ECLI:CZ:US:2023:3.US.421.23.1
sp. zn. III. ÚS 421/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky J. R., zastoupené Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2022 č. j. 1 Nc 2565/2022-1276, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. W. M. a 2. nezletilého D. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2023 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že před Obvodním soudem pro Prahu 4 je pod sp. zn. 0 P 121/2021 vedeno řízení o úpravu poměrů nezletilého a výkon rozhodnutí, v jehož průběhu podala stěžovatelka námitku podjatosti soudkyně. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 JUDr. Michaela Přidalová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci. Městský soud odůvodnil svůj závěr tím, že stěžovatelka ve vznesené námitce uvádí jako důvody podjatosti pouze skutečnosti, které jsou výrazem postupu soudu v řízení, tyto skutečnosti však samy o sobě důvodem k vyloučení soudce být nemohou.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s tímto závěrem městského soudu a namítá, že se městský soud řádně nevypořádal se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co stěžovatelka tvrdila (invektivy a osobní poznámky soudkyně na adresu stěžovatelky). Stěžovatelka má pochybnosti o nepodjatosti a nestrannosti soudkyně, když ta v daném řízení porušila svoji základní povinnost dbát svým chováním o to, aby její nestrannost nebyla důvodně zpochybňována. Stěžovatelka má za to, že soudkyně si již udělala předpojatý názor na její návrh (že jde o návrh neopodstatněný, pomlouvačný a lživý, stěžovatelka má nějaké psychické potíže a otec by se měl proti projednávanému návrhu stěžovatelky bránit trestním oznámením).
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány předpoklady jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se procesně projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud poskytoval ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
6. Z uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
7. Ve světle výše uvedeného je nutno považovat ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí městského soudu o námitce podjatosti za nepřípustnou. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv je toto usnesení pro obvodní soud i pro účastníky řízení závazné, stěžovatelce, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí pro ni nepříznivé bylo vydáno podjatým soudcem, nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnila po vydání meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce v civilním řízení soudním definitivně vyřešena. Podle §16b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), totiž rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti není dotčeno mimo jiné ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř., tudíž stěžovatelka může své námitky uplatnit jako důvod žaloby pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí prvoinstančního nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno.
8. Z výše uvedených závěrů vyšel Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl.ÚS-st. 58/23, podle něhož ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci pro podjatost, resp. kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. V citovaném stanovisku Ústavní soud konstatoval, že připouští ze zásady subsidiarity ve své judikatuře výjimky spočívající v tom, že lze ústavní stížností napadat i dílčí rozhodnutí v rámci řízení, které v rozsahu merita věci nebylo doposud skončeno, musí však jít o rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou, uzavřenou část řízení. Takovou povahu ale rozhodnutí o nevyloučení soudce obecně nemá, a to už proto, že eventuální porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod s takovým rozhodnutím eventuálně spojené není koncentrováno jen do určitého stádia řízení s tím, že by na ně nemohlo být reagováno v rámci dalšího řízení (např. právě při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím, viz shora). Na základě uvedeného Ústavní soud uzavřel, že povinnost stěžovatelů vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, se vztahuje i na případy, směřuje-li ústavní stížnost proti dílčímu procesnímu usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudce obecného soudu není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat. Ústavní soud doplnil, že se i v těchto případech může uplatnit výjimka obsažená v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je přitom věcí samotného stěžovatele, aby v ústavní stížnosti tento "přesah vlastních zájmů" řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury zdejšího soudu vyložil. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo, a ani ze stěžovatelkou přiloženého zvukového CD záznamu z jednání konaného dne 19. 9. 2022 před Obvodním soudem pro Prahu 4 Ústavní soud žádné takové skutečnosti nezjistil.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti, která byla neprodleně projednána. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj