ECLI:CZ:US:2023:3.US.3404.22.1
sp. zn. III. ÚS 3404/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Konckého, zastoupeného JUDr. Šárkou Apltauerovou, advokátkou se sídlem U Staré elektrárny 2050/38, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2022, č. j. 57 Co 146/2022-420, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 16. 3. 2022, č. j. 42 C 71/2020-388, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil žalované Anně Polkové zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 8 530 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), stěžovatelovu žalobu co do částky 24 360 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a stěžovateli uložil zaplatit náklady řízení státu (výrok IV). Dospěl k závěru, že žalovaná byla dlouhodobě řádnou nájemkyní bytu nacházejícího se v domě, který ovšem posléze nabyl ve veřejné dražbě právě stěžovatel. Žalovaná v řízení neprokázala, že svoje nájemní právo v rámci dražby uplatňovala a byť se se stěžovatelem jako nájemcem nedohodla na uzavření nové nájemní smlouvy, přesto předmětný byt i související pozemek nadále užívala, a to až do dne 21. 9. 2017, kdy jej vyklidila (stěžovatel se stal vlastníkem předmětných nemovitostí v dubnu roku 2016). Okresní soud tedy vyšel z toho, že žalovaná se užíváním bytu bez právního důvodu na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatila, přičemž podle ustálené judikatury bylo zapotřebí zjistit výši obvyklého nájmu, z něhož by bylo lze určit výši bezdůvodného obohacení žalované na úkor stěžovatele. Za tím účelem nechal okresní soud vypracovat znalecký posudek znaleckým ústavem, neboť znalecký posudek, který si nechal vypracovat stěžovatel, byl podle okresního soudu vadný, protože neobsahoval všechny náležitosti; zejména stěžovatelem oslovený znalec údajně neobhájil jím použitou metodu zjištění obvyklé ceny a nebylo ani zřejmé, z jakých konkrétních podkladů při zpracování znaleckého posudku vycházel (na tyto vady upozornil i soudem oslovený znalecký ústav). Nebylo tedy podle okresního soudu možno vycházet z částky obvyklého měsíčního nájemného ve výši 7 500 Kč, jak navrhoval stěžovatel, ale z výše obvyklého nájemného, jak jej určil znalecký ústav, a sice z částky 4 700 Kč měsíčně. O nákladech řízení pak okresní soud rozhodl na základě kritéria úspěchu ve věci, když stěžovatel byl neúspěšný v rozsahu 81,5 %, a to jednak s ohledem na jím učiněné částečné zpětvzetí žaloby, neboť v původním návrhu jednak nezohlednil výše plateb, které mu žalovaná jako náhradu za užívání bytu poskytovala, a jednak s ohledem na částečné zamítnutí žaloby ze strany soudu, s poukazem na neúměrnou výší obvyklého nájemného, z něhož stěžovatel původně ve věci vycházel. V řízení tak byla většinově úspěšná žalovaná, které však byl právní zástupce ustanoven soudem a proto jí žádné náklady spojené s řízením nevznikly. Proto okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že odvolání stěžovatele do výroku I okresního soudu odmítl, neboť tímto výrokem bylo stěžovatelově žalobě částečně vyhověno, a proto v daném rozsahu krajský soud posoudil odvolání stěžovatele jako podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn (výrok I). Ve výroku II a IV krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II) a výrok III rozsudku okresního soudu krajský soud změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku ve výši 23 365 Kč. Konečně výrokem IV krajský soud stěžovateli uložil uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se s hodnocením dané věci po právní i skutkové stránce s okresním soudem v podstatě ztotožnil, když zejména zdůraznil, že okresní soud vysvětlil (bod 13 odůvodnění rozsudku okresního soudu), proč nepovažoval za správné závěry znaleckého posudku, který si nechal vypracovat sám stěžovatel, a také vyložil, proč neprovedl další stěžovatelem navrhované důkazy. Pochybil toliko při rozhodování o náhradě nákladů řízení, neboť v dané věci není samo o sobě podstatné, že žalované, která byla v řízení zastoupena ustanoveným zástupcem, žádné náklady řízení fakticky nevznikly, neboť jí náleží náhrada nákladů řízení, když ovšem platebním místem je stát.
4. Při určení výše náhrady nákladů řízení ve prospěch žalované vyšel krajský soud z toho, že tato byla v rámci odvolacího řízení zcela úspěšná. Naopak se neztotožnil s názorem stěžovatele, že v dané věci mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), konkrétně podle §142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož platí: "I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu." Okolnost, že výše soudem přiznaného plnění závisela na znaleckém posudku, nemůže být ve stěžovatelově případě určující, neboť stěžovatel po žalované požadoval zcela zjevně nepřiměřenou částku, a proto bylo podle krajského soudu spravedlivé o náhradě nákladů rozhodnout podle §142 odst. 2 o. s. ř.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Dále je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti ve vztahu k majetkové výši sporu omezující podání odvolání nebo dovolání. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné zcela přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti rovněž dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však v ústavní stížnosti žádné zvláštní okolnosti, které teprve by byly způsobilé ústavně právně povýšit relevanci tohoto případu, neuvádí.
9. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě.
10. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud především uvádí, že tento ve své ústavní stížnosti nepřináší žádnou námitku, která by mohla mít ústavněprávní relevanci.
11. Na jednu stranu totiž uvádí, že okresní soud vycházel z výše obvyklého nájemného určeného na základě zcela nesprávného znaleckého posudku, přičemž krajskému soudu vytýká, že se měl sám zabývat skutečným rozsahem plochy, kterou žalovaná reálně užívala. Přes uvedené ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti neformuluje žádnou přesvědčivou tezi, z níž by měl vyplývat jeho (implicitní) závěr, že právě jím původně požadovaná výše náhrady za bezdůvodné obohacení (odpovídající obvyklému nájemnému) koresponduje s rozsahem plochy, kterou měla žalovaná k dispozici. Naopak ze znaleckého posudku, jenž v rámci řízení nechal vypracovat okresní soud, se podává, že znalecký ústav vycházel při stanovení výše obvyklého nájemného z plnění, které je placeno v domcích obdobné dispozice. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší, aby toto východisko soudem ustanoveného znalce jakkoliv zpochybňoval, pokud samy obecné soudy dospěly k závěru, že takto vypracovaný znalecký posudek odpovídá všem zákonným náležitostem, a proto z něj lze pro účely řízení vycházet.
12. Krajský soud podle Ústavního soudu rovněž dostatečně vysvětlil, proč při rozhodnutí o povinnosti hradit náhradu nákladů řízení nezohlednil, že částka nakonec stěžovateli v rámci soudního řízení přiznaná vycházela ze znaleckého posouzení, když pro krajský soud bylo vzhledem k okolnostem případu prioritní, že stěžovatel bez ohledu na to, že nemohl přesně odhadovat závěry, k nimž znalec dospěje, po žalované požadoval částku zjevně nepřiměřenou dané situaci. Ani v této úvaze pak Ústavní soud neshledává ústavněprávní vadu.
13. Lze tak shrnout, že podstata argumentace stěžovatele brojí proti způsobu vyhodnocení provedeného dokazování a proti výsledku soudního řízení, se kterým stěžovatel není spokojen, což však nelze zaměňovat se stěžovatelem namítaným základním právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Podstatou tohoto práva je totiž korektní soudní proces a nemůže být zaměňováno s právem na "vítězství" v soudním řízení, které samozřejmě neexistuje. Jak se totiž podává i ze shora uvedeného, úkolem Ústavního soudu není a ani nemůže být přehodnocování provedeného dokazování, čehož se však stěžovatel fakticky domáhá.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu