ECLI:CZ:US:2023:3.US.3420.22.1
sp. zn. III. ÚS 3420/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Bakové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti exekučním příkazům vydaným soudním exekutorem Mgr. Alešem Bursou, Exekutorský úřad Mladá Boleslav pod sp. zn. 172 EX 65/20 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022 č. j. 20 Cdo 2715/2022-590 a o návrhu na zrušení ustanovení §47 odst. 2, 5, §52 odst. 2, §55b, §55c odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (Exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v exekučním řízení a řízení před Nejvyšším soudem bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rovněž exekuční příkazy vydané soudním exekutorem Mgr. Alešem Bursou, Exekutorský úřad Mladá Boleslav, pod č. j. 172 EX 65/20-12 ze dne 5. 7. 2020, č. j. 172 EX 65/20-14 ze dne 5. 7. 2020, č. j. 172 EX 65/20-16 ze dne 5. 7. 2020, č. j. 172 EX 65/20-18 ze dne 5. 7. 2020, č. j. 172 EX 65/20-22 ze dne 7. 7. 2020 a č. j. 172 EX 65/20-84 ze dne 10. 10. 2022. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila též návrh na zrušení ustanovení §47 odst. 2, odst. 5, §52 odst. 2, §55b, §55c odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (Exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky v postavení povinné na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Alešem Bursou, Exekutorský úřad Mladá Boleslav. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že exekučním titulem je v daném případě notářský zápis ze dne 1. 2. 2017, č. NZ 95/2017, N 91/2017 sepsaný JUDr. Vladimírou Ostrožlíkovou, notářkou se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem.
3. O návrhu stěžovatelky rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 6. 12. 2021 č. j. 49 EXE 1571/2020-368, kterým exekuci zastavil co do dlužné jistiny 60 000 Kč s příslušenstvím, rovněž zastavil co do části úroků z prodlení. Odvolací Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2022 č. j. 55 Co 31/2022-453 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. K námitkám povinné bylo předmětným notářským zápisem, potvrzeným výslechem notářky JUDr. Ostrožlíkové, v řízení prokázáno, že v rámci sepisu exekučního titulu byly řádně ověřeny totožnosti obou účastníků smlouvy o zápůjčce jejich oficiálními doklady. Povinná tak neprokázala, že by se jednalo o "falešný" exekuční titul. Tato skutečnost je potvrzována i tím, že povinná sama dříve dobrovolně plnila nezanedbatelnou částku 60 000 Kč (v tomto rozsahu, včetně příslušenství byla exekuce zastavena), představující 20 % zápůjčky. Odvolací soud (vycházeje z obsahu spisu) uvedl, že soud prvního stupně se plně vypořádal s veškerou argumentací povinné k jejímu návrhu na zastavení exekuce a její námitku, že soud vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, shledal nedůvodnou. Dovodil, že námitka započtení uplatněná povinnou v první řadě nesměřovala vůči oprávněné ani jejímu právnímu předchůdci, ale vůči fyzické osobě, a to jednateli oprávněné, tedy osobě odlišné od oprávněné, bez ohledu na propojení osoby jednatele s oprávněnou. Navíc povinná v rámci námitky započtení argumentovala i plněním ze strany svého otce, který není účastníkem tohoto řízení, a obecně sama nemůže započítávat plnění jiné osoby ve vztahu k osobě jiné. Uzavřel, že povinnou tvrzená takto definovaná pohledávka za oprávněnou je započtení nezpůsobilá ve smyslu §1987 odst. 2 občanského zákoníku. Důvodnou neshledal ani odvolací námitku povinné o neprovedení dalšího dokazování soudem prvního stupně, který považoval další dokazování za nadbytečné. Poskytnutí finančních prostředků v celkové výši 300 000 Kč bylo v řízení postaveno najisto jednak poukázáním částky 100 000 Kč na účet povinné, což ani sama nezpochybňovala, a dále pokladním dokladem o převzetí částky 200 000 Kč v hotovosti, oboje plněno v den sepsání notářského zápisu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu nevztáhla vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, k žádné otázce, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo. Přípustnost dovolání dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (což vyjádřila tak, že "dotyčná problematika nebyla řešena"). Vedle toho otázky formulovala příliš obecně. Protože stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu, a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 občanského soudního řádu).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí prakticky proti exekuci jako takové, resp. postupu soudního exekutora, doplněné o námitky týkající se soudních rozhodnutí. Namítá, že exekutor vystavoval chybné exekuční příkazy, v rozporu s rozhodnutím soudů o částečném zastavení exekuce. Tvrdí, že jedinou možností, jak se exekučním příkazům ubránit, je podání ústavní stížnosti. Nejvyššímu soudu vytýká, že se měl dovoláním řádně zabývat.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
8. Exekuční příkaz je ve smyslu §47 odst. 1 exekučního řádu zvláštním typem procesního rozhodnutí, které existuje jen v exekučním řízení. Lze na něj hledět jako na procesní vyjádření alternativního režimu vymáhání závazků ze soukromoprávních vztahů, který byl zaveden zákonem č. 120/2001 Sb. ve snaze výkon rozhodnutí učinit efektivnějším a zvýšit pravděpodobnost úplného a včasného uspokojení nároků oprávněných. S tímto cílem přenáší stát část pravomocí nestranného a nezávislého soudu ve vykonávací fázi civilního řízení na soudního exekutora. Jde o fyzickou osobu, splňující předpoklady uvedené v §9 až 15 exekučního řádu, která v exekučním řízení jednak plní úkoly státu na ni přenesené, avšak zároveň při své činnosti vystupuje v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, který má z úspěšného provedení exekuce zisk [a současně nese i odpovídající podnikatelské riziko - viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 150/04, usnesení sp. zn. III. ÚS 118/05 a další]. Oprávněným požadavkem maximální rychlosti a efektivity exekuce je zdůvodněna i neexistence opravného prostředku proti exekučnímu příkazu vydanému podle §47 odst. 1 exekučního řádu. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že platná právní úprava v napadeném ustanovení §47 odst. 5 exekučního řádu sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle §55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v §268 občanského soudního řádu. Jako obrana proti nepřiměřenosti slouží zejména §268 odst. 4 občanského soudního řádu; podle §269 občanského soudního řádu soud může zastavit nařízený výkon rozhodnutí zcela nebo zčásti, a to buď na návrh, nebo i bez návrhu. Dále existuje možnost podání návrhu na odklad exekuce ve smyslu §54 exekučního řádu ve spojení s §266 odst. 1 občanského soudního řádu. Třetí osoby se mohou exekučnímu příkazu, který postihuje majetek, k němuž mají právo, bránit podáním tzv. vylučovací neboli excindační žaloby podle §267 občanského soudního řádu, za použití §52 odst. 1 a 2 exekučního řádu. Zásadní význam má i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu §32 odst. 1 exekučního řádu. Pro úplnost lze uvést i možnost účastníka řízení podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podle §88 odst. 3 exekučního řádu.
9. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka nástroje na nápravu případných pochybení soudního exekutora v řízení využila, dokladem čehož je i samotné napadené usnesení Nejvyššího soudu, resp. celé řízení o návrhu na zastavení exekuce. Ústavní soud nemůže soudnímu exekutorovi "zakázat provádět exekuci", případně "uložit uvést evidenci výše exekuce do souladu s pravomocným usnesením", jak žádá stěžovatelka v petitu v ústavní stížnosti. Ve hře je tu i nikoliv zanedbatelná lhůta k nápravě případných vad, přičemž specifikované exekuční příkazy jsou datovány již od roku 2020 (připodobnění k řízení o daňovém nedoplatku a trvajícímu zásahu je zde nepřípadná).
10. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ten se v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně vyjádřil ke všem aspektům námitek stěžovatelky. Jestliže v podání stěžovatelky neshledal splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jsou jeho závěry v souladu s judikaturou i právní úpravou, přičemž tyto podmínky je oprávněn zkoumat toliko právě Nejvyšší soud. Ústavní soud k uvedenému pouze dodává, že Nejvyšší soud (stejně jako Ústavní soud) není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů. Jestliže tedy stěžovatelka podává vlastní náhled na skutkový děj daného případu a jeho okolnosti, nelze k těmto jejím tvrzením přihlížet.
11. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostál všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jeho rozhodnutí kladeny. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudu, prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení §47 odst. 2, 5, §52 odst. 2, §55b, §55c odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (Exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu