ECLI:CZ:US:2023:3.US.3358.22.1
sp. zn. III. ÚS 3358/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti GALLANZARO a. s., sídlem tř. Kosmonautů 1221/2a, Olomouc, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 1334/2022-221, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2021 č. j. 30 Co 372/2021-190 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. září 2021 č. j. 14 C 88/2020-127, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky celkem ve výši 1 649 070,91 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v rámci insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále označovaného jako "insolvenční soud") pod sp. zn. MSPH 99 INS 15247/2017, v němž stěžovatelka jako zajištěná věřitelka přihlásila své pohledávky ve výši 620 962 405,73 Kč proti dlužnici NET MEDIA GROUP, a. s. (dále jen "dlužnice"). Nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), stěžovatelka spatřovala v pozdním vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí o výtěžku zpeněžení majetku dlužnice (usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. 7. 2019 č. j. MSPH 99 INS 15247/2017-B-102), v důsledku čehož jí měla vzniknout škoda spočívající ve zvýšených nákladech na úvěrování ve výši 1 146 291,41 Kč a škoda ve formě nákladů na právní zastoupení ve výši 95 015,25 Kč (za období od 1. 8. 2019 do 13. 8. 2019). V důsledku stěžovatelkou tvrzeného nezákonného rozhodnutí o pozastavení výplaty výtěžku zpeněžení majetku dlužnice (usnesení insolvenčního soudu ze dne 22. 8. 2019 č. j. MSPH 99 INS 15247/2017-B-109) měla stěžovatelce dále vzniknout škoda odpovídající nákladům na právní zastoupení, které vynaložila na odklizení rozhodnutí o pozastavení, a to ve výši 183 859,50 Kč (za období od 22. 8. 2019 do 31. 8. 2019) a ve výši 223 904,75 Kč (za období od 1. 9. 2019 do 30. 9. 2019).
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2021 č. j. 14 C 88/2020-127 žalobu na zaplacení částky ve výši 1 649 070,91 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici řízení na nákladech řízení částku 1 200 Kč (výrok II.).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2021 č. j. 30 Co 372/2021-190 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Zamítnutí žaloby bylo založeno na tom, že nebylo možno dovodit ani jednu z forem odpovědnosti státu podle §5 zákona o odpovědnosti státu za škodu, tzn. ani nezákonné rozhodnutí, ani nesprávný úřední postup. Stěžovatelkou tvrzené pozdní (nikoliv tedy nesprávné) vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí o výtěžku dražby bylo zcela bez vlivu na samotném pozdním vyplacení výtěžku zpeněžení. Opožděné vyplacení výtěžku totiž bylo způsobeno tím, že insolvenční soud zastával právní názor, že s vyplacením výtěžku je třeba vyčkat s ohledem na podání žaloby o určení neplatnosti dražby. Městský soud rovněž neshledal, že by byla dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a náklady na úvěrování, neboť důvodem pro placení úroků z úvěrů nebyl postup soudu, ale výlučně povinnost stěžovatelky zaplatit věřiteli vedle splátek úvěru i smluvní úroky. Co se týče rozhodnutí o pozastavení výplaty výtěžku, pak městský soud je nepovažoval za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu, neboť toto rozhodnutí nebylo jako nezákonné zrušeno nebo změněno, když odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 22. 8. 2019 č. j. MSPH 99 INS 15247/2017-B-109, jímž byla pozastavena výplata výtěžku zpeněžení majetku dlužnice, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019 č. j. MSPH 99 INS 15247/2017, 4 VSPH 1299/2019-B-121 toliko odmítnuto jako nepřípustné. Městský soud k tomu dále doplnil, že soud není v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 1334/2022-221 odmítl. Zčásti je posoudil jako vadné, neboť stěžovatelka nezpůsobile vymezila přípustnost dovolání, když uvedla alternativní předpoklady přípustnosti dovolání (podle stěžovatelky totiž měly být zodpovězeny otázky, které v dosavadní judikatuře nebyly řešeny, popř. byly řešeny Nejvyšším soudem rozdílně), které se ovšem navzájem vylučují. Dovolání bylo vadné i ve vztahu k stěžovatelkou tvrzené škodě ve výši 95 015,25 Kč, neboť stěžovatelka ohledně daného nároku neuplatnila žádný dovolací důvod. V rozsahu částky 1 146 291,41 Kč představující úroky z úvěrů pak stěžovatelka nenapadla závěr, na kterém bylo postaveno rozhodnutí městského soudu, že příčinou vynaložení těchto nákladů nebyl nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, ale skutečnost, že se stěžovatelka k placení úroků zavázala v rámci úvěrových smluv. Zčásti vyhodnotil Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Rozsudek městského soudu byl totiž ve vztahu k nárokům na náhradu škody představovaným náklady právního zastoupení (částky 223 904,75 Kč a 183 859,50 Kč) ohledně otázky, že soud v odškodňovacím řízení není oprávněn si posoudit zákonnost rozhodnutí, které nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a to ani v případě, jestliže proti takovému rozhodnutí není přípustný řádný opravný prostředek, v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně líčí rozhodující skutečnosti, a to v insolvenční linii, úvěrové linii i v samotném řízení o náhradu škody. Vyslovuje přesvědčení, že usnesení o pozastavení výplaty výtěžku bylo nezákonné a mělo za následek vznik škody. Rozhodnutím obecným soudů vytýká zejména jejich nedostatečné odůvodnění a nesprávnou aplikaci zákona o odpovědnosti státu za škodu, a to v otázce posouzení nesprávného úředního postupu. Zásah do vlastnického práva, resp. do práva na legitimní očekávání spočívajícího v tom, že nebude muset platit úroky z prodlení z dlužné částky, spatřuje v tom, že důvodně očekávala, že stát škodu vzniklou podle soukromoprávních předpokladů nahradí. Stěžovatelce byl odepřen nárok na náhradu škody jen s tím odkazem, že nebyla naplněna žádná z kategorií předvídaných zákonem o odpovědnosti státu za škodu (tj. ani nezákonné rozhodnutí, ani nesprávný úřední postup). Taková aplikace zákona o odpovědnosti státu za škodu není podle stěžovatelky ústavně konformní, neboť fakticky znamená, že existují určitá jednání státu v rozporu se zákonem, která nejsou sankcionována nárokem na náhradu škody. Přebral-li stát na sebe závazek odškodňovat subjekty, které byly poškozeny jeho jednáním, nemůže se své odpovědnosti zprostit vymezením úzkých podmínek a kategorií, za kterých odškodnění poskytuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s posouzením jejího nároku na náhradu škody vůči státu obecnými soudy. V prvé řadě namítá porušení práva na soudní ochranu. K tomu Ústavní soud podotýká, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem; onen postup k ochraně práv jednotlivce pak již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, je porušeno právo na soudní ochranu, dochází k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegationi iustitiae [srov. nálezy ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 či ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13, citované v usnesení ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2650/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Závěr obecných soudů o tom, že nebyl naplněn žádný z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, nelze považovat za jakkoliv svévolný, či ústavně nekonformní. Vždy jde totiž o výklad podústavního práva, které je pro stanovení předpokladů odpovědnosti určující (srov. čl. 36 odst. 4 Listiny).
11. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti může napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit pouze za předpokladu, že vykazuje rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad. V posuzovaném případě však odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, na základě nichž bylo dovolání odmítnuto, včetně odkazu na příslušnou soudní judikaturu, od níž se městský soud neodklonil a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu lze doplnit, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Je však povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo (navzdory odlišnému názoru stěžovatelky) v posuzované věci splněno.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu