ECLI:CZ:US:2023:3.US.507.23.1
sp. zn. III. ÚS 507/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. W., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2023 sp. zn. 20 Cdo 3210/2022, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2022 sp. zn. 19 Co 81/2022 a usnesení soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítka, Exekutorský úřad Plzeň-město ze dne 21. února 2022 č. j. 108 EX 05300/16-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil ústavní stížností napadené usnesení soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítka č. j. 108 EX 05300/16-133 ze dne 21. 2. 2022, jímž bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele jakožto povinného na zastavení exekuce ze dne 17. 2. 2022. Krajský soud tak rozhodl s odůvodněním, že v dané exekuční věci bylo o návrzích stěžovatele na zastavení exekuce rozhodováno opakovaně. Návrh ze dne 29. 3. 2021 byl zamítnut usnesením Okresního soudu v Kladně č. j. 57 EXE 695/2016-68 ze dne 29. 4. 2021. Návrh ze dne 26. 7. 2021 byl zamítnut usnesením okresního soudu č. j. 57 EXE 695/2016-95 ze dne 6. 8. 2021, které bylo změněno usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 228/2021-107 ze dne 26. 10. 2021 tak, že se řízení o návrhu zastavuje z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. V návrhu na zastavení exekuce ze dne 17. 2. 2022 poté stěžovatel uvedl stejné důvody (nemajetnost) pro zastavení exekuce jako v návrzích předchozích. Jelikož přitom od posledního rozhodnutí nedošlo ke změně poměrů, je ve věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, jelikož rozhodnutí krajského soudu shledal souladným s ustálenou rozhodovací praxí.
V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje svou majetkovou a osobní situaci a vysvětluje, proč není a nebude schopen exekucí vymáhanou pohledávku splatit. Pokračováním exekuce tak budou jen narůstat náklady. Exekuce by v takovém případě měla podle stěžovatele trvat jen přiměřenou dobu, která v posuzované věci již uplynula. Krajský soud si měl nadto vyžádat zprávu exekutora a své rozhodnutí učinit až na jejím podkladě, to však neučinil, jinak by musel dojít k závěru, že je exekuce vedena zcela neúčelně.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že pro posouzení, zda je dána překážka věci rozhodnuté, je důležité, zda je pozdější návrh na zastavení exekuce odůvodněn stejnými skutečnostmi jako návrh předchozí. Soudy se však místo toho zabývaly tím, zda došlo ke změně poměrů, což by mělo být relevantní až v případě meritorního projednání návrhu. Pro zodpovězení otázky existence věci rozhodnuté má být relevantní jen posouzení totožnosti návrhů. Proto je nepřípadná úvaha soudů, že novými námitkami nemůže být ani skutečnost, že v roce 2021 došlo k dražbě majetku povinného. Zákon totiž stěžovatele nikterak nelimituje v tom, co do návrhu na zastavení exekuce uvede, a z hlediska překážky věci rozsouzené je rozhodující, zda o uvedenou skutečnost stěžovatel své předchozí návrhy opíral, a tak tomu nebylo.
Závěrem stěžovatel dodává, že vzhledem k povaze návrhu na zastavení exekuce pro nemajetnost nelze hovořit o překážce věci rozhodnuté jako takové, neboť se má zjišťovat, zda průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého má být dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Není-li nový návrh na zastavení exekuce podán ihned po zamítnutí návrhu předchozího, bude vždy existovat určitý časový úsek exekuce, který bude potřeba posoudit meritorně. Názor, že návrh na zastavení exekuce nelze meritorně projednat, tak podle stěžovatele není správný, což je možno ilustrovat na tom, že odvolací soud stejně provedl analýzu majetkových a výdělkových poměrů stěžovatele.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V souladu s právě uvedeným je primárně na soudech a zejména na Nejvyšším soudu, aby rozhodly, zda řízení o návrhu na zastavení exekuce lze v souladu se zákonem zastavit pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, přičemž dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu to možné je. Úlohou Ústavního soudu je pouze ověřit, že takový právní závěr nevede k porušení ústavně zaručených práv navrhovatelů. Dle názoru Ústavního soudu tomu tak v posuzované věci není.
V posuzované věci soudy rozhodovaly o v pořadí již třetím a v zásadě totožném (k tomu viz dále) návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Tento návrh byl podán pár měsíců po návrhu předchozím a ani ne rok od chvíle, kdy byl první návrh pravomocně zamítnut. Z ústavního pořádku přitom neplyne požadavek, aby soudní exekutor, resp. následně soudy musely opakovaně v řádu měsíců meritorně rozhodovat o totožných návrzích povinného na zastavení exekuce. Ochrany práv se stěžovateli dostalo již při rozhodování o prvním návrhu, v jehož rámci byly posouzeny majetkové poměry stěžovatele a byl učiněn závěr, že není důvod exekuční řízení zastavovat. Jakkoli může být běh času za určitých okolností relevantním kritériem, obvykle půjde o časový úsek delší než pár měsíců. Ostatně poukazuje-li stěžovatel na nehospodárnost a neefektivitu vedení exekuce, tak ani neustálé meritorní rozhodování o totožných návrzích včetně - jak stěžovatel požaduje - vyžadování opakovaných zpráv exekutora o průběhu exekuce by zásadě procesní ekonomie neodpovídalo.
Jde-li o stěžovatelem zmiňovanou dražbu jakožto novou skutečnost, tak důvodem, pro který se stěžovatel domáhal zastavení exekuce, je stručně řečeno nemajetnost. To, že v minulosti došlo k dražbě jeho majetku, není samo o sobě podstatné (provedení dražby v jiném exekučním řízení není zákonným důvodem zastavení exekuce), podstatný může být spíše její faktický dopad, tedy to, že stěžovatel v jejím důsledku může přijít o majetek a stane se nemajetným. Za situace, kdy majetkové poměry stěžovatele po provedení dražby již byly v minulosti zváženy, tak zmínění této dražby v novém návrhu na zastavení exekuce tento návrh kvalitativně nemění.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu