ECLI:CZ:US:2023:3.US.3370.22.1
sp. zn. III. ÚS 3370/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) J. K., b) S. K., c) L. K., d) nezletilé E. K., zastoupené zákonným zástupcem matkou S. K. a e) D. K., všech zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 25 Cdo 1497/2021-313, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021 č. j. 23 Co 399/2020-244 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. června 2020 č. j. 31 C 64/2018-204, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Generali České pojišťovny a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelé se žalobou ze dne 3. 4. 2018 domáhali po vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy za odčinění duševních útrap způsobených smrtí jejich syna/bratra J. K. dne 9. 1. 2016, nastalou jako důsledek zranění utrpěných při dopravní nehodě dne 5. 1. 2016 [vzniklá nemajetková újma je hrazena z tzv. povinného ručení podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), vedlejší účastnice je aktivně legitimována podle §9 odst. 1 tohoto zákona]. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelům a) a b), tedy rodičům zemřelého, částku ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím, stěžovateli c), tedy zletilému bratru zemřelého, částku ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, stěžovatelům d) a e), tedy tehdy nezletilým sourozencům zemřelého, částku ve výši 270 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelům a) a b) náleží zadostiučinění ve výši 900 000 Kč a zbylým stěžovatelům 650 000 Kč. Vedlejší účastnice uhradila již dříve stěžovatelům a) a b) částku 600 000, stěžovateli c) 400 000 Kč a stěžovatelům d) a e) 380 000 Kč, proto soud uložil vedlejší účastnici uhradit náhradu škody v rozsudku uvedených částkách. Obvodní soud odůvodnil navýšení základní částky nadstandardními vztahy panujícími mezi stěžovateli a zemřelým, nízkým věkem zemřelého, u stěžovatele a) přihlédl k tomu, že se zemřelý syn v něm viděl a chtěl ho následovat v kariéře vojáka z povolání, u stěžovatelky b) k tomu, že jí zemřelý pomáhal s péčí o děti a domácnost v době, kdy se stěžovatel a) od rodiny odstěhoval. U stěžovatelů c), d) a e) soud nepominul jejich nízký věk, pro který se budou se ztrátou bratra vyrovnávat pro zbytek života.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žaloba, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovateli a) částku 300 000Kč, stěžovatelce b) částku 300 000 Kč, stěžovateli c) částku 250 000 Kč, stěžovatelce d) částku 2 700 000 Kč a stěžovateli e) částku 270 000 Kč s příslušenstvím se zamítá. Městský soud poukázal na tzv. dotváření judikatury Nejvyšším soudem ohledně výše odškodnění za duševní útrapy s tím, že podle rozsudku sp. zn. 25 Cdo 894/2018 by základní částka neměla být zásadně modifikována o více, než o 50%. Ohledně výše náhrady pro sourozence zemřelého městský soud uvedl, že jejich náhrada by měla činit zhruba 2/3 náhrady pro nejbližší příbuzné (rodiče, manžel/partner, potomci). Jde-li o nezletilé sourozence, městský soud konstatoval, že ti neměli se zemřelým tak intenzivní vztah, jako zletilý sourozenec, a z tohoto důvodu je namístě přiznat jim nižší odškodnění. Na základě této argumentace pak městský soud částku odškodnění výše uvedeným způsobem ponížil.
4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry městského soudu a poukázal na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, od níž se městský soud neodchýlil.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují přesvědčení, že obvodní soud správně a spravedlivě určil výši odškodnění duševních útrap, když rodinné vztahy mezi stěžovateli a zemřelým vyhodnotil jako nadstandardní. Obvodní soud při svých úvahách o přiměřené výši odškodnění respektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, podle kterého je třeba v zájmu sjednocení judikatury stanovit tzv. základní částku za usmrcení osoby blízké, ta se má u nejbližších příbuzných pohybovat ve výši dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného, současně však dospěl k závěru, že při respektování této základní částky je v daném případě nezbytné odškodnění navýšit, neboť u stěžovatelů byly prokázány nadstandardní rodinné vztahy, které výrazně zvyšují míru jejich duševních útrap. Na rozdíl od obvodního soudu městský soud a Nejvyšší soud neshledaly žádné výjimečné okolnosti daného případu, pro které by bylo namístě výrazné zvýšení tzv. základní částky. S tímto právním hodnocením městského soudu a Nejvyššího soudu stěžovatelé nesouhlasí, neboť mají za to, že posouzení intenzity jejich rodinných vztahů jako tzv. běžné rodinné vztahy, popř. lehce nadstandardní, je v přímém a extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a vytýkají napadeným rozhodnutím, že postrádají zdůvodnění, proč byly jejich rodinné vztahy degradovány na pouze běžně dobré, tj. v čem vlastně by měla spočívat nadstandardnost rodinných vztahů. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na rozsáhlé dokazování provedené obvodním soudem a zdůrazňují, že hodnocení intenzity rodinných vztahů ve všech nezbytných souvislostech zejména u stěžovatelů d) a e) bylo provedeno městským soudem a Nejvyšším soudem nedostatečně, podle přesvědčení stěžovatelů by i sourozenecké vztahy měly být posouzeny jako nadstandardní a měla být přiznána stejná výše odškodnění všem sourozencům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud se otázkou ústavně konformního výkladu §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník") - peněžitou náhradou újmy pozůstalých - zabýval ve stěžovateli i Nejvyšším soudem citovaném nálezu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2578/19 (N 57/99 SbNU 165). V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že přijetím soukromoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014 zákonodárce projevil snahu (s níž se Ústavní soud zcela ztotožňuje) oprostit soudní rozhodování od předem daných algoritmů, tabulek, násobků či jiných výpočtů tak, aby nezávislý soudce v konkrétní souzené kauze při rozhodnutí pečlivě a s citem pro věc zkoumal její individuální okolnosti, provedené důkazy hodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů [§132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a "neopisoval metodiky" či nedoplňoval předem dané veličiny do stanovených "šablon". Nejvyšší soud se svou judikaturou snaží u relativně neurčité právní normy (normy s relativně neurčitou hypotézou), jakou §2959 občanského zákoníku je, nastavit základní východiska a sjednocuje rozhodovací praxi obecných soudů, Ústavní soud pak dohlíží, aby se soudy vyvarovaly nežádoucí paušalizace a nerezignovaly při vědomí nastavených objektivizačních kritérií na individuální posouzení každého případu s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem a aby postupovaly nezávisle, neexcesivně a předvídatelně. Z uvedeného Ústavní soud v citovaném nálezu vyvodil, že pracují-li obecné soudy s "metodikou" Nejvyššího soudu (jdoucí do jisté míry proti záměru zákonodárce vyjádřeném v novém občanském zákoníku) jako s pouhým základem pro výpočet odčinění imateriální újmy a zvažují-li pečlivě, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od základu (ať již směrem nahoru, nebo i dolů, neboť obojí je možné), přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodní, tedy srozumitelně vyloží, jak se vymezená kritéria promítají do kontextu souzené věci, pak dostojí ústavněprávním požadavkům na spravedlivé rozhodnutí ve věci a neposkytují Ústavnímu soudu důvod k zásahu do jejich nezávislé rozhodovací činnosti.
10. Ústavní soud má za to, že uvedeným požadavkům napadené usnesení městského soudu dostálo. Městský soud vyšel ze skutečnosti, že zemřelý byl již dospělý a samostatný, měl vlastní bydliště, a nesdílel s žádným ze stěžovatelů společnou domácnost, proto spíše než jako nadstandardní hodnotil vztahy stěžovatelů se zemřelým jako běžné dobré rodinné vztahy mezi rodiči (sourozenci) a synem (bratrem). Otázka kvality rodinných vztahů je na rozdíl od dalších soudy zvažovaných kritérií hlediskem subjektivním, v žádném případě však není namístě, jak činí stěžovatelé, interpretovat závěry městského soudu tak, že by snad jejich vztahy se zemřelým byli méně kvalitní, vřelé či láskyplné, městský soud pouze z hlediska intenzity rodinných vztahů vzal v úvahu, že stěžovatelé již nesdíleli se zemřelým společnou domácnost. Vztah rodiče k dítěti či vzájemný sourozenecký vztah, jakkoli se jeho samotná podstata po opuštění dospělého dítěte dosavadní společné domácnosti nemění, je z hlediska kritérií, ke kterým je nutno přihlížet v souvislosti s aplikací §2959 občanského zákoníku, hodnocen v takovém případě odlišně od situace, kdy rodiče či sourozenci dosud žili se zemřelým ve společné domácnosti. Označení vztahů jako standardních či nadstandardních je však v této souvislosti spíše pomocné a "technické", a nemá za cíl hodnotit kvalitu vzájemných rodinných vztahů.
11. Městský soud se v odůvodnění svého rozsudku zabýval i dalšími hledisky, a to věkem zúčastněných, materiální závislostí stěžovatelů na zemřelém, postojem škůdce i satisfakcí v podobě trestního stíhání škůdce. Městský soud podrobně a srozumitelně vysvětlil, jak rozhodl o výši jednotlivých částek zadostiučinění. Jde-li o oba tehdy nezletilé sourozence, těm byla vyplacena částka pouze o 20 000 Kč nižší než staršímu sourozenci, což není částka nijak významná; nadto městský soud tento rozdíl odůvodnil existencí užšího vztahu (zejména s ohledem na blízký věk) mezi zemřelým a jeho starším bratrem oproti mladším sourozencům, vůči nimž zemřelý jakožto výrazně starší působil v podstatné míře spíše jako pomocník rodičů, zejména při jejich vyzvedávání ze školky a ze školy. Také tomuto závěru, který nikterak neměl za cíl označit vzájemný vztah mladších sourozenců se zemřelým za málo silný či kvalitní, nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
12. Ze shora uvedeného vyplývá, že tvrzení stěžovatelů o nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu nejsou důvodná. Městský soud nejenže srozumitelně vyložil, jak se vymezená kritéria promítla do kontextu souzené věci, nýbrž provedl i srovnání přiznaného zadostiučinění s jinými případy rozhodovanými tamním soudem, Nejvyšším soudem, Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích či Okresním soudem v Uherském Hradišti. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, jenž se všemi námitkami stěžovatelů vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť městský soud při svém rozhodování vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího soudu.
13. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, který by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou a judikaturou Ústavního soudu vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud poté, co se jednotlivě zabýval okolnostmi odůvodňujícími modifikaci základní částky, konstatoval, že městský soud vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul a jeho posouzení neobsahuje žádný logický rozpor, přiznané náhrady nejsou ani zjevně nepřiměřeně nízké. Protože Nejvyšší soud aplikoval §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
14. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelů neshledal. Městský soud i Nejvyšší soud se danou věcí podrobně zabývaly, při svém rozhodování aplikovaly platnou právní úpravu i judikaturu Ústavního soudu a jejich skutková zjištění vycházela z řádně provedeného dokazování.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu