ECLI:CZ:US:2023:3.US.397.23.1
sp. zn. III. ÚS 397/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) Mgr. Michal Heldenburg a b) Mgr. Olga Heldenburg, Ph.D., zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 2190/2022-384 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2022 č. j. 62 Co 280/2021-367, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Každý ze stěžovatelů se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 156 670 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 EC 357/2011. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dospěl k závěru, že stěžovatelům náleží náhrada finančního zadostiučinění každému z nich v částce 77 134 Kč. S ohledem na skutečnost, že vedlejší účastnice stěžovatelům uhradila v rámci předběžného projednání částku ve výši 78 000 Kč, rozsudkem ze dne 25. 5. 2021 č. j. 19 C 16/2021-325 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli a) zákonné úroky z prodlení z částky 78 000 Kč za období od 9. 1. 2021 do zaplacení (I. výrok) a stěžovatelce b) zákonné úroky z prodlení z částky 78 000 Kč za období od 9. 1. 2021 do zaplacení (II. výrok), žalobu co do povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli a) částku 78 670 Kč s příslušenstvím od 9. 1. 2021 do zaplacení zamítl (III. výrok) a rovněž zamítl žalobu co do povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce b) částku 78 670 Kč s příslušenstvím od 9. 1. 2021 do zaplacení (IV. výrok). Obvodní soud dále rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovatelům a) a b) náhradu nákladů řízení ve výši 30 910,40 Kč (V. výrok).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2022 č. j. 62 Co 280/2021-367 rozsudek obvodního soudu ve III. a IV. výroku potvrdil (I. výrok), v V. výroku rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že náklady řízení stěžovatelů činí 39 951,50 Kč (II. výrok) a stěžovatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před městským soudem (III. výrok). Městský soud přisvědčil stěžovatelům, že jim obvodní soud nepřiznal za převzetí a přípravu zastoupení žádný úkon právní služby a opomenul zahrnout do nákladů řízení cestovné a náhradu za promeškaný čas, v ostatním měl právní posouzení věci městským soudem za správné.
4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, a to zčásti pro vady, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odstraněny, a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé předně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že řádně nevymezili v části dovolání předpoklady jeho přípustnosti. Stěžovatelé tvrdí, že ve III. bodě dovolání namítali, že rozsudek městského soudu spočívá ve smyslu §237 o. s. ř. ve vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o otázky dovolacím soudem nevyřešené, tedy vymezili dva důvody přípustnosti jimi podaného dovolání, a v bodě IV. dovolání pak vymezili dovolací důvod (tyto části dovolání stěžovatelé zkopírovali do ústavní stížnosti). Stěžovatelé se zvlášť ve vztahu ke každé jimi vymezené otázce podrobně vyjádřili k tomu, z jakého důvodu považují právní posouzení věci městským soudem za nesprávné, a u těch otázek, u nichž měli za to, že se městský soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tuto rozhodovací praxi uvedli. Jde-li o nepřípustnost dovolání v otázce navýšení základní částky, stěžovatelé se neztotožňují se závěrem dovolacího soudu, že nešlo v dané věci o částku zcela zjevně nepřiměřenou, a naopak považují základní částku ve výši 16 000 Kč za zcela zjevně nepřiměřenou konkrétním okolnostem případu. Stěžovatelé dále mají za nesprávný závěr Nejvyššího soudu, že má být přiměřené zadostiučinění sníženo i v případě, kdy procesní složitost věci zapříčinil sám soud svým hrubě nesprávným postupem. Další pochybení Nejvyššího soudu spatřují stěžovatelé v tom, že nepřezkoumával, zda lze přiměřené zadostiučinění ponížit z důvodu tzv. sdílené újmy vždy bez dalšího v případě, kdy poškozenými jsou manželé, nebo zda je i v tomto případě nezbytné posuzovat konkrétní okolnosti případu, prokazovat a hodnotit, zda je újma poškozenými skutečně sdílená.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
8. Výše uvedené předurčuje, v jaké míře může Ústavní soud zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů týkající se určení výše přiměřeného zadostiučinění jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě průtahů v řízení. Jak Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, přísluší mu toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb"), a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. Teprve takový postup soudu by mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně však není způsobilý dosáhnout "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
9. V dané věci byla stěžovatelům obvodním soudem přiznána každému z nich částka 77 134 Kč. Obvodní soud dovodil, že délku řízení v rozsahu 8 let a 5 měsíců je třeba považovat za nepřiměřenou, a to i s přihlédnutím ke složitosti sporu a tomu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Obvodní soud základní částku odškodnění za každý rok trvání řízení určil pro každého ze stěžovatelů ve výši 16 000 Kč, z důvodu složitosti řízení po stránce procesní snížil odškodnění o 20 %, dále o dalších 10 % proto, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, a o 5 % z důvodu tzv. sdílené újmy, kdy na straně stěžovatelů vystupovaly dva subjekty.
10. Ústavní soud konstatuje, že při určení výše odškodnění nemajetkové újmy postupoval obvodní soud podle zásad uvedených ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko"), přičemž základní částku odškodnění určil ve výši 16 000 Kč s přihlédnutím k tomu, že celková délka řízení sice byla nepřiměřená, avšak nikoliv extrémně nepřiměřená, v řízení nedocházelo k výraznějším průtahům a řízení bylo poměrně komplikované zejména po stránce procesní. Obvodní soud se v této souvislosti vypořádal s námitkou stěžovatelů, že v řízení byla až do roku 2017 řešena zejména otázka vydání rozsudku pro zmeškání, nicméně toto pochybení nelze podle obvodního soudu přičíst pouze soudu, ale také stěžovatelům, kteří se o tuto délku řízení rovněž přičinili, když podali namísto odvolání do rozsudku pro zmeškání návrh na jeho zrušení. Obvodní soud tak řádně posoudil všechna relevantní kritéria rozhodná podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pro úpravu celkové výše odškodnění, když zohlednil i nutnost opravy žaloby, opakované vyzývání účastníků k poplatkové povinnosti, k doložení plné moci, k doložení tvrzení a dále rozhodování řady opravných prostředků, z nichž některé nebyly podány v procesně správné formě.
11. Ústavní soud ve své judikatuře uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši [např. nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643)]. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
12. Tak tomu bylo v nyní posuzované věci, kdy městský soud své závěry řádně a logicky zdůvodnil s ohledem na individuální okolnosti případu, zejména stěžovatelům k jejich námitce, že řízení probíhalo ve více stupních pouze ohledně procesní otázky a nikoliv do merita věci, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3175/2015 vysvětlil, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, a je přitom nerozhodné, zda je přezkumu podrobena otázka výkladu hmotného či procesního práva. Městský soud také odůvodnil, že snížení odškodnění o dalších 5 % z důvodu tzv. sdílené újmy je zcela v souladu se Stanoviskem a dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3694/2011) a vypořádal se i s posouzením kritéria významu řízení pro stěžovatele, kdy zdůraznil, že stěžovatelé zaměňují svůj osobní postoj k řízení (o vydání bezdůvodného obohacení) za význam řízení jako takového.
13. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona.
14. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatelů, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem s odkazem na svou judikaturu odůvodnil, že otázku navýšení základní částky z důvodu komplikované procesní situace vzniklé nesprávným postupem státu posuzuje jen tehdy, je-li aplikace §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se v posuzovaném případě nestalo. Jde-li o otázku, zda lze přiměřené zadostiučinění snížit pro složitost věci po stránce procesní i za situace, kdy je tato složitost zapříčiněna nesprávným postupem soudu nebo nesprávným postupem ostatních účastníků řízení, ta vychází podle Nejvyššího soudu ze zpochybnění správnosti skutkového závěru (o nikoli nesprávném postupu pouze státu), z něhož městský soud při posouzení věci vycházel. Městský soud se současně neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přihlédl-li při hodnocení složitosti posuzovaného řízení i k procesním komplikacím způsobeným jednáním další osoby odlišné od žalobců, která se řízení rovněž účastnila, přičemž tuto skutečnost promítl do závěru o jeho vyšší procesní složitosti, či pokud snížením základní výše přiměřeného zadostiučinění zohlednil zjištění, podle kterého stěžovatelé v posuzovaném řízení vystupovali jako rodinní příslušníci (manželé) v zájmovém souladu. Ústavní soud dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
15. To platí i pro závěr Nejvyššího soudu, že v části dovolání stěžovatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud připomíná, že požadavky kladené na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Je třeba uvést, že jakkoli Nejvyšší soud vytkl stěžovatelům, že řádně nevymezili přípustnost dovolání ohledně otázky, zda je nutno v případě řízení, které probíhalo na více stupních soudní soustavy, posuzovat, bylo-li vícestupňové rozhodování zapříčiněno nesprávným postupem soudu (a s tím související otázky hodnocení efektivnosti a účelnosti postupu soudu v posuzovaném řízení), Nejvyšší soud se de facto těmito otázkami zabýval, když uvedl, že městský soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že "postup soudu v posuzovaném řízení nebyl v závislosti na přijatém skutkovém závěru extrémně nesprávným (jak by tomu bylo např. v případě zrušení jeho rozhodnutí z důvodu závažných procesních vad, jakými jsou nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru)". Jinými slovy v dané věci nebylo shledáno, že by posuzované řízení i z hlediska důvodů, proč probíhalo na více stupních, bylo vedeno extrémně nesprávným způsobem. Jde-li o stěžovateli namítanou efektivnost a účelnost postupu soudu, Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že městský soud se zabýval "jak kritériem složitosti posuzovaného řízení, v rámci něhož přihlédl mimo jiné též k rozsahu a charakteru prováděného dokazování i k množství a povaze realizovaných procesních úkonů, tak i kritériem postupu soudu v tomto řízení". K této otázce městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že složitost řízení se zásadně projevuje ve dvou samostatných skutečnostech, jednak v počtu instancí a za druhé ve složitosti jako takové, procesní nebo hmotněprávní.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu