ECLI:CZ:US:2023:3.US.579.23.1
sp. zn. III. ÚS 579/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem se sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 35 Co 322/2022-1512, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a S. F., jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i z dalších přiložených listin a soudních rozhodnutí, se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení bylo rozhodnutí obecných soudů o návrzích rodičů na úpravu poměrů nezletilé po dobu před i po rozvodu manželství rodičů a o úpravě styku, kdy oba rodiče v rámci závěrečných návrhů požadovali, aby nezletilá byla svěřena do jejich výlučné péče. V průběhu řízení stěžovatel opakovaně vznášel námitky podjatosti soudce, resp. soudců, a to jak před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolacího řízení.
3. Již v průběhu řízení před soudem prvního stupně Městský soud v Praze posuzoval námitku podjatosti vznesenou stěžovatelem vůči soudci Mgr. Liboru Stočesovi, přičemž usnesením ze dne 25. 10. 2021 č. j. 1 Nc 2422/2021-1295, rozhodl, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí ve věci výše uvedené (viz bod 3.). Důvodem pro podání námitky podjatosti bylo tvrzení stěžovatele, že soudce není schopen ctít základní právo dcery na oba rodiče, základní lidské právo a právo na spravedlivý proces a přes veškeré důkazy brání normálnímu styku stěžovatele s dcerou. Soudce Mgr. Stočes k námitce uvedl, že se necítí být podjatý, a to i přes nevhodné chování stěžovatele při jednání a pořizování zvukového záznamu z jednání bez vědomí soudce. Městský soud v Praze námitku podjatosti posoudil v návaznosti na §14 odst. 1 občanského soudního řádu a uzavřel, že námitky stěžovatele představují pouze "komentativní hodnocení" dosavadní rozhodovací činnosti soudce a jsou výrazem jeho nesouhlasu s vedením řízení v projednávané věci. Stěžovatel však netvrdí existenci vztahu soudce k účastníkům řízení či snad osobní zájem soudce na výsledku projednávané věci. Takto nezpůsobilé námitky podjatosti podle soudu nelze zkoumat.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 6. 2022 č. j. 14 Nc 1008/2019-1428, svěřil nezletilou po dobu před i po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky (výrok I. rozsudku) a stěžovateli uložil povinnost přispívat jak na výživu nezletilé, tak i ukládat peníze na spořící účet nezletilé (pro stručnost zde Ústavní soud odkazuje na znění výroků II. a III. rozsudku). Dále soud rozhodl, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou každou sudou sobotu v měsíci na dobu dvou hodin za asistence příslušného centra (výrok IV. rozsudku). V dalších výrocích soud rozhodl o nákladech účastníků řízení. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že nezletilá má pozitivní vztah s matkou, která o ni řádně pečuje, otec má naopak psychické problémy a negativní souvislosti byly zjištěny i v postoji stěžovatele k asistovaným stykům - otec nerespektoval stanovené podmínky a z důvodu nevhodného chování stěžovatele musel být takto probíhající styk ukončen. Nikoliv nezanedbatelné je podle soudu i jeho chování vůči předsedajícímu soudci, kterého v rámci nařízeného jednání verbálně napadal, hodil po něm kus papíru a následně rozkopl dveře do jednací síně. Pokud šlo o naplnění podmínek pro nařízení střídavé péče, soud neshledal nařízení střídavé výchovy jako nejvhodnější, když ani jeden z rodičů si vzhledem k vzájemným vztahům střídavou výchovu nepřál. Vyživovací povinnost stěžovatele k nezletilé soud stanovil s ohledem na odůvodněné potřeby nezletilé, a to i přes tvrzenou nemajetnost stěžovatele. Ten totiž podle zjištění soudu poté, kdy nabyl v dědictví po otci majetek v řádu desítek milionů, převedl jej zcela účelově na svou matku - tedy se jej bez vážného důvodu zbavil. To, že v současné době nepracuje a nemá podle svých slov žádné příjmy (odprodal obchodní podíly ve firmě), soud sice zohlednil, ale stěžovateli přesto - s ohledem na výše uvedené - stanovil vyživovací povinnosti k nezletilé.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (viz výrok I. rozsudku) a částečně změnil pouze výrok II. rozsudku o vyživovací povinnosti stěžovatele. Současně soud zrušil výrok soudu III. a nákladový výrok VII. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III. rozsudku). Ve výroku IV. změnil soud rozsudek prvostupňového soudu a styk stěžovatele s nezletilou stanovil na každý sudý čtvrtek v měsíci. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, učinil z něj správná skutková zjištění a převážně správně věc posoudil i po stránce právní. Zdůraznil, že s ohledem na danou situaci bylo svěření nezletilé do výlučné péče matky jediným správným řešením, podporovaným též znaleckými posudky a výpověďmi znalců. Ti pro střídavou péči neshledali podmínky, resp. neshledali podmínky do doby, než dojde ke změně vztahů mezi rodiči a vztahu mezi nezletilou a stěžovatelem, k čemuž by mohly dopomoci dlouhodobé asistované styky a terapie. Jako stěžejní důkaz soud označil též zprávu ze základní školy, kterou nezletilá navštěvuje a z níž plyne, že péče matky má pozitivní vliv (zlepšení známek ve škole a navazování kamarádských vztahů). Naopak stěžovatel má psychické problémy, což sám uvádí, odmítá rady odborníků ohledně postupného sbližování s nezletilou formou asistovaných styků, nepracuje, nepobírá invalidní důchod či dávky a netvrdí, že by mu jeho zdravotní stav znemožňoval provozovat výdělečnou činnost a získávat tak prostředky na výživu nezletilé. Stěžovatel se rovněž účelově a bezdůvodně "zbavil" nabytého majetku, byl uznán vinným za přečin zanedbání povinné výživy a "v současné době žije z půjček". Částečné zrušení rozsudku soudu prvního stupně soud zdůvodnil absencí důkazů stran plnění výživného, resp. nedostatkem důkazů k určení částky, kterou stěžovatel na výživu nezletilé vůbec platil. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou podjatosti soudců vznesenou stěžovatelem v úvodu jednání odvolacího soudu, kterou odůvodnil tím, že po dobu skoro čtyř let nebyly soudci schopni umožnit mu styk s dcerou v normálním prostředí, aniž by pro to měly zásadní důvody. Takto vznesenou námitku podjatosti soud posoudil podle §14 odst. 1, odst. 4 a §15b odst. 2 občanského soudního řádu a označil ji jako zjevně nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry jak odvolacího soudu, tak i s rozhodnutím soudů o námitkách podjatosti rozhodujících soudců. Opakuje, že podle jeho názoru v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval podjatý soudce, což samo o sobě znamená porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené pochybení má pak podle stěžovatele zásadní dopad i na odvolací řízení a jeho závěry, jelikož nebyly podle stěžovatele splněny procesní podmínky pro vydání napadeného rozsudku. Dále stěžovatel tvrdí, že odvolací soud nerozhodl o námitce podjatosti, vznesené v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatel napadá rovněž rozhodnutí soudů svěřující nezletilou do péče matky, avšak jedná se o námitky, které již v řízení byly řešeny, resp. jde o námitky skutkové povahy, bez ústavněprávního rozměru. Formalismus v rozhodování soudů stěžovatel spatřuje v závěrech, které však činí sám bez toho, aby měly jasnou oporu v textu rozhodnutí (viz bod 34 stížnosti). Nadto poprvé v průběhu řízení upřednostňuje nařízení střídavé péče (bod 27 stížnosti); jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolacího řízení navrhoval pouze péči výlučnou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je částečně přípustná, a to v rozsahu napadených výroků I., II. IV. a V. rozsudku odvolacího soudu, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatele směřující proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3). V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. V posuzovaném řízení odvolací soud ve výroku III. svého rozsudku zrušil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy v důsledku kasačního zásahu v daném rozsahu dále pokračuje a stěžovatel má k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro něj nepříznivé rozhodnutí.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích rovněž setrvale upozorňuje, že je primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2821/18 ze dne 16. 4. 2019).
12. Pokud jde o zmínku stěžovatele stran naplnění důvodů pro nařízení střídavé péče, Ústavní soud poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti judikatorních závěrů, jejichž naplnění by pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně muselo vést k danému rozhodnutí. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční hlediska, jež musí obecný soud vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014, U 21/75 SbNU 685). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte.
13. Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházejícího, dospěl k závěru, že v posuzované věci je rozsudek odůvodněn způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud v průběhu řízení hodnotil všechny zjištěné skutečnosti (na straně stěžovatele i matky nezletilé, návrh opatrovníka nezletilé, zprávu ze základní školy i znalecké posudky) i nejlepší zájem nezletilé způsobem, jemuž není co vytknout, přičemž vzal v potaz zejména citové vazby nezletilé, její zdravotní i psychický stav, potřebu stabilního výchovného prostředí, jakož i přístup zejména stěžovatele jak k nezletilé, tak i k plnění jeho rodičovských povinností (včetně plnění vyživovací povinnosti).
14. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti tomu, jak se soudy vypořádaly s námitkou podjatosti soudců, Ústavní soud odkazuje - mimo zákonnou dikci §14 odst. 1 občanského soudního řádu - též na svou judikaturu k dané problematice. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 629/20 ze dne 4. 8. 2020 (N 158/101 SbNU 105) může být soudce vyloučen jen tehdy, jeví-li se objektivně (nestrannému pozorovateli), že jeho vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům by mohl dosahovat povahy a intenzity, která znemožňuje (snižuje) jeho schopnost rozhodovat podle zákonem stanovené povinnosti nezávisle a nestranně. Dále Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 468/23 ze dne 31. 7. 2023 zdůraznil, že není možné zaměňovat pojem podjatosti a nestrannosti. Zatímco podjatost znamená určitý osobní vztah soudce k věci nebo účastníkům, nestranností se rozumí respektování ústavou zaručeného principu rovnosti (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny) a pravidel spravedlivého procesu [blíže k jednotlivým kategoriím srov. nález sp. zn. I. ÚS 370/04 ze dne 27. 10. 2004 (N 159/35 SbNU 181) či usnesení sp. zn. III. ÚS 860/20 ze dne 6. 10. 2020].
15. Ústavní soud dále považuje - stran námitky podjatosti soudce soudu prvního stupně - za vhodné poukázat též na to, že v souladu s §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, rozhodoval-li vyloučený soudce nebo přísedící. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel možnosti podat žalobu pro zmatečnost, resp. navazující opravné prostředky využil.
16. V nyní posuzovaném řízení stěžovatel konkrétně namítá, že soud (řádně) nevypořádal jeho námitku podjatosti soudce Mgr. Stočese, sepsanou dne 22. 2. 2021. Ústavní soud po prostudování předmětného rozsudku soudu prvního stupně a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021, č. j. 1 Nc 2422/2021-1295, konstatuje, že neobsahuje zmínku o tom, že by stěžovatel tímto přípisem uplatnil jakoukoliv námitku podjatosti soudce (z důvodu jeho údajného emotivního projevu vůči stěžovateli). Přestože se tedy soudu touto námitkou podle zjištění Ústavního soudu nezabýval, nejedná se o pochybení soudu, které by samo o sobě mělo v dané věci zásadní dopad na výsledek řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně. Z pohledu Ústavního soudu je totiž při posuzování spravedlivosti řízení stěžejní nejen to, zda orgány veřejné moci dodržely zákonný postup řízení, ale zejména, zda akcentovaly praktickou a účinnou ochranu práv jeho účastníků. Jednotlivé vady řízení přitom nemusí vyvolat nezbytnost zrušení rozhodnutí (konečného či v rámci vedení řízení), je-li řízení spravedlivé jako celek (tzv. komplexní argument).
17. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost stěžovatele je spíše pokračováním polemiky se závěry obecných soudů. Sestává z opakování týchž námitek, s nimiž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí již vypořádal. Stěžovatelova argumentace spočívá převážně ve vlastním náhledu na věc, a to i pokud jde o namítanou podjatost rozhodujících soudců. Ústavní soud proto ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z části podle §75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost směřující proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu