ECLI:CZ:US:2023:3.US.435.23.1
sp. zn. III. ÚS 435/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OH Investments Holding a. s. se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, zastoupené JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Opletalova 37/1284, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022 č. j. 101 VSPH 760/2022-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i z dalších listin, se podává, že ve věci se žalobce Ing. Lee Louda, Ph.D., insolvenční správce společnosti Arca Investments a. s. (dále jen "žalobce") domáhal žalobou podanou dne 22. 10. 2021 určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka Arca Investments a. s. a stěžovatelky (žalované) a vydání plnění nabytého stěžovatelkou z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužníka. Společně s podanou žalobou se žalobce domáhal nařízení předběžného opatření, ukládajícího stěžovatelce zákaz veškerých převodů i jakéhokoliv jiného nakládání s cennými papíry, které stěžovatelka nabyla od dlužníka na základě tvrzeného neúčinného právního jednání, tj. na základě smlouvy o úplatném nabytí akcií. Spolu s návrhem složil žalobce jistotu ve výši 10 000 Kč. Soud návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl. Poté stěžovatelka podala návrh, aby soud uložil žalobci zaplatit doplatek jistoty, protože složená jistota nestačí k náhradě újmy, která jí předběžným opatřením pravděpodobně vznikne.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2022 č. j. 206 ICm 2937/2021-131 (MSPH 98 INS 723/2021) návrh stěžovatelky ke složení doplatku jistoty zamítl. Konstatoval, že návrh na nařízení předběžného opatření byl podán současně s odpůrčí žalobou (byl její součástí) a nařízení předběžného opatření (§102 odst. 1 občanského soudního řádu) je datováno k 27. 10. 2021, tedy po zahájení řízení ve věci samé. Podle §102 odst. 3, věta druhá občanského soudního řádu přitom platí, že na takto nařízení předběžná opatření se §76h občanského soudního řádu nepoužije. Soud proto návrh na uložení povinnosti složit doplatek jistoty zamítl, aniž by se jím věcně zabýval.
4. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022 č. j. 206 ICm 2937/2021-131 (MSPH 98 INS 723/2021). Soud uvedl, že stěžovatelka podala proti usnesení soudu prvního stupně odvolání včas, avšak ve stanovené lhůtě nedoplnila jeho odůvodnění (jak sama v odvolání předjímala). Soud proto usnesení přezkoumal postupem podle §214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že odvolání stěžovatelky neshledal důvodným. Ztotožnil se přitom se závěrem soudu prvního stupně, že nelze uložit navrhovateli složení doplatku jistoty (viz odst. výše).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěrům odvolacího soudu, který nezohlednil její včasné doplnění podaného odvolání. Jako porušení práva na spravedlivý proces spatřuje skutečnost, že odvolací soud nezaznamenal její argumentaci obsaženou ve spise, která se k odvolacímu soudu vůbec nedostala. Podle stěžovatelky jde o přepjatý formalismus, kdy navíc soudy bez zohlednění celého případu a jeho dopadů na majetek stěžovatelky založily své závěry na zjištění, že "§76h občanského soudního řádu není v seznamu uvedeném v §102 odst. 3 občanského soudního řádu". Takový postup se příčí smyslu a účelu právní úpravy. Stěžovatelka naopak tvrdí, že §102 odst. 3 občanského soudního řádu směřuje k tomu, aby předběžná opatření nařizovaná po zahájení řízení měla stejný režim jako ta, která jsou nařízena před zahájením řízení.
6. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Vrchního soud v Praze, který uvedl, že ke dni rozhodování ve věci nebylo ve spise přítomno jakékoliv jeho doplnění. Avšak bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatelka odvolání doplňovala, je podstatné, že při nařízení předběžného opatření podle §102 odst. 1 občanského soudního řádu jsou v odst. 3 taxativně vymezena ustanovení, která může soud použít obdobně. Ustanovení §76h občanského soudního řádu zde uvedeno není, a proto obecné soudy nemohou v rozporu s uvedeným ustanovením uložit navrhovateli složení doplatku jistoty.
7. Stěžovatelka v rámci podané repliky opětovně zdůraznila přepjatý formalismus při rozhodování odvolacího soudu a odmítá akceptovat vyjádření soudu, podle něhož je důsledně vzato lhostejné, že došlo k chybě stran absence doplnění odůvodnění odvolání, jelikož odvolání bylo objektivně nedůvodné.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. To platí tím spíše, když se jedná o insolvenční řízení, potažmo řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, kdy nejde o konečná meritorní rozhodnutí.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se lze ústavní stížností domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí.
10. V nyní posuzovaném řízení obecné soudy vycházely z platného znění zákona, přičemž nelze uzavřít, že by se jednalo o přepjatý formalismus v případě, kdy soudy odmítají akceptovat stěžovatelkou uplatňovaný výklad (nadto značně extenzivní) daného ustanovení. Jakkoliv je zřejmé pochybení soudu prvního stupně, který pravděpodobně z důvodu administrativních nesrovnalostí nepředložil odvolacímu soudu doplnění podaného odvolání včas, je zapotřebí ve věci zohlednit právě povahu řízení a dopad takového pochybení na rozhodování soudu. V případě, kdy je zákonná dikce poměrně striktní a odvolací soud setrvává na svém stanovisku i přes uvedené pochybení, není Ústavní soud nakloněn k jakémukoliv zásahu, který by pravděpodobně jen dále prodlužoval samotné řízení. Stručně řečeno, nejedná se o takovou vadu, která by měla podstatný vliv na výsledek řízení samotného.
11. Ústavní soud v návaznosti na uvedené uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu