ECLI:CZ:US:2023:3.US.406.23.1
sp. zn. III. ÚS 406/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2022, č. j. Nao 155/2022-92, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"), neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení, předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti, se stěžovatel žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 20 C 51/2020 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") náhrady nemajetkové újmy, resp. omluvy, neboť v jiné právní věci soudci NSS o stěžovateli v písemném vyhotovení rozhodnutí uvedli, že "neváhá právní úpravu aplikovat čistě účelově a správní orgány i soudy mnohdy zahrnovat neopodstatněnými námitkami". Na základě tohoto výroku podal stěžovatel v nyní posuzované věci vůči dvěma soudcům čtvrtého senátu NSS námitku podjatosti. Tuto námitku NSS nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl, resp. rozhodl, že soudci čtvrtého senátu nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci vedené u NSS pod sp. zn. 4 As 206/2022.
3. Jádro stěžovatelovy námitky obsažené v ústavní stížnosti ve spojení s jejími doplněními tkví v tom, že je neústavní, aby jeho věc projednávali v řízení o kasační stížnosti titíž soudci NSS, kvůli jejichž tvrzenému protiprávnímu jednání v rámci jiné právní věci vede u obvodního soudu spor s žalovanou, přičemž v této věci před obvodním soudem soudci NSS vypovídali jako svědci proti stěžovateli a jeden ze soudců dokonce před obvodním soudem dle tvrzení stěžovatele křivě svědčil. Stěžovatel na podporu svojí argumentace odkazuje mj. na rozhodnutí NSS ze dne 6. 5. 2015, č. j. 1 As 175/2014-47, podle kterého podobná obecná odsouzení, případně kritika způsobu výkonu advokacie ze strany soudců na adresu právních zástupců, zakládají důvodné pochybnosti o nestrannosti takového soudce. Stejné judikatorní závěry je třeba aplikovat i na nyní projednávanou věc.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení, obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti jako nepřípustné opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však řízení nebylo ukončeno, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení. Takto Ústavní soud přistupuje i k rozhodnutím (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2236/22 ze dne 19. 9. 2022 a tam citovaná judikatura; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jimiž je v průběhu soudního řízení - stejně jako v nyní posuzovaném případě - rozhodnuto o nepodjatosti soudců. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné.
6. Tento právní názor potvrdilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23: "Ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." V odůvodnění stanoviska plénum mj. zdůraznilo, že pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zda je možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné. Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce přitom soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu proto otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Dle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)].
7. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].
8. V případě rozhodnutí soudu o nepodjatosti soudce nicméně tyto podmínky nejsou splněny, jelikož (1.) samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele (toho může zasáhnout teprve rozhodnutí meritorní, resp. kvazimeritorní, v jehož důsledku bude např. odsouzen v trestním řízení anebo mu bude pravomocně uložena nějaká povinnost), a současně platí, že (2.) tuto námitku může uplatňovat i v dalším řízení (v konečném důsledku i v řízení o ústavní stížnosti, brojící proti konečnému rozhodnutí).
9. Na druhou stranu i v případech, směřuje-li ústavní stížnost proti dílčímu procesnímu usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudce obecného soudu není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat, se může uplatnit výjimka obsažená v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Je však věcí samotného stěžovatele, aby v ústavní stížnosti tento "přesah vlastních zájmů" řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury vyložil. Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti a ani v jejích následných doplněních neučinil.
10. Uvedeným stanoviskem pléna je Ústavní soud vázán, a proto na ně v plném rozsahu odkazuje. Tato okolnost konkrétně znamená, že z důvodu principu subsidiarity je ústavní stížnost, brojící proti rozhodnutí, kterým soudci obecného soudu (NSS) nebyli vyloučeni pro podjatost, nepřípustná.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj