ECLI:CZ:US:2023:3.US.633.23.1
sp. zn. III. ÚS 633/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS-INVEST, s.r.o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2023 č. j. 9 As 194/2022-26, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. října 2022 č. j. 59 A 23/2022-28, rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Liberci ze dne 18. ledna 2022 č. j. ZKI LI-O-28/780/2021-9 a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Jablonec nad Nisou ze dne 5. října 2021 č. j. OR-237/2021-504-16, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Liberci, sídlem Rumjancevova 149/10, Liberec a Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Jablonec nad Nisou, sídlem Podzimní 3697/26, Jablonec nad Nisou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Katastrální úřad pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou (dále jen "katastrální úřad"), v řízení vedeném pod sp. zn. V-3753/2021-504 vymazal zástavní právo stěžovatelky ke stavební parcele p. č. 889 a k pozemkovým parcelám p. č. 810/12 a p. č. 1848, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 4. 2021 č. j. 9 C 281/2013-222, jímž bylo určeno, že zástavní právo stěžovatelky k určeným pozemkům neexistuje. Stěžovatelka podala ke katastrálnímu úřadu návrh na opravu chyby v katastrálním operátu, v němž navrhla, aby bylo zástavní právo obnoveno, neboť výmaz byl neoprávněně proveden na základě rozsudku, který ji nezavazoval. Katastrální úřad oznámením ze dne 25. 8. 2021 č. j. OR-237/2021-504-10 stěžovatelce sdělil, že opravu neprovedl, protože k výmazu zástavního práva došlo vkladem ve vkladovém řízení v souladu s rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, výmaz zástavního práva tudíž nebyl chybou ve smyslu §36 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"). Stěžovatelka katastrálnímu úřadu sdělila svůj nesouhlas s tímto oznámením, katastrální úřad proto zahájil správní řízení (§36 odst. 4 katastrálního zákona) a rozhodnutím ze dne 5. 10. 2021 č. j. OR-237/2021-504-16 nesouhlasu nevyhověl ze stejných důvodů, jaké uvedl ve výše citovaném oznámení. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které Zeměměřický a katastrální inspektorát v Liberci zamítl s odůvodněním, že výmaz zástavního práva byl proveden v souladu s rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a nejednalo se o zřejmý omyl při vedení katastru; proti provedenému vkladu se tedy stěžovatelka může bránit pouze podáním určovací žaloby a novým vkladem práva, nikoliv postupem podle §36 katastrálního zákona.
3. Rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Liberci napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 13. 10. 2022 č. j. 59 A 23/2022-28 zamítl. Krajský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je smyslem opravy chyby postupem podle §36 katastrálního zákona odstranění rozporů mezi údaji v katastru a údaji v listinách založených ve sbírce listin, nikoli náprava věcně nesprávného rozhodnutí o povolení vkladu, ani případných procesních vad vzniklých ve vkladovém řízení, takovému případnému pochybení se lze bránit pouze určovací žalobou podanou u civilního soudu. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že výmaz zástavního práva ve prospěch stěžovatelky není zřejmým omylem ve smyslu §36 katastrálního zákona.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem správních soudů, že výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí na základě pravomocného rozsudku civilního soudu není chybou, kterou lze napravit postupem dle §36 katastrálního zákona, a to ani v případě, že katastrální úřad ve vkladovém řízení postupoval v rozporu s §17 odst. 4 katastrálního zákona, když nepřihlédl k tomu, že rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 4. 2021 č. j. 9 C 281/2013-222 není stěžovatelka vázána, neboť nebyla účastníkem tohoto řízení. Stěžovatelka uvádí, že sice z procesní opatrnosti podala k příslušnému soudu rovněž určovací žalobu, kterou se domáhá určení existence zástavního práva k předmětným nemovitostem, nicméně je přesvědčena, že vzniklé pochybení je nutno řešit postupem podle §36 katastrálního zákona, tedy opravou chyby, kterou je nutno považovat za chybu zcela zjevnou. Stěžovatelka poukazuje na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/16 ze dne 23. 5. 2017 (N 83/85 SbNU 439; 182/2017 Sb.), ve kterém se uvádí, že ustanovení §17 odst. 4 katastrálního zákona bylo přijato s cílem, aby se zabránilo výmazu práv všech osob, které se neúčastnily řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí, jež má vliv na právní postavení těchto nezúčastněných osob. Pokud by katastrální úřad postupoval v souladu se zákonem a zkoumal závaznost rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 4. 2021 ve vztahu ke stěžovatelce, nedošlo by k povolení vkladu výmazem zástavního práva stěžovatelky, neboť v souladu s §159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Stěžovatelka má za to, že citovaný rozsudek je listinou, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem, a výmaz zástavního práva na základě této listiny je proto zřejmým omylem podle §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008 č. j. 1 As 40/2007-103).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) či nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelek zasaženo nebylo.
8. Krajský soud v napadeném rozsudku srozumitelně vysvětlil, že katastrální úřady mohou vykonávat státní správu pouze v oblasti správy katastru nemovitostí, jejich rolí je tedy evidence práv k nemovitostem v katastru na základě předložených listin, nikoli rozhodování v případě nejasností o tom, komu svědčí vlastnické právo. Součástí správy katastru je sice nepochybně také oprava případných chyb v katastrálním operátu ve smyslu §36 katastrálního zákona, tato pravomoc je však katastrálnímu úřadu svěřena pouze v situacích, které lze podřadit pod odst. 1 písm. a) nebo b) tohoto ustanovení. V nyní posuzované věci byl výmaz zástavního práva stěžovatelky proveden na základě pravomocného rozsudku soudu, kterým je katastrální úřad při provádění vkladu vázán. Vzhledem k tomu, že podle §18 odst. 4 katastrálního zákona proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, nejsou přípustné opravné prostředky, lze se proti provedenému vkladu bránit jedině určovací žalobou podanou u civilního soudu.
9. Taktéž Nejvyšší správní soud konstatoval, že výmaz zástavního práva stěžovatelky nebyl zřejmým omylem ve smyslu §36 katastrálního zákona, neboť katastrální úřad rozhodl v souladu s pravomocným rozsudkem soudu vydaným v občanském soudním řízení, ve kterém je výslovně uvedeno, že zástavní právo zapsané pro oprávněného REALIS-INVEST, s.r.o. neexistuje. Nelze proto akceptovat argumentaci stěžovatelky, že se katastrální úřad dopustil ve vkladovém řízení zřejmého omylu, když ve skutečnosti stěžovatelka namítá, že katastrální úřad postupoval v rozporu se zákonem, konkrétně s §17 odst. 4 katastrálního zákona. Takové případné pochybení však správním orgánům v řízení o opravě chyby podle §36 katastrálního zákona, ani správním soudům v soudním řízení správním nepřísluší hodnotit a obcházet tak záměrné vyloučení opravných prostředků proti rozhodnutí o povolení vkladu.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by shora popsané závěry Nejvyššího správního soudu a krajského soudu neakceptoval, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, které při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího správního soudu.
11. Ústavní soud se již v minulosti otázkou řízení o opravě chyby v katastrálním operátu zabýval, a to např. v usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3601/16 či ze dne 20. 2. 2017 č. j. II. ÚS 3367/17, ve kterých uvedl, že účelem řízení o opravy chyby v katastru nemovitostí, jsou-li pro provedení opravy splněny zákonné podmínky, je uvedení evidovaných údajů do souladu se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici. V této souvislosti odkazoval Ústavní soud na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je pojem "zřejmý omyl" potřeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností, zejména případy chyb v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený, tak omyl právní, např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem. Ústavní soud zdůraznil, že omyl ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona bude způsoben činností pracovníka katastru - omyl je totiž charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel, jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem.
12. S ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu nelze mít závěr Nejvyššího správního soudu, že po vkladu výmazu zástavního práva stěžovatelky neexistuje rozpor mezi údajem v katastru a listinami ve sbírce listin, neboť právě naopak je údaj v katastru zjevně se sbírkou listin v souladu, a výmaz stěžovatelčina zástavního práva tudíž nebyl zřejmým omylem ve smyslu §36 katastrálního zákona, za vybočující z mezí ústavnosti. Odkazuje-li stěžovatelka na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/16, tyto se otázkou výkladu §36 katastrálního zákona nezabývaly, nýbrž se týkaly provedení vkladu vlastnického práva k nemovitostem, které posléze byly vydány v restitučním řízení oprávněným osobám, ve prospěch osob, které však účastníky tohoto restitučního řízení nebyly.
13. Ústavní soud uzavírá, že cestou opravy chyby v katastrálním operátu lze opravit pouze takový chybný údaj katastru, který vznikl některým ze zákona (§36 odst. 1 katastrálního zákona) stanovených způsobů, tedy buď zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nebo nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím právním předpisem. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu je zřejmé, že ve věci stěžovatelky o zřejmý omyl ani o jiné v §36 odst. 1 katastrálního zákona uvedené pochybení katastrálního úřadu nešlo. Závěry napadených rozhodnutí jsou proto ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu