ECLI:CZ:US:2023:3.US.386.23.1
sp. zn. III. ÚS 386/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Márie Kočanové, zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL. M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 28 Co 273/2022-1064 a usnesení téhož soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 28 Co 273/2022-1071, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vladimíra Kočana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o vypořádání společného jmění manželů Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2021 č. j. 20 C 72/2015-947 zrušil společné členství stěžovatelky (žalobkyně) a vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) ve Stavebním bytovém družstvu X (výrok I.), z věcí patřících do společného jmění manželů přikázal jednotlivé položky ve výroku blíže specifikované do vlastnictví stěžovatelky (výrok II.) a vedlejšího účastníka řízení (výrok III.), vedlejšímu účastníkovi řízení uložil zaplatit stěžovatelce na vypořádání jmění manželů částku 704 483,67 Kč (výrok IV.), stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení podíl z nájemného ve výši 151 671,25 Kč (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok VI.) a o nákladech státu (výroky VII. a VIII.).
3. K odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I. rozsudku ze dne 2. 11. 2022 č. j. 28 Co 273/2022-1064 rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II., VII. a VIII. potvrdil. Výrokem II. změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku III. tak, že návrh, aby do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka řízení byly přikázány zde specifikované položky, zamítl, přičemž určil, že celková hodnota majetku přikázaného do vlastnictví vedlejšího účastníka řízení činí 5 368 584,42 Kč. Dále změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na vypořádání jmění manželů částku 1 239 424,31 Kč a ve výroku V. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení podíl z nájemného ve výši 208 196,25 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí především se způsobem výpočtu částky, kterou má zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na vypořádání. Městskému soudu vytýká, že nezohlednil vnosy stěžovatelky do majetku. Dále namítá absenci odůvodnění.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V nyní posuzované věci k takovému závěru nedospěl.
6. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Stěžovatelka považuje ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu za přípustnou. Z databáze Ministerstva spravedlnosti dostupné na webových stránkách https://infosoud.justice.cz/ však Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu. Tuto informaci následně ověřil telefonickým dotazem u obvodního soudu. Ze sdělení pracovnice obvodního soudu vyplynulo, že dovolání podal jak vedlejší účastník řízení, tak i stěžovatelka (dne 7. 2. 2023).
9. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podání ústavní stížnosti je tedy namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li před obecnými soudy nadále řízení, ve kterém se může stěžovatel domoci svých práv, nejsou zde podmínky pro zásah Ústavního soudu. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů v otázce, která jimi dosud nebyla rozhodnuta. V případě vyčkávání na rozhodnutí Nejvyššího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání i v jiných případech, k čemuž však není důvod.
10. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatelku nijak nepoškozuje. Nebude-li v řízení o dovolání úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž lze zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení). Stěžovatelce tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
11. Protože posouzení přípustnosti dovolání přísluší podle §239 o. s. ř. Nejvyššímu soudu, není možno stěžovatelce klást její postup, s ohledem na potřebu respektování shora uvedené zásady subsidiarity ústavní stížnosti, k tíži. Pro stěžovatelku proto takový postup nemůže mít za následek odepření přístupu k Ústavnímu soudu (tzv. denegatio iustitiae) v případě, že po skončení řízení před Nejvyšším soudem podá ústavní stížnost. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud bude odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání i ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů nižšího stupně.
12. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj