ECLI:CZ:US:2023:3.US.3579.22.1
sp. zn. III. ÚS 3579/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem, sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022 č. j. 4 Tdo 971/2022-5544, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2022 č. j. 2 To 54/2021-5211 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2021 č. j. 48 T 1/2019-5002, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě uvedeného rozsudku. Za to byl odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o škodě uplatněné poškozenými. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších osmi obviněných.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání jedné z poškozených rozhodnutí krajského soudu zrušil ve výroku o náhradě škody vůči této poškozené a v tomto rozsahu sám rozhodl.
4. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel obdobně jako v dovolání namítá, že nebyly splněny procesní podmínky pro konání veřejného zasedání u vrchního soudu dne 26. 4. 2022, čímž byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tvrdí, že řádně písemně požádal vrchní soud o odročení veřejného zasedání ze závažných zdravotních důvodů na dobu, až bude zdráv, protože se chtěl v odvolacím řízení vyjádřit k jednotlivým dílčím skutkům, neboť dle jeho názoru měl být obžaloby v celém rozsahu zproštěn. Svoji žádost doložil lékařskou zprávou, přičemž vrchní soud mohl jeho aktuální zdravotní stav u ošetřujícího lékaře kdykoliv ověřit, neboť lékař měl k poskytování informací udělen písemný souhlas.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněností ústavní stížnosti
7. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Jedinou námitkou stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu je jeho argument, že nebyly splněny procesní podmínky pro konání veřejného zasedání dne 26. 4. 2022. Stejnou námitkou se zabýval Nejvyšší soud na základě obsahově obdobného dovolání stěžovatele, neboť shledal, že ji lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Po přezkoumání postupu vrchního soudu, který jednal v rámci veřejného zasedání dne 26. 4. 2022 v nepřítomnosti stěžovatele, přičemž důvody, které ho k tomu vedly, neopomněl vysvětlit v bodě 16 odůvodnění svého rozsudku, však uvedenou dovolací námitku stěžovatele neshledal důvodnou. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatel opakovaně žádal o odročení nařízených veřejných zasedání z důvodu svého zdravotního stavu, přičemž byl poté, co se dne 12. 4. 2022 nedostavil k jednání vrchního soudu, upozorněn na nutnost řádného doložení jím tvrzeného zdravotního stavu lékařskou zprávou, z níž by bylo jednoznačně patrné, že objektivně není schopen účasti u jednání soudu. Stěžovatel však i přes výzvu takovou lékařskou zprávu nedoložil a neučinil tak ani přes opětovnou výzvu vrchního soudu ze dne 25. 4. 2022. Nejvyšší soud proto uzavřel, že vrchní soud neměl důvod vyhovět žádosti stěžovatele o stanovení dalšího náhradního termínu veřejného zasedání.
9. Ústavní soud v souladu s názorem Nejvyššího soudu konstatuje, že zdravotní problémy nejsou bez dalšího omluvitelným důvodem neúčasti obviněného u veřejného zasedání. Žádá-li obviněný o odročené veřejného zasedání ze zdravotních důvodů, musí lékařskou zprávou doložit, že jde o takové porušení zdraví, které objektivně vylučuje, aby se osobně dostavil k soudu a zúčastnil se jednání. Za situace, kdy je v lékařské zprávě ze dne 22. 4. 2022 uvedeno, že stěžovatel měl tři týdny trvající katar HCD, nyní noční kašel, se závěrem bronchitis acuta, přičemž v ní není uveden závěr o jeho neschopnosti účastnit se jednání soudu, nebylo povinností vrchního soudu, aby sám z vlastní iniciativy zjišťoval charakter a intenzitu zdravotních problémů stěžovatele ve vztahu k jeho schopnosti zúčastnit se veřejného zasedání. Neúčast u jednání vrchního soudu lze považovat za důsledek obstrukčních kroků samotného stěžovatele, nikoliv za zkrácení jeho práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny. Z hlediska ústavního je pak relevantní zjištění vyplývající ze spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti, že odvolací soud u veřejného zasedání dne 26. 4. 2022, u něhož byl přítomen obhájce stěžovatele, žádné dokazování neprováděl, a že stěžovatel byl řádně vyslechnut při hlavním líčení před krajským soudem, přičemž měl možnost se vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
10. Ústavní soud ještě připomíná, že trestní řád v žádném ze svých ustanovení obecně nestanoví účast obviněného na veřejném zasedání o odvolání jako nezbytnou, nenachází-li se ve vazbě nebo výkonu trestu (§263 odst. 4). Dle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nicméně každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Přitom je zřejmé, že takovéto druhoinstanční řízení musí splňovat požadavky spravedlivého procesu, byť ty nemusejí být nutně stejné, jako v případě řízení před soudem prvého stupně. Nutnost osobního slyšení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, s přihlédnutím k charakteru řízení a ke způsobu, jakým v něm byly prezentovány a chráněny zájmy obhajoby, to vše viděno ve světle důležitosti projednávané věci pro obviněného. Při takovémto zvažování může hrát roli např. to, zda obviněný byl slyšen alespoň v prvé instanci, zda na jednání byly rozhodovány otázky právní či skutkové, zda byly projednávány skutečnosti mající význam pro závěr o vině či nevině, či zda soud byl či nebyl vázán zákazem změny k horšímu (reformationis in peius) [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Ekbatani v. Sweden č. 10563/83, Kremzow v. Austria č. 29/1992/374/445, Belziuk v. Poland č. 45/1997/829/1035 a Hermi v. Italy č. 18114/02]; přihlédnout lze i k potřebě přiměřené délky řízení (srov. rozhodnutí Fejde v. Sweden č. 12631/87). Fakt, že odvolací soud má plnou jurisdikci přezkoumat věc jak po stránce skutkové, tak právní, neznamená "automaticky" nutnost veřejného slyšení. Vždy je třeba dbát základních záruk spravedlnosti trestního procesu v podobě kontradiktorního řízení, jež plynou zejména z práv obviněného dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. To vyžaduje, aby strany měly možnost se vyjádřit k námitkám a důkazům předloženým stranou druhou (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 102/06, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz). Toto právo, jak vyplývá z předchozího odstavce, stěžovateli upřeno nebylo.
11. Ústavní soud dále připomíná, že zhodnocení věrohodnosti samotné omluvy a úvaha, zda je ji možno jako řádnou akceptovat, náleží obecným soudům. Ingerence Ústavního soudu je zde myslitelná jen tehdy, pokud by obecné soudy své rozhodnutí nepřijmout omluvu obžalovaného řádně neodůvodnily, pokud by se jejich závěry nacházely v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, či kdyby toto rozhodnutí neslo jiné znaky svévole (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS 696/06).
12. V předmětné věci vyšel vrchní soud z konkrétních okolností případu a řádně svůj postup odůvodnil, přičemž shledal, že ze stěžovatelem předložené lékařské zprávy nelze dovodit, že jeho stav mu účast na veřejném zasedání objektivně znemožňuje. Lze tak uzavřít, že napadeným postupem vrchního soudu ani rozhodnutím Nejvyššího soudu, který takový postup akceptoval, nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu