ECLI:CZ:US:2023:3.US.345.23.1
sp. zn. III. ÚS 345/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 14 Co 194/2022-145 a výrokům I. II. III. rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. dubna 2022 č. j. 14 Nc 128/2021-99, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a R. P., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Ve věci změny výživného a o úpravě styku nezletilého R. F. Š., syna stěžovatelky a R. P. (dále jen "otec") rozhodoval Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud"). Rozsudkem okresního soudu stanovil otci povinnost platit výživné pro nezletilého syna R. F. ve výši 2 900 Kč měsíčně, a to vždy do každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky s účinností od 1. 1. 2022 (výrok I.). Nedoplatek na výživném za období od 1. 1. 2022 do 30. 4. 2022 ve výši 1 600 Kč uložil otci zaplatit k rukám matky ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.). Výroky III. a IV. zamítl návrh stěžovatelky, kterým se domáhala, aby soud upravil styk otce s nezletilým, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil výrokem I., protože neshledal sebemenší důvody k nějaké korekci napadeného rozhodnutí, a to po zhodnocení důkazů provedených před soudy obou stupňů, jak jednotlivě tak v jejich vzájemné souvislosti. Dospěl k závěru, že jen plynutím času od určení rozsahu vyživovací povinnosti otce k nezletilému synovi rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 11. 2018 (32 Nc 3/2018-79) se potřeby nezletilého zvýšily, když od posledního rozhodnutí o vyživovací povinnosti uplynuly již tří roky. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy dostatečným způsobem nezohlednily při svém rozhodování životní úroveň otce, který vykazuje neúměrně nízké příjmy, což je v rozporu s jeho majetkovými poměry. Otec by pravděpodobně nebyl schopen zakoupit si byt, ve kterém nyní bydlí a zpochybnila vlastnictví vozidla Škoda Octavia jeho matkou, protože jej otec užívá pro svoje potřeby. Dále poukázala na nesprávný postup obecných soudů, které v rámci úpravy výživného nezahrnuly také příjmy otce z prodeje vozidla Peugeot 508 hybrid a motocyklu Yamaha. V minulosti otec užíval vozidlo VW Tiguan s registrační značkou trvale manipulační, proto u okresního soudu požadovala zjistit vlastníka vozidla. Uvedla, že rozsah zvýšení výživného považuje za nedostatečný a soud porušil povinnost při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů. Vykazované příjmy otce jako podnikatele jsou nižší, než příjem, který by měl jako zaměstnanec na srovnatelné pozici, ale soud se už nezabýval tím, kterými vozidly jezdí ani jeho finančními prostředky na bankovních účtech atd. Stěžovatelka poukazuje na to, že otec má také vyživovací povinnost k nezletilé K. P., ke které soud stanovil při stejných příjmech odlišnou vyživovací povinnost. S dcerou se otec pravidelně stýká a nad rámec výživného jí hradí dovolené. Soud zamítl její návrh na určení styku otce s nezletilým a nenařídil ho ani v rozsahu uváděném otcem, a to jedenkrát týdně odpoledne. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v uvedeném rozsahu napadené rozsudky pro porušení jejích ústavně zaručených práv.
II.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů o zvýšení výživného a o úpravu styku. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí opatrovnických soudů.
7. Je třeba upozornit, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
8. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé dítě je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že je v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v něm žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatelky, jakož i jejími osobními poměry, se obecné soudy řádně zabývaly a pečlivě je ve svých odůvodněních vypořádaly. Z napadených rozhodnutí pak celkem srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry krajský soud i okresní soud učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což se však v daném případě nejedná. Napadené rozhodnutí krajský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnil a Ústavní soud neshledal v jeho rozhodnutí žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
10. Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud námitku stěžovatelky v ústavní stížnosti, kterou vytýkala okresnímu soudu a krajskému soudu, že neupravil otcův styk s nezletilým synem, kdy dosud jejich kontakt neprobíhal a otec nemá zájem se synem se stýkat. Ústavní soud poukazuje na body 33 až 36, kde krajský soud uvedl svoje závěry, které jsou jasné, rozumné a logické. Nic nebrání rodičům k uzavření mimosoudní dohody o realizaci otcova styku s nezletilým synem, jak navrhl otec u ústního jednání před okresním soudem, kde zmínil možnost setkání třeba na hodinu ve středu na zmrzlinu. Obecné soudy neshledaly sebemenší důvod k nějaké soudní ingerenci do celého případu.
11. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilým dítětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu