ECLI:CZ:US:2023:3.US.3334.22.1
sp. zn. III. ÚS 3334/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele O. Č., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného Mgr. Václavem Růžičkou, advokátem, sídlem Náměstí 35, Křemže, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 10 To 89/2022-1397 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. září 2022 č. j. 20 T 22/2022-1358, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro pokračující zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pokračující zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 téhož zákona a dvojnásobný pokračující přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
3. Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 1. 2022 č. j. 10 Nt 171/2021-141, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 1. 2022 č. j. 4 To 48/2022-187, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Po podání obžaloby o jeho vazbě rozhodl krajský soud usnesením ze dne 20. 6. 2022 č. j. 20 T 22/2022-1292, jímž ho nadále ponechal ve vazbě.
4. Napadeným usnesením krajského soudu bylo v rámci hlavního líčení rozhodnuto podle §72 odst. 3 tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) téhož zákona.
5. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadených usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že nebyl dán jediný důvod k omezení jeho osobní svobody. Poukazuje na to, že ve věci již byli vyslechnuti všichni svědci, takže není dán důvod k jejich případnému ovlivňování, a k jeho osobě již byl vypracován znalecký posudek z odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie, z jehož závěrů vyplývá, že u něho nebyly zjištěny jakékoliv známky duševní choroby ani patologické závislosti na alkoholu a jiných psychotropních látkách a nebyla prokázána žádná sexuální deviace, přičemž nebyla indikována ochranná léčba psychiatrická ani sexuologická a nejsou dány podmínky pro uložení zabezpečovací detence. K dlouhodobé nedostupnosti a skrývání se stěžovatel uvádí, že si pro snadnější komunikaci s orgány činnými v trestním řízení zřídil datovou schránku, takže byl po celou dobu vyšetřování dostupný. Nezná skutečnost, která tyto orgány vedla k přesvědčení, že byl dán důvod pro vydání evropského zatýkacího rozkazu pro jeho dlouhodobou nedostupnost a skrývání se. Mnohaletý nepodmíněný trest odnětí svobody mu hrozil od samého počátku trestního řízení, kdy s trestními orgány spolupracoval. Má za to, že v průběhu trestního řízení nezavdal svým jednáním žádný konkrétní důvod k tomu, že by na svobodě byl pro orgány činné v trestním řízení nedostupný.
7. K podáním ze dne 5. 12. 2022 a 9. 12. 2022, sepsaným samotným stěžovatelem, nikoliv jeho právním zástupcem, Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebyla učiněna způsobem stanoveným v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak proto, že podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zvláštním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, což s sebou přirozeně nese i potřebu specifické právní argumentace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
11. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení osobní svobody vazbou nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu.
12. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu.
13. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele bylo rozhodováno ve stádiu řízení před soudem, kdy již byla podána obžaloba a proběhla hlavní líčení. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení vede řízení před soudem. Krajský soud měl tedy pro své rozhodování k dispozici kompletní spisový materiál z přípravného řízení, včetně obžaloby. Shledal-li trestní stíhání stěžovatele pro závažnou trestnou činnost nadále důvodným, přičemž jeho důvodnost posílila právě skutečnost, že se trestní řízení nachází ve stádiu řízení před soudem, jeho postup je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný.
14. Nelze přisvědčit námitce, že soudy neuvedly konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání útěkové vazby. Již z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že se soud náležitě věnoval všem relevantním okolnostem a hlediskům, a své rozhodnutí odůvodnil přezkoumatelným způsobem, přičemž vrchní soud jeho úvahy potvrdil. Rozhodující je, že stěžovatel byl poté, co nerespektoval uložený zákaz vycestování podle §88h odst. 1 tr. řádu, předán na podkladě evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání do České republiky. Ke zmíněné okolnosti navíc přistupuje zjištění, že stěžovatel i jinak mařil vyšetřování, což je při relativně vysoké trestní sazbě, která mu hrozí v případě uznání viny, a s přihlédnutím k tomu, že nemá v České republice významné pracovní, sociální ani rodinné vazby, dostatečným důvodem k obavě, že by po propuštění na svobodu mohl znovu uprchnout nebo se skrývat. Pokud stěžovatel nerespektoval výslovný zákaz vycestování, je zřejmé, že mírnější opatření než je omezení jeho osobní svobody vazbou by nesplnilo svůj účel.
15. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého soudního řízení, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva stěžovatele tak porušeny nebyly.
16. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu