ECLI:CZ:US:2023:3.US.3175.22.1
sp. zn. III. ÚS 3175/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obec Baška, se sídlem Baška 420, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2022 č. j. 9 Afs 80/2022-46 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022 č. j. 8 A 141/2019-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na samosprávu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Ministerstvo pro místní rozvoj stěžovatelce nevyplatilo část dotace, neboť stěžovatelka dle názoru poskytovatele dotace neoprávněně vyzvala uchazeče o veřejnou zakázku k objasnění nabídky a následně jej ze zadávacího řízení vyloučila, neboť na výzvu nereagoval. K námitkám stěžovatelky ministryně pro místní rozvoj opatření poskytovatele dotace potvrdila.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že závěry správních soudů jsou sice logické, nejsou však jediné možné a ústavně konformní. Stěžovatelka má za to, že jednala v souladu se zákonem a její jednání je pouze správními orgány nesprávně vykládáno k její tíži. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěrem správních soudů, že její jednání bylo protiprávní již v době, kdy ho činila. Má naopak za to, že jednala v souladu se zákonem a správní orgány její jednání pouze retroaktivně posoudily jako protiprávní. Dále stěžovatelka namítá, že po ní nelze žádat, aby dovozovala úmysl zákonodárce, zákon by měl být srozumitelný a jednoznačný; stěžovatelka v tomto kontextu upozorňuje, že Ústavní soud vůči malým obcím prokazuje "výkladovou velkorysost" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2191/20). Z citovaného nálezu Ústavního soudu rovněž dle stěžovatelky vyplývá, že příjemce dotace nelze stíhat za to, co nemohl v době, kdy rozhodoval, jakkoli předvídat. Dále stěžovatelka namítá, že ustanovení §6 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění, je veskrze obecné a vykládá se vždy s přihlédnutím ke konkrétnímu případu. Stěžovatelka nemohla dle svého tvrzení předvídat, že Ministerstvo pro místní rozvoj vyloží podmínky pro vyloučení uchazeče jinak než stěžovatelka. V tomto kontextu stěžovatelka upozorňuje, že ministerstvo samo muselo k posouzení této otázky přizvat externí odborníky. Stěžovatelka shrnuje, že v jednání správních orgánů spatřuje porušení ústavního principu, že povinnosti lze ukládat pouze na základě zákona. Stěžovatelka dále upozorňuje, že vyloučený uchazeč si své vyloučení způsobil sám, a to svou nečinností.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními závěry správních orgánů a správních soudů, přičemž opakuje zcela shodné argumenty, které uvedla již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Správní soudy se však se všemi jejími námitkami již vypořádaly, zejména stěžovatelce vysvětlily, v čem spočívalo porušení zásady rovnosti v zadávacím řízení (stěžovatelka s uchazeči ve srovnatelném postavení zacházela rozdílně), a podrobně se vypořádaly i se stěžovatelčiným odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2191/20. Ústavní soud shledává závěry správních soudů přesvědčivě odůvodněnými a z ústavního hlediska zcela udržitelnými.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu