ECLI:CZ:US:2023:3.US.360.23.1
sp. zn. III. ÚS 360/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ALKOM Security, a. s., se sídlem V Holešovičkách 10/1446, Praha 8, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, č. j. 33 Cdo 1472/2022-704, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 54 Co 369/2021-672, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 5. 2021, č. j. 11 C 128/2017-624, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 4, čl. 9, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, se Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group (dále jen "pojistná společnost") domáhala po stěžovatelce zaplacení blíže specifikované částky představující regresní nárok, který jí vznikl v návaznosti na vyplacené pojistné plnění poškozené osobě (dále jen "poškozená") jako část škody způsobené odcizením majetku. Poškozená totiž uzavřela se stěžovatelkou smlouvu o monitorování specifikovaného rodinného domu na multifunkčním dohledovém centru - pultu centrální ochrany, jejíž součástí bylo zajištění výjezdu, fyzické kontroly objektu či předání informací o narušení objektu. Poté, co neznámý pachatel krádeží způsobenou vloupáním do monitorovaného domu odcizil předměty vysoké hodnoty, byla pojistnou společností vyplacena poškozené osobě z titulu uzavřené pojistné smlouvy částka představující část hodnoty odcizeného majetku. Pojistná společnost tvrdila, že škoda vznikla porušením povinností vyplývajících stěžovatelce z uzavřené smlouvy s poškozenou osobou, zejména v důsledku dlouhého dojezdového času k chráněnému objektu po jeho narušení, neprovedení obhlídky a nepředání informací Policii České republiky.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") nyní napadeným mezitímním rozsudkem rozhodl, že základ žalobního nároku je dán, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky tento rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu odmítl dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť mu stěžovatelka nepředložila k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka primárně napadá závěry obecných soudů o skutkovém stavu, zejména, že nedostála svým povinnostem vyplývajícím ze smlouvy s poškozenou osobou o monitorování a ochraně předmětného objektu. Stěžovatelka tvrdí, že hlavním a nosným důvodem pro rozhodování obecných soudů bylo porušení povinnosti, ačkoliv jí tato nebyla uložena ani zákonem, ani smluvně. Konkrétně jde o nepřiměřeně dlouhý dojezdový čas ke chráněnému objektu, který - jak sice konstatovaly obecné soudy - nebyl ve smlouvě sjednán, avšak takovou povinnost stěžovatelky dovodily s ohledem na účel smlouvy. Městskému soudu pak stěžovatelka navíc vytýká, že pouze na základě dokazování provedeného před soudem I. stupně dospěl v některých případech ke zcela odlišným skutkovým závěrům, ačkoliv se jimi neměl zabývat, neboť nebyly odvoláním napadeny. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že jí městský soud ani neposkytl adekvátní prostor pro reakci.
5. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka tvrdí, že v dovolání brojila proti nesprávnému právnímu posouzení věci a řádně vymezila důvody přípustnosti dovolání; postupně prý poukázala na otázky, ve kterých se soudy I. a II. stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně označení příslušné judikatury, jasně formulovala otázku, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena nebyla a dostatečně určitě specifikovala oblasti, které Nejvyšší soud sám ve své rozhodovací praxi připustil jako způsobilé k podání dovolání. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud žádným způsobem obsah podaného dovolání neposoudil a v zásadě výlučně formalistickým způsobem dovolání odmítl. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud tímto způsobem rozhodování zakládá nebezpečný precedent svědčící o možném porušení práva na přístup ke spravedlnosti, neboť se nezabývá obsahovými náležitostmi dovolání, tyto bagatelizuje, zaměňuje vzájemné souvislosti a rozpory a v zásadě výlučně na přehnaně formalistickém přístupu (požadavku na určitou, zákonem nepředepsanou konkrétní, až formulářovou podobu dovolání) dochází k odmítnutí dovolání místo jeho věcného přezkoumání. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud zjevně nepravdivě a nesprávně hodnotí i věc samotnou, byť uvádí, že k přezkoumání dovolání není důvod pro jeho nepřípustnost. Stěžovatelka např. Nejvyššímu soudu vytýká, že otázku nedodržení dojezdové doby k chráněnému objektu (jako závěru odvolacího soudu), nepovažuje za řádně formulovanou otázku hmotného nebo procesního práva. V neposlední řadě pak Nejvyšší soud podle stěžovatelky nepatřičně bagatelizuje její námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
6. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým obecným soudům. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí, že chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
9. Jak již bylo výše naznačeno, v dané věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. Právě s ohledem na výše uvedené nejsou výhrady stěžovatelky stran formalistického přístupu Nejvyššího soudu k obsahu předloženého dovolání bez jakéhokoliv posouzení jeho obsahu, případné. O to spíše, když se stěžovatelka na jiném místě ústavní stížnosti ohrazuje právě proti vyjádřením Nejvyššího soudu k jednotlivým jejím dovolacím námitkám.
10. Jde-li o samotnou otázku přípustnosti dovolání, Ústavní soud se jí podrobněji zabýval v plenárním stanovisku [ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Vázán právními závěry obsaženými v právě citovaném stanovisku, přezkoumal obsah napadeného usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v tomto případě postupoval Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud totiž srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání z důvodu nepředložení otázky hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatelky, z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka i nyní opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. Je tak zjevné, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Jak již bylo ale uvedeno výše, Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině přitom zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal a přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy totiž zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a nejde zde proto o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními).
12. Z obsahu ústavní stížnosti se přitom podává, že pouze okolnost, že obecné soudy vzaly do úvahy i další okolnosti uzavření smlouvy, její účel apod., nikoliv výhradně její písemný obsah, je příčinou odlišného vnímání skutkového stavu stěžovatelkou. Z toho pak vycházejí její navazující námitky.
13. K tomu však Ústavní soud uvádí, že plně akceptuje závěry obecných soudů, že vůlí smluvních stran bylo zajistit ochranu předmětného objektu, a to včetně provedení fyzické kontroly zabezpečeného objektu v případě signalizace jeho narušení v relevantním časovém úseku, tedy v čase přiměřeném konkrétním okolnostem (nikoliv k jeho trvalému fyzickému dohledu, jak stěžovatelka dle Nejvyššího soudu podsouvala městskému soudu). Napadla-li stěžovatelka právní závěry odvolacího soudu, vycházeje z odlišného skutkového stavu, nejde o uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.
14. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je ani považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutkový stav a právní názor, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
15. Jde-li o četné námitky stěžovatelky směřující k nesprávnému posouzení obsahu dovolání Nejvyšším soudem, zejména k jeho hodnocení týkající se dostatečnosti vymezení předpokladů přípustnosti dovolání či nepředložení otázky hmotného či procesního práva, která by přípustnost dovolání založila, Ústavní soud podotýká, že z obsahu napadených rozhodnutí, která si Ústavní soud od obecných soudů vyžádal (stěžovatelka k ústavní stížnosti nedoložila ani kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, jak jí ukládá §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) taková pochybení nevyplývají. Jiné listiny, které by snad relevantnost vznesených námitek mohly osvědčit, přitom k ústavní stížnosti přiloženy nebyly.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu