ECLI:CZ:US:2023:3.US.434.23.1
sp. zn. III. ÚS 434/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Anny Novákové, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 25 Cdo 1667/2022-202 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2022 č. j. 25 Co 112/2021-173, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Obce Č., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 65 525,75 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy za úraz (zlomeninu nohy) způsobený uklouznutím na namrzlé komunikaci (chodníku) ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení.
3. Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") mezitímním rozsudkem ze dne 16. 3. 2021 č. j. 4 C 205/2020-132 rozhodl o základu nároku stěžovatelky tak, že je opodstatněný v plném rozsahu s tím, že o výši nároku na náhradu újmy a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení porušila právní povinnost, když neudělala vše pro to, aby zajistila schůdnost komunikace pro chodce. Naproti tomu stěžovatelka použila bezpečnou zimní obuv a vhodnou trasu cesty a neschůdnost cesty v podobě části kluzkého chodníku nemohla předvídat.
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2022 č. j. 25 Co 112/2021-173 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a právně věc posoudil podle §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a §19, §26 odst. 7 a §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Současně odkázal i na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Uzavřel, že místo pádu stěžovatelky se nijak nevymykalo svým stavem oproti stavu ostatních komunikací v obci, a proto nemohlo jít o závadu ve schůdnosti, a nedovodil ani povinnost vedlejší účastnice řízení k náhradě újmy podle obecné úpravy občanského zákoníku, pročež žalobu zamítl.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2022 č. j. 25 Cdo 1667/2022-202 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud při posouzení věci vyšel z rozsáhlé judikatury Ústavního soudu. Konkrétně šlo o nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), z něhož vyplývá mj. povinnost soudu zabývat se všemi okolnostmi případu, tedy zkoumat dodržování povinností, resp. vhodného chování, jak u chodce, tak i vlastníka komunikace, nález ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 2077/14 (N 132/78 SbNU 89), podle něhož je potřeba zkoumat, zda a v jakém rozsahu se skutečně prováděla zimní údržba a nález ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. II. ÚS 1991/20, podle něhož odpovědnost vlastníka (správce) komunikace nemůže být vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný, či usnesení ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 1634/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož po vlastníkovi komunikace nelze spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a všude po celém svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku panujících povětrnostních vlivů. Rovněž poukázal na právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 1621/2020. Dovodil-li krajský soud, že nešlo o závadu ve schůdnosti komunikace a neshledal-li ani porušení povinnosti stěžovatelky přizpůsobit svou chůzi povětrnostní situaci a jejím důsledkům, musel se zaměřit na to, jakým způsobem vedlejší účastnice řízení prováděla zimní údržbu předmětné komunikace. Uzavřel-li, že vedlejší účastnice řízení prováděla v daném místě pravidelnou zimní údržbu a současně nebylo možné z organizačních i ekonomických důvodů udržovat všechny komunikace bez přestání, nelze v jeho posouzení spatřovat rozpor s výše uvedenou judikaturou. Závěrem poukázal Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2378/21, který se zabýval náhradou újmy na zdraví ve skutkově obdobné věci, přičemž ústavní stížnost odmítl a odkázal na závěry obsažené ve výše citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1621/2020.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Rozebírá jednotlivé námitky a důvody, ve kterých spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje prokázání provedení zimní údržby komunikace. Zde krajskému soudu vytýká, že se nezabýval skutečně a prokazatelně provedenou zimní údržbou, ale splnění této povinnost dovozoval toliko na základě plánu zimní údržby. Dále se věnuje problematice řádné a dostatečné zimní údržby komunikace v souvislosti s bezpečným pohybem chodců. Namítá, že ke zproštění odpovědnosti vedlejší účastnice řízení došlo, aniž by bylo prokázáno, že zimní údržba byla provedena v rozsahu, který by umožňoval bezpečný pohyb chodců. Podle stěžovatelky je vedlejší účastnice řízení odpovědná za újmu na zdraví, která jí pádem vznikla, neboť závada ve schůdnosti, bez ohledu na kritérium předvídatelnosti, se na komunikaci nutně musela nacházet, vyplynulo-li z provedeného dokazování, že vedlejší účastnice neprovedla zimní údržbu, přičemž na komunikaci ležel kluzký sníh, který neumožňoval bezpečný pohyb chodců. Je proti účelu a smyslu právní úpravy, aby byli vlastníci pozemních komunikací zproštěni odpovědnosti jen z toho důvodu, že závada ve schůdnosti byla předvídatelná. Obecné soudy nereflektovaly závěry vyplývající z výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že na komunikaci se v místě pádu nacházel kluzký sníh a zimní údržba v tomto místě v den pádu nebyla provedena, což je v rozporu s požadavky zákona o pozemních komunikacích a judikatury Ústavního soudu, podle kterých je vlastník místní komunikace povinen pečovat o komunikaci a provádět údržbu. Výklad §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích učiněný krajským soudem neodpovídá smyslu a účelu zákona ani judikatuře Ústavního soudu, neboť nepředvídatelnost závady ve schůdnosti není definičním znakem pro vznik odpovědnosti vlastníka komunikace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno její žalobě na náhradu nemajetkové újmy způsobené úrazem na komunikaci ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení. V prvé řadě nelze přehlédnout, jak již připomenul Nejvyšší soud, že skutkově i argumentačně obdobnou ústavní stížností (šlo o úraz, který se stal jiné osobě, ale v téže obci a tentýž den) se Ústavní soud zabýval ve věci sp. zn. IV. ÚS 2378/21, přičemž ústavní stížnost stěžovatelky zastoupené stejným advokátem odmítl. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů vyslovených v tomto usnesení odchylovat, a proto postačí argumentaci obsaženou v tomto usnesení stručně shrnout. Stěžovatelka ostatně ve stávající věci svoji ústavněprávní argumentaci nikterak nerozvíjí.
10. V nyní posuzované věci obecné soudy vyšly z toho, že šlo o závadu komunikace pro stěžovatelku předvídatelnou, přičemž neshledaly, že by tato porušila povinnost přizpůsobit svou chůzi stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace, resp. povětrnostní situaci a jejím důsledkům (a obecně povinnost předcházet vzniku újmy). Dále se zabývaly i tím, jakým způsobem vedlejší účastnice řízení prováděla zimní údržbu v obci. Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatelky, že by nebylo dostatečně prokázáno, zda skutečně a jakým způsobem byla daný den prováděna zimní údržba. Zjištění o tom, že zimní údržba byla skutečně provedena v souladu s plánem zimní údržby, učinil již okresní soud, a to výslechem svědků Damiána Vašáka a Františka Harvana, kteří na základě uzavřených smluv zimní údržbu komunikací na území obce provádějí (viz body 29 a 30 rozsudku okresního soudu). Krajský soud se od těchto skutkových zjištění neodchýlil, pouze věc odlišně právně posoudil.
11. Ústavní soud připomíná závěry vyplývající z usnesení ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 1634/21, tj. že po vlastníkovi komunikace nelze spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a všude po celém svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku panujících povětrnostních vlivů, neboť je pochopitelné, že nemůže být ve stejný okamžik na všech místech, která je třeba upravit. Podle názoru Ústavního soudu by takový požadavek byl v rozporu s principem proporcionality, resp. by umožňoval vedlejší účastnici řízení upravit plán údržby tak, aby byly upravovány pouze některé nezbytné komunikace.
12. Z výše uvedeného je zjevné, že obecné soudy považovaly plán údržby komunikací za adekvátní (v tom smyslu, co lze od vedlejší účastnice řízení rozumně požadovat) a že by tak ani nebylo v mezích možností vedlejší účastnice řízení danou závadu odstranit. Nelze též odhlédnout od skutkových okolností případu. Obecné soudy zde posuzovaly nikoli abstraktní problém vymezení odpovědnosti za škodu způsobenou závadami ve schůdnosti komunikací či chodníků jako jejich součásti, nýbrž řešily konkrétní případ, ve kterém posuzovaly tvrzení stěžovatelky, stejně jako argumentaci vedlejší účastnice řízení, svědecké výpovědi a popis konkrétní situace (počasí, vrstva napadaného sněhu, plán údržby atd.). Jak již bylo uvedeno, v takovém případě by byl zásah Ústavního soudu namístě tehdy, bylo-li by rozhodování obecných soudů v nynější věci postiženo vadami, které měly za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Pro takový závěr však Ústavní soud ani v nyní posuzované věci neshledal důvod. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud své závěry řádně, jasně a srozumitelně odůvodnily a v jejich postupu nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu