ECLI:CZ:US:2023:3.US.620.23.1
sp. zn. III. ÚS 620/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 6 Tdo 799/2022-1190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 a 2 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 2. 2022 sp. zn. 1 T 5/2022 byl stěžovatel uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci na dobu dvaceti čtyř měsíců.
3. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že v období od 21. 2. 2017 do 23. 10. 2018, jako jednatel a jediná osoba fakticky ovládající obchodní společnost X, a jako jediná osoba fakticky rozhodující a odpovědná za odvádění povinných srážek z mezd zaměstnanců, v pozici zaměstnavatele a plátce pojistného na sociální zabezpečení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zdravotního pojištění a daní z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, srážel svým zaměstnancům ze mzdy peněžní prostředky v celkové výši 2 133 324 Kč, které vědomě neodvedl oprávněným institucím a užil je pro financování dalšího podnikání obchodní společnosti.
4. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu změnil rozsudkem ze dne 5. 5. 2022 sp. zn. 9 To 96/2022 tak, že jej zrušil v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §241 odst. 2 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele výše citovaným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že procesně řádně provedené důkazy nebyly obecnými soudy hodnoceny ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a konečné skutkové závěry tak neměly v provedeném dokazování oporu. Skutkový stav věci tak nebyl zjišťován natolik komplexně, aby o něm nemohly existovat důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.
6. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
7. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel, stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly obvodní soud, městský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
8. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává žádný extrémní nedostatek či ústavněprávní deficit v závěrech vyplývajících z napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou adekvátně a plausibilně odůvodněna a splňují kritéria pro náležité odůvodnění usnesení ve smyslu §134 odst. 2 trestního řádu, resp. odpovídají ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro zpochybňování právního závěru vyjádřeného v napadených rozhodnutích, totiž že v daném případě je stěžovatel vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle §241 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.
9. S uplatněnými námitkami stěžovatele se trestní soudy uspokojivě vypořádaly a Ústavní soud nemá, co by napadenému rozhodnutí v tomto směru vytknul. Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu