ECLI:CZ:US:2023:3.US.3174.22.1
sp. zn. III. ÚS 3174/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti A, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem, sídlem Družstevní 1395/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2022 sp. zn. 61 To 526/2022 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. července 2022 č. j. 1 KZV 215/2013-2636, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená zejména v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o přednostní projednání věci.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu (dále jen "policejní orgán") vedla trestní stíhání obviněného F. S. a dalších deseti osob pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) téhož zákona. V souvislosti s tímto trestním stíháním byly na základě žádosti Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") o právní pomoc ze dne 30. 5. 2016 na bankovním účtu stěžovatelky vedeném u rakouské banky zajištěny finanční prostředky. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství rozhodla následným usnesením ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 1 KZV 215/2013 o opakovaném zajištění těchto finančních prostředků (ve výši 647 827 117 Kč na účtu stěžovatelky vedeném u Liechtensteinische Landesbank (Österreich) AG, WIEN jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti, který se nepodařilo dohledat. Stížnosti stěžovatelky a obviněného F. S. proti usnesení městského státního zastupitelství Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 28. 1. 2019 sp. zn. 44 To 11/2019 podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
3. Napadeným usnesením městského státního zastupitelství byla podle §79f odst. 2 tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění náhradní hodnoty v uvedené trestní věci, a to finančních prostředků, o nichž bylo rozhodnuto dne 28. 11. 2018.
4. Stížnost stěžovatelky městský soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu namítá, že doba trvání zajištění jejích finančních prostředků je nepřiměřená, přičemž nemůže obstát odůvodnění orgánů činných v trestním řízení, že jde o složitou věc a nespolupracující zahraniční orgány. Nemůže být zasahováno do jejích základních práv jenom proto, že nebylo možné téměř deset let zajistit vydání F. S. do České republiky. Poukazuje na nečinnost příslušných orgánů ve vztahu ke zjištění skutkového stavu a na skutečnost, že s délkou trvání zajištění se zvyšují nároky na kvalitu důkazů, kterými je dané zajištění odůvodněno, včetně vývoje trestního řízení. Polemizuje přitom se závěry městského státního zastupitelství. Podle jejího přesvědčení se ani městský soud s námitkou na nečinnost orgánů činných v trestním řízení nijak nevypořádal.
6. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením policejního orgánu, že zajištěné finanční prostředky jsou fakticky vlastněny S., kdy stěžovatelka má být pouze jedna z nastrčených společností, které mají zakrýt skutečného vlastníka akcií, přičemž má za to, že podklady takového tvrzení by teoreticky mohly postačit k osvědčení potřeby zajištění v počátku trestního řízení; nemohou však jako důvod pro zajištění obstát více než šest let. Poukazuje na to, že v řízení předložila řadu dokumentů, které dokazují, že F. S. není a nikdy nebyl součástí vlastnické či ovládající struktury stěžovatelky. Trvá na tom, že v průběhu řízení nejenže nedošlo k získání důkazů osvědčujících důvodnost trvání zajištění, ale naopak byly předloženy důkazy, které jeho důvodnost vyvrací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout principy vztahující se k problematice zajištění finančních prostředků pro účely trestního řízení, jež plynou z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V minulosti dospěl Ústavní soud k závěru, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. tr. řádu představují "majetek" ve smyslu čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "dodatkový protokol k Úmluvě"), resp. čl. 11 odst. 1 Listiny; samotné zajištění je pak bezpochyby zásahem do tohoto základního práva. Ústavní soud tudíž musí posoudit, zda lze tento zásah do základních práv považovat za ústavně konformní. Je přitom nutno mít na zřeteli, že se jedná o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci, pročež nelze mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření vztahujícím se k "užívání majetku" dle čl. 1 odst. 2 dodatkového protokolu k Úmluvě [nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 46/88 SbNU 623); rozsudek pléna ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, §62].
10. Ústavní soud vychází při posuzování ústavnosti zajišťovacích institutů ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je institutem, jenž napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské, kriminality. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale dočasné omezení jeho dispozičního práva za účelem eliminace nebo alespoň minimalizace škody způsobené trestnou činností a potažmo za účelem náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
11. Ve své judikaturní praxi Ústavní soud zformuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno [srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 či nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
12. Maje na zřeteli výše naznačená ústavněprávní kritéria, Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení a dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska obstojí. Usnesení městského státního zastupitelství i městského soudu splňují požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Rozhodující orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna libovůle, která by svědčila o dotčení tvrzených práv stěžovatelky.
13. Pokud jde o dobu dosavadního trvání trestního řízení a s tím související dobu zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky a proporcionalitu tohoto opatření, městské státní zastupitelství tyto okolnosti odůvodnilo primárně tím, že přípravné řízení nemohlo být skončeno z důvodu nepřítomnosti obviněného F. S. na území České republiky a doposud nebylo realizováno jeho předání, přičemž státní zastupitelství nedisponuje možností délku řízení o extradici jakkoliv ovlivnit. Vzhledem ke zjištěné snaze obviněného, aby k tomuto kroku nedošlo, však byly shledány podmínky k vedení řízení proti osobě uprchlé. Na to pak navazovalo ukončení přípravného řízení. Lhůtu původně zamýšlenou k ukončení vyšetřování také prodloužila povinnost orgánů činných v trestním řízení vyrovnat se s návrhy na doplnění dokazování. Spisový materiál čítá více než 15 000 stran, z nichž část svazků se týká zajištění finančních prostředků a s tím souvisejícího dokazování. Stále však trvá, že byly provedeny důkazy osvědčující, že obviněný skrytě prodal akcie společnosti v České republice a finanční prostředky uložil na účet v Rakousku, přičemž jeho tvrzení, že jde o finanční prostředky manželky, orgány činné v přípravném řízení důvodně neuvěřily. Proto trvají i důvody pro jejich zajištění jako náhradní hodnoty. Městské státní zastupitelství se také případně a podrobně vyjádřilo ke konkrétním důvodům trvajícího zajištění peněžních prostředků a ke skutečnostem, z nichž vyplývá podezření, že jejich skutečným vlastníkem je obviněný. Proto byla rakouská strana požádána o zajištění těchto finančních prostředků až do výše vyčíslené škody, čemuž vyhověla. Ústavní soud neshledává důvod k pochybnostem o uvedených skutečnostech, tudíž nelze přijmout tvrzení stěžovatelky o naprosté nečinnosti orgánů činných v trestním řízení a o absenci důvodů k zajištění.
14. Městský soud se z podnětu stížnostních námitek zabýval otázkou, zda je zajištění přiměřené co do jeho časové dimenze. Věc shledal skutkově a právně složitou, týkající se podezření z rozsáhlé a sofistikované majetkové (daňové) trestné činnosti, u níž z povahy věci trvá vyšetřování déle, než je obvyklé u méně komplikovaných případů. V daném případě ovlivňuje délku zajištění jednak objektivní složitost trestní věci, a dále skutečnost, že Korunní prokuratura v Londýně odmítá vydat obviněného k trestnímu stíhání do České republiky, přestože v minulosti bylo ze Spojeného království Velké Británie doručeno pravomocné rozhodnutí o vydání obviněného na základě evropského zatýkacího rozkazu, přičemž odmítá sdělit podrobnosti s tím, že je ve věci vedeno jiné řízení. Stížnostní soud uzavřel, že délka trestního řízení není ovlivněna neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení, přičemž dále zjistil, že již proběhlo seznámení obviněných se spisem a na městské státní zastupitelství byl doručen návrh na podání obžaloby.
15. Stěžejní problém v dané věci představuje celková doba trvání zajištění, v souvislosti se kterou vzniká otázka, zda již tato doba nepřesáhla přijatelné meze. Jestliže Ústavní soud výše uvedl, že zajišťovací instituty podle §79a a násl. trestního řádu představují pouze dočasná opatření, je třeba zároveň připomenout, že zásah do práva na pokojné užívání majetku provedený prostřednictvím některého z těchto institutů musí splňovat kritérium přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem a tento vztah má i svou časovou dimenzi, tedy že zajištění majetku nemůže trvat neomezeně dlouho. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení [srov. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)] či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení [srov. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 46/88 SbNU 623)].
16. V posuzovaném případě trvalo zajištění ke dni vydání napadených usnesení více než šest let. Předmětné trestní řízení se vede pro zvlášť závažné zločiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) téhož zákona. V době rozhodování městského soudu se přípravné řízení nacházelo ve své finální fázi, kdy již došlo k seznámení obviněných se spisovým materiálem a kdy byl na městské státní zastupitelství doručen návrh na podání obžaloby.
17. Právě blížící se konec přípravného řízení představuje podle Ústavního soudu jeden z významných faktorů, jímž se nyní posuzovaná věc odlišuje od případu, v němž rozhodoval citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 642/07, na nějž poukazuje i stěžovatelka. V nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07 totiž Ústavní soud rozhodoval v situaci, kdy nebylo zřejmé, kdy bude přípravné řízení ukončeno. V řízení, jež se týká stěžovatelky, to však zřejmé je, a to s vysokou mírou pravděpodobnosti. Další významná specifická okolnost, jež ovlivnila dobu trestního řízení v nyní posuzované věci, a tím i potřebu trvání zajištění, spočívala v objektivním výrazném ztížení činnosti orgánů činných v trestním řízení, na což ve svém usnesení poukázal i městský soud.
18. Ústavní soud uzavírá, že byť zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky trvá již poměrně dlouhou dobu, a přesáhlo šestiletou hranici, jež je podle judikatury Ústavního soudu již zásadně nepřijatelná z hlediska dalšího omezování vlastnického práva prostřednictvím zajišťovacího institutu, existují v daném případě výjimečné okolnosti, které ve svém spojení legitimizují další trvání zajištění. Mezi tyto okolnosti patří vysoká závažnost stíhaných trestných činů (jde o zvlášť závažné zločiny), mimořádná složitost případu (vyplývající zejména z nebývale rozsáhlého důkazního materiálu, který musel být vyhodnocen), objektivních okolností komplikujících ukončení vyšetřování a v neposlední řadě také to, že se vyšetřování s vysokou mírou pravděpodobnosti blížilo v době napadeného rozhodování svému ukončení. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že vzhledem k těmto okolnostem lze zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky i přes poměrně dlouhou dobu jeho trvání považovat ještě za opatření, jež je proporcionální sledovanému účelu. Ústavní soud konečně podotýká, že nebude-li vyšetřování trestní věci ukončeno v nejbližší době, stěžovatelce nic nebrání, aby opětovně požádala o zrušení zajištění.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu