ECLI:CZ:US:2023:3.US.351.23.1
sp. zn. III. ÚS 351/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Mgr. Ivy Jablonské, zastoupené Mgr. et Mgr. Viktorem Fojtem, advokátem, sídlem Gogolova 228/8, Praha 1 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 26 Cdo 2880/2022-514, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2022 č. j. 62 Co 295/2020-464, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2022 č. j. 62 Co 295/2020-468, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 2020 č. j. 28 C 6/2017-334, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a JUDr. Jaroslava Filipa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky v celkové výši 304 720 Kč se stěžovatelka (žalobkyně) po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) domáhala, aby jí jednak zaplatil částku 56 100 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za pronájem nebytových prostor, které si od ní pronajal na dobu určitou Smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 7. 1996, ve znění pozdějších dodatků (dále jen "smlouva o nájmu nebytových prostor"), jednak částku ve výši 248 620 Kč s příslušenstvím sestávající ze smluvních pokut za neplacení nájemného (za druhé pololetí 2014, první i druhé pololetí 2015 a první pololetí 2016) v žalobě blíže specifikovaných vyplývajících z uvedené smlouvy o nájmu nebytových prostor.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 č. j. 28 C 6/2017-334 částečně žalobě vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zaplatit stěžovatelce z titulu bezdůvodného obohacení (vzniklého užíváním nebytových prostor po skončení nájmu) částku ve výši 35 370 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Žalobu co do částky 269 350 Kč s příslušenstvím, tedy co do částky 20 730 Kč z titulu dlužného nájemného (resp. bezdůvodného obohacení) a částky 248 620 Kč z titulu smluvní pokuty, zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech účastníků řízení a státu (výroky III. - V.).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. 12. 2020 č. j. 62 Co 295/2020-374, ve znění usnesení ze dne 2. 12. 2020 č. j. 62 Co 295/2020-378 a ze dne 12. 1. 2021 č. j. 62 Co 295/2020-384, rozsudek obvodního soudu změnil v zamítavém výroku II. tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení z částky 35 370 Kč za specifikované období a dále také částku 218 854,33 Kč s příslušenstvím; ve zbývající zamítavé části jej potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudy obou stupňů a státu (výroky II. - V.). Výrokem III. usnesení ze dne 12. 1. 2021 č. j. 62 Co 295/2020-384 odložil vykonatelnost rozsudku do nabytí právní moci tohoto usnesení.
5. Na základě následného dovolání vedlejšího účastníka řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2021 č. j. 26 Cdo 2965/2021-444 rozsudek městského soudu ve znění následných usnesení zrušil ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek obvodního soudu ve výroku II. tak, že vedlejší účastník řízení je povinen uhradit stěžovatelce částku 218 854,33 Kč s příslušenstvím, a v nákladových výrocích II., III., IV. a V., a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do výroku I. rozsudku městského soudu ve znění opravných usnesení, pokud jím byl rozsudek obvodního soudu změněn ve výroku II. tak, že vedlejší účastník řízení je povinen uhradit stěžovatelce úrok z prodlení z částky 35 370 Kč za uvedené období a potvrzen ve zbývající zamítavé části tohoto výroku, dovolání odmítl (výrok II.). Nejvyšší soud v kasačním rozsudku zdůraznil, že smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., ze dne 23. dubna 1990 o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o nájmu nebytových prostor"), neboť v ní absentuje stanovená náležitost, a to výše nájemného.
6. V dalším řízení městský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 4. 2022 č. j. 62 Co 295/2020-464, ve znění usnesení ze dne 22. 4. 2022 č. j. 62 Co 295/2020-468, rozsudek obvodního soudu potvrdil v zamítavém výroku II. ohledně částky 218 854,33 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III., IV. a V. o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení účastníků (výrok II.). V intencích závěrů vyplývajících z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu městský soud dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), a to s ohledem na způsob sjednání nájemného, které bylo sjednáno pevnou částkou, přičemž v této částce byla zahrnuta i úhrada za elektrickou energii, vodné a stočné. Podle soudní judikatury je taková smlouva, v níž je nájemné sjednáno pevnou částkou bez rozlišení toho, co z této částky spadá čistě pod nájemné a co na služby, absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona o nájmu nebytových prostor, neboť v ní absentuje podstatná náležitost, a to stanovení výše nájemného. Neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor nemohl zhojit ani její dodatek ze dne 14. 1. 2014. Městský soud k tomu podotkl, že je-li absolutně neplatná smlouva o nájmu nebytových prostor, pak je neplatné i ujednání o smluvní pokutě obsažené v této smlouvě. Na uvedeném nemohla nic změnit ani argumentace stěžovatelky, že na právní vztah je třeba nahlížet prismatem nového občanského zákoníku, neboť, jak podotkl městský soud, smlouva byla uzavřena za účinnosti předchozího občanského zákoníku a zákona o nájmu nebytových prostor.
7. Následné řízení o dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2022 č. j. 26 Cdo 2880/2022-514, směřovalo-li proti rozsudku obvodního soudu 27. 5. 2020 č. j. 28 C 6/2017-334, zastavil (výrok I.). Dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 22. 4. 2022 č. j. 62 Co 295/2020-464 ve znění usnesení ze dne 22. 4. 2022 č. j. 62 Co 295/2020-468 odmítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání proti rozsudku městského soudu bylo zčásti neprojednatelné pro vady a zčásti nebylo přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud odkázal na své předchozí kasační rozhodnutí s tím, že stěžovatelka nepředkládá žádné nové argumenty a v podstatě toliko polemizuje se závěry v něm vyslovenými. K námitce, aby obecné soudy upřednostnily výklad smlouvy, který nevede k její neplatnosti, připomenul, že takový postup je na místě pouze v případě, jsou-li možné oba výklady. O takovou situaci však nešlo, neboť jiný výklad smlouvy o nájmu nebytových prostor, než jaký učinily soudy nižších stupňů, by již byl v rozporu s jejím textem a jemu odpovídající vůlí účastníků, která byla nadevší pochybnost prokázána. Nejvyšší soud se vyslovil i k eventuální aplikaci §1 až §14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), na základě §3030 obč. zák. tak, že §3030 obč. zák. nelze vykládat tím způsobem, že by umožňoval pravou zpětnou účinnost §1 až §14 obč. zák. na dříve vzniklé právní vztahy (poměry). K otázce platnosti či neplatnosti dodatku ke smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 14. 1. 2014 a hodnocení jeho obsahu pak v dovolání scházelo náležité vylíčení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje vylíčení rozhodujících skutečností, rekapitulaci obsahu soudních rozhodnutí a průběhu dosavadního řízení. Podstatu sporu shledává v posouzení otázky platnosti či neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ve znění jejích dodatků (zejména pak dodatku ze dne 14. 1. 2014). Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že by nájemní smlouva měla být shledána absolutně neplatnou podle §3 odst. 4 zákona o nájmu nebytových prostor. Stěžovatelka s odvoláním na zásadu "co není zakázáno, je dovoleno", jakož i princip autonomie vůle a dobré víry, dovozuje, že v době uzavření smlouvy bylo možné do platby nájemného zahrnout i úplatu za služby, aniž by to mělo vliv na platnost samotné smlouvy o nájmu nebytových prostor. Obecné soudy svým postojem a zastáváním přepjatě formalistických názorů omezují podle stěžovatelky vůli účastníků smlouvy, a to v situaci, kdy po celou dobu od uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor (od roku 1996) žádná ze smluvních stran nenamítal ani neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor, ani neurčitost ujednání ohledně výše nájemného. Za jí vzniklou újmu považuje, mj. zánik nároku na zaplacení sjednaného nájemného a smluvních pokut sjednaných pro případ, že by vedlejší účastník řízení porušil svoji povinnost platit řádně a včas. Porušení práva na nerušený výkon hospodářské činnosti zakotveného v čl. 26 Listiny pak spatřuje v tom, že je jí fakticky znemožněn její výkon. Nesouhlasí ani s podpůrnou argumentací vyjádřenou Nejvyšším soudem, že požadavek na ujednání "čistého" nájemného slouží k ochraně pronajímatele i nájemce. Pokud se pronajímatel s nájemcem dohodli na paušální platbě nájemného zahrnujícího i úplatu za služby, není podle stěžovatelky důvod, aby jim v rozporu s jejich výslovně projevenou vůlí byla vnucována neplatnost smlouvy. Ohledně nahlížení na platnost nájemních smluv stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 3314/20 nebo ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2541/09 (N 66/61 SbNU 53; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rovněž nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že není možné aplikovat zásady uvedené v Části první Hlavě I obč. zák. (konkrétně §8 obč. zák.). Stěžovatelka se konečně vyjadřuje k hodnocení obsahu a platnosti dodatku ke smlouvě ze dne 14. 1. 2014. Nesouhlasí s výkladem, podle něhož je v důsledku neplatnosti (kterou ovšem popírá) hlavní smlouvy o nájmu nebytových prostor, neplatný i uvedený dodatek, který nepovažuje za doplnění původní smlouvy, nýbrž za nový, původní smlouvu o nájmu nebytových prostor nahrazující právní vztah. V této souvislosti se věnuje tomu, co bylo úmyslem smluvních stran v rámci jejich právního jednání dne 14. 1. 2014, přičemž dovozuje, že se smluvní strany dohodly mj. na paušálním nájmu a výši smluvní pokuty s tím, že byly sjednány všechny podstatné náležitosti smlouvy splňující požadavky na platnost z pohledu nového občanského zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno její žalobě na zaplacení částky představující smluvní pokutu za včasné neuhrazení nájemného za užívání nebytových prostor. Jakkoliv se stěžovatelka snaží přesunout danou věc do ústavněprávní roviny námitkou porušení základních ústavněprávních principů "co není zakázáno, je dovoleno", či autonomie vůle, její argumentace se odvíjí povětšinou v rovině podústavního práva. Její snahou je totiž přesvědčit Ústavní soud, aby přehodnotil závěry obecných soudů týkající se posouzení neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor.
12. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval otázkou platnosti, resp. neplatnosti, soukromoprávní smlouvy. Z jeho ustálené judikatury plyne, že účelem ustanovení občanského práva týkajících se vymezení jednotlivých smluvních typů či důvodů neplatnosti smlouvy je proporcionální ochrana veřejného zájmu či práv třetích osob, a nikoliv vytváření pastí či labyrintů, v jejichž změti se snadno ztratí nejen projev vůle právních laiků, nýbrž i osoba povolaná k autoritativnímu výkladu práva. Jedním ze základních principů výkladu smluv, a tom lze dát stěžovatelce v obecné rovině zajisté zapravdu, je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady [srov. např. nálezy ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 658/18, ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2447/13 (N 184/71 SbNU 213) či ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNU 197)]. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou [viz nález sp. zn. III. ÚS 3900/12 ze dne 28. 2. 2013 (N 36/68 SbNU 373) a nález sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014]. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není proto ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy, taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
13. Výše uvedené, byť má obecnou platnost, ovšem zdaleka neznamená, že výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je vždy a priori nežádoucí. Uvedené principy rovněž nevedou k závěru, že ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních jednání by neměla být účastníky občanskoprávních vztahů či obecnými soudy respektována. Z hlediska ústavněprávních principů a zejména pak z hlediska principu respektu k autonomii vůle účastníků soukromoprávních vztahů plyne, že účelem ustanovení občanského práva týkajících se vymezení jednotlivých smluvních typů či důvodů neplatnosti smlouvy má (musí) být proporcionální ochrana veřejného zájmu či práv třetích osob [srov. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNU 197), odst. 26].
14. Právě nyní posuzovaná věc je z hlediska uplatnění klasických soukromoprávních (a ústavně chráněných) principů, jako je autonomie vůle, specifická. Úprava uzavírání smluv o nájmu nebytových prostor za účelem podnikání, účinná v době uzavření smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení, k platnosti smlouvy vyžadovala splnění náležitostí uvedených v §3 zákona o nájmu nebytových prostor, kam spadalo i stanovení výše nájemného. Ústavní soud nemá žádné výhrady proti závěru obecných soudů, je-li nájemné sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy), avšak v této částce je zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona nájmu nebytových prostor. Tyto závěry byly plně akceptovány soudní judikaturou, na kterou odkázal Nejvyšší soud jak ve svém kasačním rozhodnutí, tak ji zopakoval i v usnesení, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Navíc nebylo možno se ani rozhodovat mezi dvěma eventuálními výklady smlouvy, když jiný výklad smlouvy o nájmu nebytových prostor, než jaký učinily soudy nižších stupňů (tedy, že v ní absentuje ujednání o výši nájemného), by již byl v rozporu s jejím textem a jemu odpovídající vůlí účastníků, která byla nadevší pochybnost prokázána.
15. Stěžovatelka obecným soudům vytýká přílišný formalismus při posuzování platnosti, resp. neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor. Jakkoliv Ústavní soud apeluje na obecné soudy, aby se vyvarovaly přílišného formalismu, a to i ve vztazích regulovaných zákonem o nájmu nebytových prostor [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2541/09 (N 66/61 SbNU 53)], nelze rezignovat na kogentní ustanovení, která podle konstantní judikatury mají za následek absolutní neplatnost uzavřených smluv. Ačkoliv je subjektům občanskoprávních vztahů se zřetelem k autonomii vůle umožněno, aby si uspořádaly občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou odchylně od právních předpisů, platí tento závěr jen potud, pokud tuto volnost zákon výslovně nezakazuje, či pokud z povahy použitého zákonného ustanovení nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Byť jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí založena na formálním výkladu práva, nedochází Ústavní soud k závěru, že by formalismus obecných soudů dosáhl takového stupně, aby šlo o ústavně nepřípustný přepjatý formalismus negující smluvní svobodu a autonomii vůle smluvních stran.
16. Namítá-li stěžovatelka, že byla zkrácena na svém právu na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, pak nelze přehlédnout, že stěžovatelka mohla brojit pouze proti zamítnutí jejího nároku vyplývajícího ze smluvní pokuty, nikoliv proti nárokům na úhradu samotného nájemného, resp. na vydání bezdůvodného obohacení. Těm bylo totiž částečně, co do částky 35 370 Kč s příslušenstvím, vyhověno a ve zbývající části, co do částky 20 730 Kč, zůstal zamítavý rozsudek obvodního soudu ve spojení s v pořadí prvním rozsudkem městského soudu ze dne 2. 12. 2020 č. j. 62 Co 295/2020-374 kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen a v této části nabylo rozhodnutí samostatně právní moci.
17. Obecné soudy se vyjádřily i k případné aplikaci základních zásad nového občanského zákoníku. Ani zde nemá Ústavní soud žádné výhrady proti závěru, že tyto nelze aplikovat tím způsobem, který by umožňoval pravou zpětnou účinnost na dříve vzniklé právní vztahy (poměry).
18. Ústavní soud závěrem konstatuje, že nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu