ECLI:CZ:US:2023:3.US.603.23.1
sp. zn. III. ÚS 603/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, č. j. 5 Tdo 811/2022-3374, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 5 To 222/2021, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 3. 2021, sp. zn. 1 T 156/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako "tr. zákoník"), přičemž se tohoto zločinu dopustil v jednočinném souběhu se zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1 a 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pod bodem II. výroku o vině byl stěžovatel shledán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Této trestné činnosti se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Stěžovateli byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 360 denních sazeb po 1 200 Kč, celkem tedy ve výši 432 000 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel spolu s ostatními obviněnými odvolání, která městský soud napadeným usnesením zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
4. Navazující dovolání odmítl Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nyní rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Dospěl totiž k závěru, že rozsudek odvolacího soudu netrpí namítanými vadami, odmítl námitku nezákonných odposlechů, ze kterých nižší soudy dovodily zavinění stěžovatele a vyložil jednotlivé znaky skutkové podstaty stíhaného jednání a jejich naplnění v daném případě.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá nezákonnost získání klíčových důkazů (odposlechů) proti jeho osobě, zejména proto, že byly povoleny pro dílčí útoky trestného činu a v souvislosti se zakázkami pro Městskou část Praha 4. Stěžovatel však nebyl odsouzen ani za pokračování v trestném činu, ani v souvislosti se zakázkou pro uvedenou městskou část, a proto se domnívá, že není možné, aby bylo povolení odposlechů takto odůvodněno. Takové odposlechy podle stěžovatele neměly být v trestním řízení použity a v návaznosti na to neměl být na jejich základě odsouzen.
6. Další námitky směřují do hodnocení důkazů obecnými soudy v neprospěch stěžovatele, který odkazuje na obsah jím podaného dovolání, kde se vyjadřuje ke skutečnostem svědčícím v jeho prospěch. Stěžovatel považuje skutková zjištění obecných soudů za extrémně nesouladná s provedenými důkazy; stejně hodnotí i právní závěry ve vztahu ke skutkovým zjištěním. Konkrétně napadá závěr o naplnění druhého úmyslu a upozorňuje, že bylo prokázáno, že nevznikl žádný majetkový prospěch společnosti, jejímž byl zaměstnancem. V této souvislosti neměl být předmětný skutek posouzen jako dokonaný trestný čin, ale pouze jako pokus trestného činu dle §21 odst. 1. tr. zákoníku.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Konkrétně je pak možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně zaručené právo nebo svoboda.
10. Ústavní soud připomíná, že každé trestní stíhání v sobě zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život, musí být takový zásah velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud přitom v nyní posuzované věci shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly naplněny a že proto napadená soudní rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
12. Má-li stěžovatel pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty shora zmíněného trestného činu, Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
13. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Namítá-li tedy stěžovatel, že u něj neexistoval tzv. druhý úmysl, je rozhodující, že se s totožnou námitkou stěžovatele velice podrobně a přesvědčivě vypořádal již městský soud a na jeho odůvodnění následně odkázal i dovolací soud, který tutéž výhradu stěžovatele rovněž neopomenul. Uvedl-li dovolací soud mimo jiné, že z hlediska zavinění je u předmětného trestného činu nutný úmysl (přímý nebo nepřímý) a vedle něj také úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl, obmysl nebo také úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu), k jehož naplnění rovněž postačuje úmysl nepřímý, přičemž ke způsobení škody ani k opatření prospěchu nemusí dojít, vypořádal tím současně námitku stěžovatele, že bylo v řízení prokázáno, že nedošlo k žádné majetkové újmě. K tomuto lze odkázat zejména na body 71 a 86 usnesení dovolacího soudu; obdobně viz SKUPIN, Zdeněk Jiří. §256. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022. Proti uvedeným závěrům obou soudů přitom Ústavní soud nemá ústavně právních výhrad.
14. Stěžovatel rozporuje taktéž skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy. Zde je však namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky). Je to totiž pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci.
15. Z napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že obecné soudy naplnily výše uvedené podmínky, když provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečně se zabývaly i výhradami stěžovatele a dalších spoluobviněných, týkajícími se domnělé nezákonnosti odposlechů (pro úplnost lze odkázat na body 54-57 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bod 38 napadeného usnesení městského soudu i na body 32 a 33 napadeného rozsudku obvodního soudu). Dovolací soud přitom vysvětlil, že trestní řád umožňuje odposlechy pořízené a povolené v jedné trestní věci použít také v odlišné trestní věci, v níž povoleny a pořízeny nebyly, vypořádal se i s otázkou oprávněnosti požadavku na zajištění odposlechů.
16. Navzdory nesouhlasu stěžovatele tak lze dle Ústavního soudu považovat zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem. Pokud na základě (dle Ústavního soudu dostačujícího) hodnocení řádně provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že byla skutková podstata uvedeného trestného činu v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele.
17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího soudu, soudu městského a ani soudu obvodního ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě přitom Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a napadených rozhodnutích obecných soudů, a to včetně provádění hodnocení důkazů či posouzení naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, tedy nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
18. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu