ECLI:CZ:US:2023:3.US.372.23.1
sp. zn. III. ÚS 372/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavly Rojarové, insolvenční správkyně úpadce, sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2022, č. j. 15 Co 140/2022-291, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 11. 2022, č. j. 15 Co 140/2022-297, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s tvrzeným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterým byl změněn výrok III. rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 10. 2021, č. j. 35 C 296/2014-259.
2. Okresní soud tímto rozsudkem rozhodl tak, že uložil žalované (společnosti ČESKÁ ÚVĚROVÁ POKLADNA, a. s.) zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni (respektive jako insolvenční správkyni úpadce Stanislava Nožičky) částku 1 400 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovaná byla zavázána zaplatit jí úrok z prodlení právě z částky 1 400 000 Kč za období ve výroku rozsudku okresního soudu stanovené (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 133 733 Kč (výrok III) a dále rozhodl o povinnosti žalované uhradit náklady řízení ve vztahu k České republice (výroky IV. a V.). Ve vztahu k věci samé vyšel okresní soud ze zjištění, že mezi úpadcem jako prodejcem a žalovanou jako kupující byla uzavřena kupní smlouva, kterou úpadce převedl v této smlouvě specifikované nemovité věci do vlastnictví žalované za sjednanou cenu 1 400 000 Kč. Pohledávka na zaplacení kupní ceny měla přitom žalované vzniknout v důsledku zápočtu vzájemných pohledávek mezi úpadcem a žalovanou. Okresní soud ovšem ve shora citovaném rozsudku vysvětlil, že uvedený zápočet závazků mezi úpadcem a žalovanou je pro neurčitost neplatný a proto vyhodnotil následnou žalobu podanou stěžovatelkou (insolvenční správkyní úpadce) jako důvodnou. O náhradě nákladů řízení mezi žalovanou a stěžovatelkou pak rozhodl na základě kritéria úspěchu ve věci ve prospěch stěžovatelky s tím, že co do jistiny byla stěžovatelka se svou žalobou zcela úspěšná.
3. Krajský soud však nyní napadeným výrokem II. rozsudku změnil výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že žalovaná je povinna stěžovatelce zaplatit na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 40 177 Kč. Ohledně věci samé krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Jeho rozhodnutí však neshledal správným v rozsahu povinnosti vztahující se k náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Okresní soud totiž podle krajského soudu nesprávně uzavřel, že stěžovatelka byla plně procesně úspěšná a přiznal jí plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, ačkoliv stěžovatelka podle krajského soudu byla úspěšná jen co do žalované jistiny. Její procesní neúspěch je podle krajského soudu vyjádřen i jen samotným výrokem II. rozsudku okresního soudu, kterým bylo stěžovatelce ze strany okresního soudu pravomocně zamítnuto jí požadované příslušenství jistiny, které ke dni rozhodnutí okresního soudu činilo již částku 764 850,68 Kč. Rovněž příslušenství je přitom předmětem řízení, je z pohledu rozhodování o náhradě nákladů řízení věcí samou a nezanedbatelně může ovlivňovat poměr úspěchu a neúspěchu řízení, což je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení přiléhavě zohlednit [v této souvislosti krajský soud výslovně odkázal zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 (N 175/58 SbNU 529); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, splňující všechny zákonem stanovené podmínky řízení, s aplikací nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 na svůj případ nesouhlasí a naopak odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3208/22 ze dne 6. 12. 2022, v rámci něhož měl Ústavní soud podle stěžovatelky ve vztahu k nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 zdůraznit, že tehdy byl konfrontován se situací, kdy v rámci rozhodování o jednotlivých nárocích uplatněných mezi tehdejšími účastníky řízení byla vydána rozhodnutí v relativně samostatných řízeních a bylo následně zapotřebí, aby rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nakonec spravedlivě odpovídalo výsledkům všech takto vedených soudních sporů.
5. K tomu ovšem stěžovatelka uvádí, že v její věci o takto samostatná řízení nešlo a už proto je odkaz krajského soudu na nález sp. zn. I. ÚS 2717/08 nepřiléhavý. Navíc stěžovatelka upozorňuje na to, že nález sp. zn. I. ÚS 2717/08 byl vydán v době, kdy hodnota úkonu právní služby byla chápána jako součet hodnoty jistiny a jejího příslušenství. Současná právní úprava vztahující se k odměně advokáta v řízení však již pro výpočet hodnoty úkonu právní služby příslušenství jistiny nezohledňuje. Stěžovatelka tak byla podle svého názoru rozhodnutím krajského soudu (resp. jeho výrokem II.) nedůvodně zkrácena na náhradě nákladů řízení o celých 70 %. Uvedenou změnu provedenou krajským soudem navíc stěžovatelka považuje za překvapivé rozhodnutí, neboť ji krajský soud účastníkům řízení nikterak neavizoval.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Při hodnocení konkrétních okolností této věci totiž zohlednil rovněž okolnost, že se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, který rovněž nedosahuje právě zmíněné ústavněprávní intenzity.
10. K uplatněným stížnostním námitkám Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí krajského soudu, přistoupil-li k výše popsané změně výroku III. okresního soudu, z ústavněprávního hlediska plně obstojí. Ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 totiž Ústavní soud vyjádřil mimo jiné názor, že je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Nezohlednění těchto parametrů při rozhodování obecných soudů v otázce nákladů řízení představuje porušení práva na spravedlivý proces. Tímto názorem, jakožto nosným pro odůvodnění rozhodnutí právě citovaného nálezu, byl přitom krajský soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán a tímto nálezem je vázán i nyní rozhodující senát Ústavního soudu, který by se od tohoto nálezu mohl odklonit jen postupem předvídaným §23 zákona o Ústavním soudu (k čemuž ovšem neshledal důvod); uvedený závěr vyjádřený v odkazovaném nálezu totiž III. senát Ústavního soudu považuje za stále platný a v právní praxi přiměřeně aplikovatelný. Ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti podle Ústavního soudu nepřináší žádnou relevantní a přesvědčivou argumentaci, kterou by závěry tohoto nálezu zpochybnila.
11. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani stěžovatelčin odkaz na usnesení (tedy nikoliv na nález) Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3208/22; v tomto usnesení se Ústavní soud zabýval situací, kdy bylo zapotřebí o náhradě nákladů řízení spravedlivě rozhodnout vzhledem ke všem dílčím rozhodnutím, které se tehdy posuzované věci týkaly. Uvedeným usnesením ovšem Ústavní soud zjevně neměl v úmyslu jakkoliv zpochybnit shora citovaný nosný důvod uvedeného nálezu. Takovou argumentací pak není ani východisko, jak byl podle stěžovatelky v podzákonném právním předpise upraven výpočet odměny advokáta za jeden úkon právní služby.
12. Ústavní soud konečně k tvrzení stěžovatelky, podle kterého měla být změna rozhodnutí provedená krajským soudem (respektive ústavní stížností napadeným výrokem II.) pro stěžovatelku překvapivá, uvádí, že tuto skutečnost zdejší soud nezpochybňuje. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že stěžovatelka jiné důvody, které by zásadně zpochybnily správnost ústavní stížností napadeného výroku, ani v ústavní stížnosti nepředkládá; to tedy v situaci, kdy již zná rovněž právní názor krajského soudu. I kdyby tedy Ústavní soud připustil, že krajský soud formálně pochybil, pokud stěžovatelku se svým právním názorem - odlišným od právního názoru okresního soudu - neseznámil, s ohledem na uvedené by ani toto formální pochybení nepostačovalo ke kasaci ústavní stížností napadeného výroku.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu