ECLI:CZ:US:2023:3.US.51.23.1
sp. zn. III. ÚS 51/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Salvatore Arcary, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 30 Cdo 2546/2022-78, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2022 č. j. 12 Co 137/2022-56 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. ledna 2022 č. j. 46 C 34/2021-44, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky celkově ve výši 500 000 Kč. Částku ve výši 150 000 Kč požadoval z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem, který spočíval v tom, že soudní exekutor Mgr. Ing. Jiří Prošek, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále jen "soudní exekutor") zahrnul osobní automobil ve vlastnictví stěžovatele do soupisu věcí postižených v exekučním řízení vedeném proti povinnému Josefu Slabému (dále jen "povinný"), a následně zamítnul stěžovatelův návrh na vyškrtnutí tohoto vozu ze soupisu, v důsledku čehož stěžovateli ušel zisk z důvodu nemožnosti vůz užívat a prodat. Částkou 350 000 Kč pak stěžovatel vyčíslil výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, který spočíval v tom, že soudní exekutor ve stejném exekučním řízení zahrnul do soupisu movité starožitné věci (sošky, obrazy apod.) ve vlastnictví stěžovatele a následně nevyhověl stěžovatelovu požadavku na jejich vyškrtnutí ze soupisu. Vyloučení téměř všech věcí z exekuce se stěžovatel domohl až na základě jím podané vylučovací žaloby.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 1. 2022 č. j. 46 C 34/2021-44 žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 5. 2022 č. j. 12 Co 137/2022-56 potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že nebyl dán odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. K tomu podotkl, že soupis movitých věcí není rozhodnutím ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu. Není ani povinností soudního exekutora zjišťovat při provádění soupisu vlastnické právo povinného. Za nesprávný úřední postup by bylo možno případně považovat takový postup soudního exekutora, který by zahrnul do soupisu, resp. by z něj nevyškrtl věci, které zcela zjevně nepatří povinnému a tato skutečnost je očividná a zřejmá bez všech pochybností. To však v dané věci nenastalo. Movité starožitné věci byly totiž sepsány v bytě ve vlastnictví povinného, který jej rovněž užíval a osobní automobil byl v době rozhodování soudního exekutora v Centrálním registru vozidel (pozn. nyní Registr silničních vozidel) veden rovněž na povinného jakožto vlastníka. Z usnesení soudního exekutora o zamítnutí návrhu stěžovatele na vyškrtnutí sepsaných věcí pak vyplynulo, že uvažoval o účelovosti stěžovatelem předložených dokladů prokazujících jeho vlastnictví. Městský soud uzavřel, že soudní exekutor se nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť zdůvodnil, v čem shledává pochybnosti o vlastnictví věcí stěžovatelem a v tomto směru jej odkázal na řízení o vylučovací žalobě. Skutečnost, že v rámci řízení o vylučovací žalobě došlo následně skutečně k vyloučení movitých věcí stěžovatele z exekuce, není důvodem, na jehož základě by se dal dovozovat nesprávný úřední postup soudního exekutora.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2022 č. j. 30 Cdo 2546/2022-78 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Jestliže městský soud na podkladě skutkových závěrů obvodního soudu konstatoval, že soudní exekutor do soupisu pojal starožitnosti nacházející se v bytě, jenž měl být podle údajů plynoucích z katastru nemovitostí ve vlastnictví povinného a osobní automobil byl taktéž v Centrálním registru vozidel evidován na osobu povinného, a to za situace, kdy proti zmíněným skutečnostem evidovaným v příslušných registrech stálo stěžovatelovo tvrzení o jeho vlastnickém právu dokládané pouze předloženými soukromými listinami, byl uvedený závěr o absenci nesprávného úředního postupu v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z Nejvyšším soudem citovaných rozhodnutí (např. usnesení ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 20 Cdo 76/2007, rozsudek ze dne 21. 12 2011 sp. zn. 25 Cdo 901/2010 nebo ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3029/2009) plyne, že při provádění soupisu není povinností soudního exekutora zjišťovat vlastnické právo povinného. V případě, kdy soudní exekutor sepíše určitou věc navzdory tvrzení povinného nebo třetí osoby, že tato věc není ve vlastnictví povinného, a současně poskytne třetí osobě poučení, že své právo k této věci musí uplatnit vylučovací žalobou, nedopouští se nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu").
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že jakkoliv Ústavní soud plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti, je vždy nezbytné dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění základního práva na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy nezhodnotily věc po skutkové a právní stránce správně. Podle stěžovatele nelze vyloučit, že při provádění soupisu bude soudní exekutor postupovat v rozporu s právními předpisy, přičemž takové pochybení je třeba posoudit jako nesprávný úřední postup podle §13 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Podle stěžovatele na základě jím předložených dokladů (paragonů, kupní smlouvy k automobilu, čestných prohlášeních bývalých vlastníků) nemohlo být pochyb o tom, že vlastníkem movitých věcí zahrnutých do soupisu není povinný, nýbrž stěžovatel. Co se týče osobního automobilu, samotná skutečnost, že nedošlo k jeho přepsání v registru, nemůže mít žádný následek na posouzení vlastnictví, neboť podle §1099 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dochází k nabytí vlastnictví v okamžiku účinnosti kupní smlouvy. Soudní exekutor měl i dostatek času, aby posoudil doklady potvrzující vlastnické právo stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel brojí proti zamítnutí jeho žaloby na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu za škodu. Namítá, že obecné soudy nezhodnotily věc po skutkové a právní stránce správně. V prvé řadě je třeba uvést, že ze strany stěžovatele jde povětšinou o pouhou polemiku s právními závěry, které vycházejí z podústavního práva. Jak již Ústavní soud mnohokrát konstatoval, takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud setrvale judikuje, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud nemá výhrady proti závěru obecných soudů, že samotný soupis věcí provedený soudním exekutorem není rozhodnutím ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu a dále, že není povinností soudního exekutora zjišťovat vlastnictví povinného k sepsaným věcem. Jakkoliv nelze v obecné rovině vyloučit, že by se soudní exekutor při soupisu movitých věcí mohl dopustit nesprávného úředního postupu, konkrétní okolnosti v nyní posuzované věci pro tento závěr nesvědčily. Měl-li soudní exekutor pochybnosti o vlastnictví stěžovatele k sepsaným věcem a tyto jím zdůvodněné pochybnosti jej vedly k zamítnutí stěžovatelova návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu, nelze v tomto spatřovat nesprávný úřední postup.
11. Stěžovatel namítal, že v případě osobního automobilu předkládal soudnímu exekutorovi kupní smlouvu dokládající jeho vlastnictví. V této souvislosti lze poukázat na úvahu vyslovenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 2906/12 (N 121/70 SbNU 91; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který je zmiňovaný i v usnesení Nejvyššího soudu, že dokonce i předložení technického průkazu osvědčující vlastnictví vozidla třetí osobou, nemusí nutně vyloučit zapsání věci do soupisu majetku, disponuje-li soudní exekutor konkrétními informacemi, které mohou vést k racionálním pochybnostem o pravdivosti údajů v technickém průkazu o vlastnictví vozidel. Vycházel-li tedy soudní exekutor při soupisu vozidla primárně z údajů v Centrálním registru vozidel, nelze jeho pochybnosti o možné účelovosti stěžovatelem předložené soukromé listiny (kupní smlouvy) vnímat tak, že by byly zcela neracionální nebo nepodložené. Obdobný závěr platí i pro soupis dalších movitých věcí (obrazů, sošek, nábytku), u nichž soudní exekutor vycházel z toho, že byt, v němž se tyto stěžovatelovy věci nacházely, byl podle veřejného rejstříku ve vlastnictví povinného.
12. Dále nelze přehlédnout, že soudní exekutor stěžovatele rovněž informoval o možnosti domáhat se vyloučení věcí ze soupisu excindační žalobou. I z pohledu konstantní judikatury tak naplnil soudní exekutor svoji povinnost, která umožňuje závěr o absenci nesprávného úředního postupu.
13. Závěr obecných soudů o tom, že nebyl naplněn žádný z předpokladů odpovědnosti státu za škodu vzniklou činností soudního exekutora, nelze považovat za jakkoliv svévolný, či ústavně nekonformní. Vždy jde totiž o výklad podústavního práva, které je pro stanovení předpokladů odpovědnosti určující (srov. čl. 36 odst. 4 Listiny).
14. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svoje rozhodnutí dostatečně odůvodnily a rovněž se zabývaly všemi podstatnými námitkami stěžovatele. V jejich postupu nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu a není dán důvod pro jejich zrušení.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu