ECLI:CZ:US:2023:3.US.3196.22.1
sp. zn. III. ÚS 3196/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudkyně Daniely Zemanové a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Elektrárny Chvaletice a.s., se sídlem K Elektrárně 227, Chvaletice, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, č. j. 29 Cdo 1153/2021-567, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č.j. 35 Co 4/2019-521, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 29 Cdo 2151/2019-483, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Československé obchodní banky, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že obecné soudy jimi porušily její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), dále vlastnické právo podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a nerespektovaly rovněž zásadu rovnosti účastníků dle v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 24 C 316/2017, zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka provozuje významnou tepelnou elektrárnu v České republice. V roce 2015 se rozhodla rekonstruovat fluidní kotle a za dodavatele zakázky ve výši 2,5 miliardy Kč byla vybrána společnost KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a.s. (dále jen jako "dodavatelka"). Na žádost dodavatelky vystavila vedlejší účastnice (dále také jako "ČSOB") dne 1. 7. 2015 ve prospěch stěžovatelky neodvolatelné bankovní záruky č. PRAGGO0011684 (dále jen jako "Záruka č. 1") a č. PRAGGO0011683 (dále jen jako "Záruka č. 2"), v nichž se zavázala bez námitek podle každé z nich vyplatit jakoukoliv stěžovatelkou požadovanou částku až do výše 250 665 000 Kč, a to po obdržení řádně podepsané první písemné výzvy stěžovatelky k plnění, která bude v souladu se všemi podmínkami těchto bankovních záruk a bude obsahovat písemné prohlášení stěžovatelky, že dodavatelka nesplnila své smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo (o rekonstrukci kotlů). Obě bankovní záruky byly platné do 31. 12. 2016, posléze byly dopisy dodavatelky prodlouženy ČSOB nejprve do 31. 3. 2017, následně pak do 15. 7. 2017.
4. Podle znění podmínek Záruky č. 2 tato "nabude účinnosti po připsání zálohové platby v částce CZK 250.665.000,00 Kč na účet zhotovitele č. XXX ... s uvedením reference 11683 a dnem podpisu smlouvy o díle ze strany objednatele." Stěžovatelka poukázala dne 4. 9. 2015 na daný účet zmíněnou částku, platbu identifikovala ve zprávě pro příjemce pouze poznámkou "obnova bloku B3 a B4".
5. Dopisy ze dne 30. 6. 2017 a 13. 7. 2017 stěžovatelka prohlásila, že dodavatelka nesplnila své povinnosti plynoucí ze smlouvy o dílo a vyzvala ČSOB k zaplacení částky 250.665.000 Kč z titulu Záruky č. 1 a částky 93.772.575,50 Kč z titulu Záruky č. 2. Vedlejší účastnice z obou bankovních záruk plnit odmítla, v případě Záruky č. 2 s odůvodněním, že ta nikdy nenabyla účinnosti, neboť na předmětný účet nebyla připsána platba označená požadovanou referencí 11683.
6. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala plnění z obou bankovních záruk žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5. V případě Záruky č. 1 nalézací soud nároku stěžovatelky vyhověl [spor se vedl o formu ověření podpisů zástupců stěžovatelky na dopisech vyzývajících k plnění - závěr nalézacího soudu nebyl dále v řízení věcně rozporován], u Záruky č. 2 ale nikoliv. Konstatoval totiž, že bankovní záruka je podle zákonných podmínek zcela specifický a formalisticky pojatý zajišťovací institut, přičemž plnění na jejím základě lze poskytnout výhradně tehdy, pokud byly splněny veškeré podmínky stanovené v záruční listině. Záruka č. 2 tím pádem vůbec nenabyla účinnosti, protože na účet vedlejší účastnice nikdy nebyla připsána platba s referencí 11683. Stěžovatelka sice ve druhé výzvě k plnění ze dne 13. 7. 2017 příslušnou platbu dodatečně identifikovala požadovanou referencí, to ale na věci nic nemění, neboť platba měla být identifikována "v době jejího uskutečnění, nikoli následně"; ex post identifikaci platby nepotvrdila ani dodavatelka jako příjemce platby.
7. Stěžovatelka výrok zamítající plnění ze Záruky č. 2 napadla odvoláním, kterému Městský soud v Praze vyhověl. Zcela se ztotožnil s formální povahou bankovní záruky vymezenou nalézacím soudem, proto v okamžiku první výzvy k plnění (30. 6. 2017) nebyly splněny podmínky k plnění ze Záruky č. 2. To se ovšem změnilo poté, co stěžovatelka ve druhé výzvě ze dne 13. 7. 2017 referenci k původní platbě doplnila. Jelikož záruční listina neobsahovala žádnou časovou hranici pro uvedení reference a Záruka č. 2 byla platná až do dne 15. 7. 2017, byly splněny podmínky v záruční listině, Záruka č. 2 nabyla účinnosti a vedlejší účastnice z ní byla povinna plnit.
8. Nejvyšší soud na základě dovolání podaného vedlejší účastnicí rozsudek odvolacího soudu zrušil, neboť jej měl za rozporný se svou ustálenou judikaturou. I ta totiž v souladu s východisky nalézacího a odvolacího soudu pojímá bankovní záruku jako vysoce formalizovaný nástroj a vedlejší účastnici by vznikla povinnost plnit stěžovatelce jen při splnění všech v záruční listině stanovených podmínek. V rozsudku ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4747/2016 (veškerá judikatura je dostupná na www.nsoud.cz), dovolací soud formuloval právní závěr, že stejně přísně má být posuzováno nabytí účinnosti bankovní záruky. V dané věci to konkrétně znamenalo, že pokud byla účinnost bankovní záruky podmíněna připsáním určité částky s určitými identifikačními znaky na určitý bankovní účet, musí být všechny údaje zcela bezchybné. Není úkolem banky jako subjektu stojícího mimo závazkový vztah, aby například při uvedení jiného variabilního symbolu zkoumala či prověřovala (mimo obsah záruční listiny), jaký byl účel předmětné platby. Podle Nejvyššího soudu byl přezkoumávaný případ v podstatných rysech shodný, lišilo se toliko pojmenování identifikačního znaku platby (reference vs variabilní symbol). Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, nyní napadeným rozsudkem poté žalobu stěžovatelky zamítl, následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.
9. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Připomíná judikaturu Ústavního soudu, podle které by v soukromém právu měla být primárním východiskem posuzování jakéhokoliv jednání autonomie vůle účastníků smluvních vztahů; nutno je také aplikovat zásadu upřednostnění výkladu zakládajícího platnost právního jednání. Na tomto pozadí následně formuluje své námitky, v nichž se vymezuje proti pojetí bankovní záruky zastávané obecnými soudy a konfrontuje je s okolnostmi přezkoumávaného případu. Byť stěžovatelka nepopírá specifický formální charakter tohoto finančního nástroje, není možné se při posuzování naplnění podmínek záruční listiny spoléhat výhradně na formalistický jazykový výklad bez zohlednění standardních interpretačních pravidel reflektujících daný případ a smysl a účel těchto podmínek. Obecné soudy se prý v této věci nepřípadně soustředily výhradně na část záruční listiny, požadující uvedení reference. Přehlédly tak, že podmínkou nabytí účinnosti v záruční listině nebylo připsání nijak neurčené částky, ale "zálohové platby podle Smlouvy o dílo ve výši..." - nemůže tak obstát argument, že banka nebyla oprávněna zkoumat či ověřit účel příslušné platby. Kromě toho zde byla i celá řada dalších faktorů, podle které šla platba identifikovat (přesná částka, původce, číslo účtu, vysvětlivka o rekonstrukci bloků ve zprávě pro příjemce). Účelem reference bylo pouze (a v podstatě navíc) přiřadit platbu k Záruce č. 2 pro vedlejšího účastníka; ostatně jen z jeho smluvních podmínek tento požadavek plynul. Stěžovatelka zaslala platbu přesně dle uvedených parametrů (s výjimkou reference) a takto i byla akceptována dodavatelkou, ČSOB tedy mohla platbu jednoznačně ztotožnit, ostatně žádné výhrady v souvislosti s platbou neuplatnila. Navíc, vedlejší účastnice následně Záruku č. 2 na žádost dodavatelky dvakrát prodloužila. Obecné soudy v této souvislosti nezohlednily, jak mohlo k prolongaci docházet, pokud podle ČSOB bankovní záruka vůbec nenabyla účinnosti. Zároveň je třeba zdůraznit, že obsah záruční listiny stěžovatelce nezakazoval nad rámec prezentovaných dostačujících identifikačních znaků příslušné platby doplnit informaci o referenci později, čímž byly vůči vedlejší účastnici naplněny všechny požadavky záruční listiny.
10. Podle stěžovatelky tak ve výsledku obecné soudy upřednostnily absurdně formalistický výklad právních norem i obsahu Záruky č. 2, místo aby zohlednily okolnosti daného případu a v souladu se zřejmým úmyslem účastníků smluvního vztahu a účelem jednotlivých institutů interpretovaly jednání všech subjektů ústavně konformním způsobem.
II.
11. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastnice řízení.
13. Městský soud v Praze se nedomnívá, že by jeho rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky a obsahově pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
14. Rovněž Nejvyšší soud setrvává na své argumentaci a navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Stručně vysvětluje, že u bankovní záruky je možné vymezit rozličné podmínky, za kterých bude banka věřiteli (osobě oprávněné z bankovní záruky) plnit; při posuzování jejich naplnění již však banka může pouze posoudit, zda skutečnosti doložené věřitelem odpovídají podmínkám ze záruční listiny. Tento přístup je dlouhodobě zastáván nejen v judikatuře dovolacího soudu, ale rovněž (ve vyjádření citované) odborné literatuře.
15. Vedlejší účastnice rozporuje ústavněprávní rozměr ústavní stížnosti, jelikož stěžovatelka údajně pouze opakuje již obecnými soudy zvážené (a odmítnuté) argumenty. Věcně pak tvrdí, že Záruka č. 2 obsahovala naprosto triviální podmínky pro nabytí účinnosti, které stěžovatelka nesporně nesplnila, což se snaží zvrátit sofistikovaným (ale "lopotným") překrucováním podstaty celého případu. Smyslem bankovních záruk je zajistit beneficientovi (věřiteli) snadný a rychlý přístup k peněžním prostředkům, aniž by bylo nutné o ně vést spor. Protiváhou těchto neexistujících věcných (skutkových) důkazních povinností je bezvýhradné formální splnění všech podmínek pro uplatnění záruky, uvedených v záruční listině. Tuto formálnost nelze zaměňovat s přepjatým formalismem odmítaným judikaturou Ústavního soudu. Další zásadou bankovních záruk je jejich autonomie na smluvním vztahu mezi příkazcem (zde dodavatelkou) a beneficientem (stěžovatelkou). Banka do tohoto vztahu vstupuje pouze finančně a musí být absolutně nestranná, její jedinou rolí je přezkum toho, zda byly perfektně splněny podmínky účinnosti záruky a podmínky pro výplatu zaručené částky. Logicky banka ani nemůže iniciativně zkoumat naplnění podmínek bankovní záruky a poté beneficienta upozorňovat na nenabytí její účinnosti, neboť by tím poškodila příkazce. Požadavek stěžovatelky, aby vedlejší účastnice sama svévolně posuzovala okolnosti platby či následné jednání stran, je v tomto směru absurdní. Stěžovatelka se mýlí i ohledně tvrzení o vazbě nabytí účinnosti Záruky č. 2 na její prolongaci. Pokud lze vystavit bankovní záruku s odkládací podmínkou účinnosti (viz Záruka č. 2), tak lze tuto záruku prodloužit i bez dotčení takové odkládací podmínky - ze samotné prolongace tudíž účinnost či neúčinnost nelze vyvozovat. Co se týče pozdějšího doplnění referenčního čísla stěžovatelkou, vedlejší účastnice je odmítá z formálních i materiálních důvodů. Referencí je v bezhotovostním platebním styku míněn variabilní symbol či textové vyjádření, oba prvky jsou podle zákona o platebním styku i pravidel CERTIS (centrální platební systém pro zúčtování tuzemských plateb provozovaný Českou národní bankou) vždy určeny výhradně pro příjemce platby, nikoliv banku. Pravidla CERTIS neumožňují doplnit variabilní symbol až po provedení platby, jde totiž o údaj imanentně spjatý s danou platbou, stejně jako číslo účtu či poukazovaná částka (ani tyto položky nejde zpětně měnit, natož po několika letech). Vedlejší účastnice poté na modelových příkladech přibližuje (údajně) absurdní důsledky, které by připuštění možnosti dodatečného doplnění variabilního čísla pro institut bankovních záruk mohlo mít.
16. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice Ústavní soud zaslal stěžovatelce k replice. Ve vztahu k vyjádřením obecných soudů stěžovatelka považovala za potřebné reagovat pouze na Nejvyšší soud. Vytkla mu, že znovu poukazuje jen na abstraktnost bankovních záruk, pomíjí ale individuální okolnosti přezkoumávané věci. Připomíná v tomto směru zejména skutečnost spočívající v zaplacení zálohové platby podle smlouvy o dílo jako hlavní odkládací podmínky účinnosti Záruky č. 2.
17. Detailněji se replika vypořádává s argumentací obsaženou ve vyjádření vedlejší účastnice. V první řadě stěžovatelka odmítá pohled vedlejší účastnice na použití pojmu "reference". Ta se totiž snaží vyvolat dojem, že daný termín měl být od počátku použit ve významu variabilního symbolu nebo zprávy pro příjemce, a tedy realizován v intencích právní úpravy provozování platebních systémů s neodvolatelností zúčtování (CERTIS). Toto povědomí nicméně stěžovatelka nesdílela, neboť ČSOB vůči ní nevystupovala jako poskytovatelka platebních služeb, ale jako výstavce bankovní záruky. Stěžovatelka tak mohla očekávat, že referenční číslo má význam výhradně z pozice vedlejší účastnice, aby mohla platbu snadněji rozeznat. Ostatně byla to právě ČSOB, která požadavek na uvedení reference iniciovala, pro zhotovitelku neměl údaj žádný význam. Dále platí, že pokud Záruka č. 2 obsahovala pojem "reference", z ničeho neplyne, že je možné jej redukovat jen na variabilní symbol nebo zprávu pro příjemce, případně že by dokonce stěžovatelka akceptovala návaznost pojmu na pravidla CERTIS. To, že referenci nelze ztotožňovat s údaji vyplňovanými účastníky bezhotovostního platebního styku, lze odvodit rovněž z její konkrétní formy (šlo toliko o koncové číslo Záruky č. 2). Stěžovatelka dále opět poukazuje na přepjatý formalismus obecných soudů, které nepřihlédly k tomu, že klíčovou odkládací podmínkou účinnosti Záruky č. 2 bylo zaplacení vymezené zálohové platby zhotovitelce - ta bezpochyby byla zaslána a nebylo možné ji vedlejší účastnicí jakkoliv zaměnit. Významnou se jeví rovněž otázka prodloužení platnosti Záruky č. 2. Jelikož v době prolongace již byla ve smlouvě o záruce stanovená podmínka zaslání zálohové platby splněna, nebylo možné ji splnit znovu. Přijetí konstrukce vedlejší účastnice by znamenalo, že prodlužovala Záruku č. 2, přičemž danou odkládací podmínku by již absurdně nebylo možné vůbec splnit. V neposlední řadě stěžovatelka upozorňuje, že vedlejší účastnicí uváděné modelové příklady možných negativních důsledků vyhovění ústavní stížnosti pro institut bankovních záruk popírají stěžovatelkou požadovanou povinnost řádného zhodnocení individuálních okolností daných případů.
III.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
19. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisovým materiálem, napadenými rozhodnutími, vyjádřeními účastníků řízení a velmi pečlivého vyjádření vedlejší účastnice a podrobně vyargumentované repliky stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případě shora popsaný zásah nenastal a napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní.
20. Námitky stěžovatelky primárně poukazovaly na to, že obecné soudy nerozporovaly přepjatě formalistický postup ČSOB, čímž se samy dopustily stejného pochybení, odporujícího ustálené judikatuře Ústavního soudu. Druhá linie argumentace, akcentovaná zejména ve vyjádření vedlejší účastnice a replice stěžovatelky, se týkala charakteru pojmu "reference" a dopadů jejího (ne)uvedení, potažmo možnosti dodatečného doplnění reference. Ústavní soud se proto vyjádří k oběma otázkám.
21. Stěžovatelka se dovolává ustálené judikatury Ústavního soudu, zdůrazňující nutnost maximálního respektu obecných soudů k zásadě autonomie vůle smluvních stran. Tato zásada nicméně není neomezená. Předně, její aplikace nesmí odporovat zákonu či dobrým mravům. Pokud je tato podmínka naplněna, jsou obecné soudy povinny při řešení sporu identifikovat ekonomický účel právního jednání (smlouvy) a tuto hospodářskou funkci se snažit (i na pozadí identifikovaného případu) zachovat (za všechny např. nález ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 392/20).
22. Právní úprava finančních (bankovních) záruk je obsažena v §2029 až 2039 občanského zákoníku. Ustanovení §2035 občanského zákoníku říká: "Jsou-li podmínky uvedené v záruční listině splněny, splní výstavce povinnost z finanční záruky...". Nejen na základě tohoto zákonného rámce, ale již předchozí právní úpravy v obchodním zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.) judikatura Nejvyššího soudu (pro její citace srov. napadená rozhodnutí dovolacího soudu) dochází k jednoznačnému závěru, že obsah práv a povinností banky jako výstavce bankovní záruky a jejího beneficienta je vymezen výhradně obsahem záruční listiny. Nejsou-li splněny všechny podmínky v ní stanovené, přičemž tuto shodu ověřuje banka, není beneficient oprávněn požadovat plnění. Tuto doktrínu tzv. striktní (formální) shody podporuje rovněž domácí (kromě běžně dostupných komentářů k občanskému zákoníku např. KINDL, M. Zajištění a utvrzení dluhů. Praha: C.H. Beck, 2016, s. 328-329, 342-344) i zahraniční (srov. publikace citované v HNILICOVÁ, P. Bankovní záruka jako zajišťovací instrument. Rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, 2017, s. 30-32) odborná literatura.
23. Je otázkou, zda lze doktrínu striktní shody vyvodit přímo ze znění občanského zákoníku, čímž by byla naplněna výše zmíněná zákonná překážka autonomie vůle. Podle Ústavního soudu to však není rozhodné, neboť praxí i doktrínou zastávaný přístup k bankovním zárukám odpovídá jejich ekonomickému účelu. Jejich cílem je totiž zajistit věřitelům (beneficientům) co nejméně komplikovaný a bezprostřední přístup k finančním prostředkům, což je dosaženo tím, že beneficient nemusí svá tvrzení vůči bance (výstavci) nijak dokazovat. Tato výhoda beneficienta je však na druhou stranu vyvážena potřebou naplnění všech formálních kritérií, které smlouva o bankovní záruce s vyplacením záruky ze strany banky spojuje.
24. Stěžovatelka v podstatě navrhuje, že by banka měla mít při posuzování naplnění podmínek vyplacení bankovní záruky prostor pro uvážení a přihlížet k individuálním okolnostem dané věci. Tento přístup by ovšem v obecné rovině a ve svých důsledcích ekonomický účel institutu bankovních záruk poškodil, neboť příkazce ani beneficient by se již nemohli spolehnout na "automatismus" celého procesu a museli by vzájemné (obchodní) vztahy přizpůsobit této nejistotě.
25. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v přezkoumávaném případě (ve stručnosti) muselo být ČSOB patrné, že zaslaná platba i bez referenčního čísla, ať již je jeho význam jakýkoliv (srov. níže), jednoznačně svými parametry naplňovala jednu ze dvou hlavních podmínek platnosti Záruky č. 2. I pokud by tomu tak ale fakticky bylo (Ústavní soud tuto otázku věcně nehodnotí), problémem dovozované konstrukce je její inherentní nejednoznačnost - která kritéria obsažená ve smlouvě o záruce mají být totiž "neopominutelná", a která naopak "fakultativní"? Jak by k tomuto posuzování měla přistupovat banka, jejímž úkolem je naplňovat roli zcela nestranného subjektu a v případě výkladu "upřednostňujícího" jednu stranu (např. beneficienta) by logicky čelila nevoli strany druhé (příkazce)? Optikou ekonomického účelu bankovních záruk nelze než zopakovat, že opuštění doktríny striktní shody by sice vedlo ke zvýšení užitku stěžovatelky v posuzované věci, avšak výrazně negativně ovlivnilo fungování ekonomiky jako celku a tak snížilo užitek většiny ostatních subjektů (srov. potřebu naplnění tzv. Kaldor-Hicksova optima).
26. V souvislosti s předchozí argumentací by také nemělo být spuštěno ze zřetele, že proplacení prostředků krytých bankovní zárukou je potřebné oddělit od (materiální) oprávněnosti nároku na tuto pohledávku - u prvního jde o výsledek posouzení formálních kritérií (jsou naplněny podmínky smlouvy o záruce?), u druhého o zhodnocení věcných kritérií (je pohledávka oprávněná?). Jinak vyjádřeno, neproplacení bankovní záruky z důvodu nenaplnění formálních podmínek smlouvy o záruce neznamená, že by beneficient o pohledávku nutně musel přijít, jestliže její faktickou existenci následně prokáže (a naopak). Ústavní soud samozřejmě nepřehlédl specifickou situaci stěžovatelky způsobenou insolvencí zhotovitelky, tato skutečnost (byť určitě nemilá) ale nemůže být východiskem pro rozkolísání celého systému bankovních záruk (srov. shora), nehledě na to, že míra případného uspokojení pohledávky za zhotovitelkou nemusí být nulová (závisí totiž na výsledku insolvenčního řízení).
27. Soubor námitek stěžovatelky týkajících se pojmu reference je možné vnímat dvojím (odlišným) způsobem. Upozorňuje-li stěžovatelka, že údaj o referenci neměl žádný jiný význam, než odlišit (pro účinnost bankovní záruky i tak dostatečně identifikovatelnou) platbu pro vedlejší účastnici, v zásadě znovu popírá doktrínu striktní shody - při akceptaci takového pojetí by totiž ve svém důsledku byly některé (dopředu neurčené) podmínky bankovní záruky toliko nepovinné. Ústavní soud přitom již dostatečně vysvětlil, proč aplikaci přístupu striktní (formální) shody nepokládá u bankovní záruky za protiústavní.
28. V argumentaci o referenci však dle všeho stěžovatelka přichází také s alternativní variantou. V ní již zdá se má uvedení referenčního čísla význam pro účinnost bankovní záruky a není tudíž odmítáno pojetí striktní shody. Rozpor s postojem dovolacího soudu a vedlejší účastnice totiž tkví v tom, že stěžovatelka popírá rovnítko mezi pojmem reference a instituty variabilního symbolu a zprávy pro příjemce, které zákon o platebním styku spojuje s tzv. systémem s neodvolatelností zúčtování (CERTIS). V konkrétní věci by to znamenalo, že referenci mohla stěžovatelka dodat kdykoliv v době "platnosti" Záruky č. 2, čímž by se stala perfektní a reálně účinnou. Tento postup ostatně stěžovatelka po získání informace od vedlejší účastnice o neúčinnosti Záruky č. 2 v praxi realizovala, přičemž mu v prvním (nenapadeném) rozsudku přitakal odvolací soud, odmítnut byl poté Nejvyšším soudem.
29. Ústavní soud nicméně ani v tomto případě neshledal právní názor Nejvyššího soudu protiústavním. Stojí za zopakování, že Záruka č. 2 podle smlouvy o záruce měla nabýt účinnosti po připsání zálohové platby "s uvedením reference 11683". I když z čistě jazykového hlediska termín reference opravdu není bez dalšího synonymem pro variabilní symbol či zprávu pro příjemce, zároveň z jazykového výkladu daného ustanovení smlouvy o záruce plyne, že zmíněná reference měla být navázána na okamžik připsání platby. Stěžovatelka rozvíjí tezi, že podmínku uvedení reference iniciovala ČSOB a ona žádným způsobem nemohla předvídat její směšování s variabilním symbolem (zprávou pro příjemce). Tvrzení stěžovatelky ale nezní přesvědčivě, neboť sama žádné vlastní vysvětlení, co si tedy pod pojmem reference (s jejímž uvedením podpisem smlouvy o záruce souhlasila) představovala a v jaké podobě ji ve spojení s připsáním platby hodlala uplatnit. Při neexistenci jakékoliv výkladové alternativy přitom jde jen obtížně zpochybnit argument vedlejší účastnice, spojující požadavek reference právě s variabilním symbolem nebo zprávou pro příjemce. Konečně, odmítá-li stěžovatelka spojování reference s údaji vyplňovanými účastníky bezhotovostního platebního styku s odkazem na konkrétní formu reference u Záruky č. 2 (šlo o koncové číslo Záruky č. 2), popírá běžnou praxi, ve které mnohé subjekty při úhradě faktur či účtů žádají plátce o identifikaci platby právě prostřednictvím variabilního symbolu v podobě čísla výchozích dokumentů.
30. Lze si snad představit rámec (stěžovatelka jej vykresluje spíše implicitně), ve kterém by stěžovatelka referenci platby vnímala jako variabilní symbol svého druhu, který sice měl označovat platbu, nepodléhal by však pravidlům systémů s neodvolatelností zúčtování. Ústavní soud považuje především za značně nepravděpodobné, že by stěžovatelka jako subjekt realizující velké množství plateb ročně tuto nestandardní konstrukci při uzavření smlouvy o záruce zastávala. I pokud by tomu ale tak bylo, nelze odhlédnout od časového rozměru případu. Nešlo o situaci, ve které by stěžovatelka v roli plátce opomněla uvést referenční číslo a toto pochybení si sama bezprostředně uvědomila a začala řešit. Místo toho stěžovatelka na pochybení reagovala až několik let po podepsání bankovních záruk, přičemž podnětem k aktivitě bylo teprve sdělení ČSOB, že Záruka č. 2 vůbec účinnosti nenabyla. Zřejmě není třeba podrobně vysvětlovat, jak je ekonomickou optikou situace příkazce, beneficienta i výstavce v době uzavření bankovní záruky (kdy je její aktivace pouze možností) zcela odlišná od okamžiku, ve kterém již beneficient plnění ze záruky uplatňuje. Pokud by bylo umožněno beneficientovi dodatečně splnit kritéria účinnosti bankovní záruky, které měl z logiky věci realizovat již při jejím uzavření (respektive výstižněji v období "nejistoty" uplatnění záruky), naskýtalo by to beneficientovi prostor k potenciálnímu ničím neodůvodněnému zvýhodnění zejména oproti příkazci [poznámka: Ústavní soud netvrdí, že toto zvýhodnění by bylo efektivní právě v přezkoumávaném případě - byť určité možnosti v tomto směru naznačují modelové situace popsané ve vyjádření vedlejší účastnice - problémem ale je, že není představitelné stanovení nějakého okruhu ex post doplnitelných podmínek pro vznik účinnosti bankovních záruk, což by opět ohrožovalo funkčnost celého systému bankovních záruk].
31. Zbylé námitky stěžovatelky jsou do značné míry závislé na již vypořádaných. Jestliže například stěžovatelka označuje závěry vedlejší účastnice týkající se prolongace Záruky č. 2 za absurdní, vychází z toho, že zasláním zálohové platby (bez reference) již naplnila odkládací podmínku vzniku účinnosti Záruky č. 2 - tak tomu však podle Ústavním soudem nerozporovaného právního názoru obecných soudů nebylo (srov. shora).
32. Na závěr a nad rámec uvedeného Ústavní soud činí poznámku, zasazující celý případ do širšího kontextu. Stěžovatelka je součástí jednoho z největších konglomerátů firem v České republice s obratem v desítkách miliard Kč, to samé samozřejmě platí i o vedlejší účastnici. Subjekty tohoto typu disponují dostatečnými personálními a materiálními zdroji k provádění nejsložitějších ekonomických operací. Očekávání, že při realizaci aktivit (zde konkrétně plateb) v hodnotě mnoha milionů Kč budou postupovat formálně bezchybně, by proto v těchto případech nemělo být zaměňováno s přepjatým formalismem. Jakkoliv totiž stejně jako při každé činnosti lidské činnosti mohou vznikat chyby, čelení jejich následkům je nedílnou součástí a rizikem každého podnikání.
33. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nezjistil žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu