ECLI:CZ:US:2023:3.US.3160.23.1
sp. zn. III. ÚS 3160/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mysliveckého sdružení Žejdlička Koštice, z. s., se sídlem Koštice 26, zastoupeného JUDr. Václavem Plachým, advokátem se sídlem Letiny 73, Blovice, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 2. června 2023, č. j. 9 C 515/2018-339, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. srpna 2023, č. j. 14 Co 159/2023-360, za účasti Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Luboše Růdla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (v rozsahu výroků III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a na něj navazujícího usnesení odvolacího soudu) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, jíž se žalobce Luboš Růdl (dále jen "žalobce"), zemědělský podnikatel, domáhal po stěžovateli zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené na části zemědělské půdy (poškození pšenice ozimé), která je součástí honitby Koštice. Pokud šlo o základ předmětu sporu, Okresní soud v Lounech shledal nárok žalobce důvodným, a to mezitímním rozsudkem ze dne 13. 10. 2021 č. j. 9 C 515-2018-217, který byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2022 č. j. 14 Co 12/2022-253. Ke zjištění skutečné výše škody byl následně vypracován znalecký posudek.
3. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 4 050 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.). Současně soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 43 776,90 Kč (výrok III.) a dále mu uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Lounech náhradu nákladů řízení ve výši 22 650,29 Kč (výrok IV.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z §142 odst. 3 občanského soudního řádu a uložil stěžovateli zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů i přes to, že žalobce byl v podstatě v části neúspěšný. Tento svůj závěr zdůvodnil tím, že výše plnění byla závislá na závěrech znaleckého posudku. Základem pro výpočet nákladů řízení byla stanovena částka 4 050 Kč, kterou byl stěžovatel povinen podle rozhodnutí soudu zaplatit žalobci (jakkoliv žalovaná částka byla původně vyšší). O náhradě nákladů vzniklých České republice - Okresnímu soudu v Lounech bylo rozhodnuto podle §148 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
4. Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadených výroků III. a IV. Konstatoval, že stěžovatel byl zavázán k plnění, jehož výši měl soud prvního stupně za závislou na znaleckém posudku a podle jeho závěrů také ve věci rozhodl. Odvolací soud však vzhledem k tomu, že stěžovatel odvoláním nebrojil proti výrokům rozsudku ve věci samé, nemohl přiznanou výši plnění jakkoliv přezkoumávat. Žalobce byl proto v žalobě zcela úspěšný a jeho neúspěch se projevil pouze ve výši přiznaného plnění, kterou na počátku řízení s jistotou neznal. Podle soudu se nejednalo ani o extrémní rozpor uplatněného nároku s jeho reálnou hodnotou, pokud v posuzované věci úspěch žalobce představoval 22,5 % uplatněného nároku. Obdobně správně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady státu spojené se znaleckými posudky v plném rozsahu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně brojí proti posouzení nákladů obecnými soudy. Ve velice stručné ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění rozhodnutí nemůže obstát, když "znalecký posudek zadal soud a bylo povinností žalobce vyčíslit výši škody". Dále stěžovatel parafrázuje komentářový výklad ustanovení §143 odst. 3 občanského soudního řádu (pozn.: soudy ve věci rozhodovaly podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu, tudíž se jedná pravděpodobně o omyl). Závěry soudů podle stěžovatele nedávají smysl, pokud měl žalobce ve věci pouze částečný úspěch. Stěžovatel je přesvědčen, že i přes "bagatelnost" sporu je předmětem ústavní stížnosti extrémní pochybení soudů představující zásah do základních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu platí, že i v případě, kdy měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Typické to je např. u náhrady škody, jejíž přesnou výši žalobce při podání žaloby nezná a teprve znalec ji v průběhu řízení vyčíslí. To ovšem neplatí, je-li znalecký posudek podkladem hodnocení, zda nárok vznikl, zda je dáno spoluzavinění poškozeného apod. (o takový případ se však nyní nejedná).
9. Ústavní soud ve světle výše uvedeného zákonného rámce posoudil obě napadená rozhodnutí obecných soudů a jejich závěry neshledal v rozporu se zákonem či základními právy stěžovatele. Obecné soudy totiž věc náležitě posoudily a zejména odvolací soud podrobně uvedl, z jakých důvodů přistoupil k přiznání nákladů žalobci v plné výši.
10. Ústavní soud rovněž poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby pokračoval ve sporu, k jehož rozhodování jsou příslušné obecné soudy, a který je již svou povahou spíše pokračující polemikou stěžovatele s jejich rozhodovací činností. Ústavní soud se totiž opakovaně ve své rozhodovací činnosti staví rezervovaně k problematice nákladů řízení a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je samozřejmě třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v nyní posuzované věci nedopustily. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.
11. Na základě všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu