ECLI:CZ:US:2023:3.US.634.23.1
sp. zn. III. ÚS 634/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vadroně, zastoupeného JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021 č. j. 47 Cm 205/2017-134, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022 č. j. 6 Cmo 120/2021-168 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023 č. j. 27 Cdo 2356/2022-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze, rozsudek Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném družstvu "SALIMA družstvo Velim" zaplacení částky 486 958 Kč s příslušenstvím, jako finanční pohledávky poskytnuté žalovanému ve formě majetkového podílu v souladu se smlouvou o použití majetkového podílu, uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovaným dne 11. 5. 1998. Majetkový podíl v SALIMA družstvo Velim představoval náhradní plnění získané z titulu restituce a transformace majetku v celkové výši 936 915 Kč, který byl jako součást dědictví vypořádán mezi dědici. Žalované družstvo namítlo v průběhu řízení promlčení nároku stěžovatele.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Po skutkové stránce zjistil, že stěžovatel se po smrti své matky Hany Vadroňové obrátil na žalovaného s požadavkem o sdělení, z jakého důvodu je (resp. byla) jeho matce vyplácena každoročně částka 9 000 Kč za nájem s tím, že je jejím právním nástupcem, neboť jeho matka zemřela dne 6. 12. 2013. Žalovaný s ním odmítal jednat, pokud mu nepředloží darovací smlouvu či rozhodnutí dědického soudu. V listopadu roku 2014 se proto obrátil na žalovaného již prostřednictvím svého právního zástupce, přičemž žalovaný od počátku nárok žalobce z důvodu jeho promlčení neuznával. Žalovaný byl po celou dobu jednání stran (2014 - 2/2015) konzistentní ve svém závěru, že nárok stěžovatele hradit nehodlá (ať již z jakéhokoli důvodu). Žalobce na to reagoval zasláním předžalobní výzvy ze dne 9. 2. 2015. Promlčení nastalo dne 12. 5. 2015. Žaloba byla podána dne 20. 11. 2017.
4. Soud prvního stupně při právním hodnocení věci poukázal na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 26. 5. 2020 č. j. 27 Cdo 3232/2018-119, v němž bylo rozhodováno ve skutkově totožném případu. Konstatoval, že strany si ve smlouvě ujednaly, že dlužník vydá majetkový podíl věřiteli na jeho žádost po uplynutí sedmi let od podpisu smlouvy (rok 1998) a v takovém případě začala promlčecí doba běžet již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění požádat, tj. v roce 2005. Žádost stěžovatele o vydání majetkového podílu v roce 2014 neměla na počátek běhu promlčecí doby vliv; desetiletá promlčecí doba uplynula marně v roce 2015 a žaloba podaná v roce 2017 byla proto podána až po marném uplynutí promlčecí doby. Námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy poté soud pečlivě zkoumal s tím, že po doplněném dokazování dospěl v souladu s judikaturou k tomu, že okolnosti případu nejsou natolik výjimečné, resp. nedosahují takové intenzity, aby soud mohl považovat námitku promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil také to, že stěžovatel mohl svá práva vymáhat minimálně již od 11. 11. 2014, kdy byl právně zastoupen a bylo postaveno najisto, že žalovaný odmítá nárok dobrovolně uhradit. Bez zásadního důvodu tak neučinil a svou vlastní nečinností zavinil promlčení nároku, nadto v zastoupení advokáta.
5. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil závěry soudu prvního stupně. K tomu uvedl, že za situace, kdy žalovaný předem avizoval vznášení námitky promlčení, neshledal podmínky pro právní závěr, že by námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud neshledal námitky stěžovatele relevantními, a to ani v případě tvrzení o formalistickém přístupu soudu prvního stupně. Ve věci neshledal ani podmínky pro uplatnění §150 občanského soudního řádu. Na konkrétní obsah závěrů odvolacího soudu Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Postupně se vypořádal se všemi právními otázkami vzneseními stěžovatelem, přičemž poukázal na ustálenou rozhodovací praxi dopadající na řešení daného případu. V rozhodnutí soudů nižších instancí neshledal dovolací soud žádný exces, přičemž rovněž poukázal na své závěry stran promlčení předmětného nároku ve věci sp. zn. 27 Cdo 3232/2018.
7. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti polemizuje především se závěry obecných soudů ohledně ujednání o splatnosti nároku právní předchůdkyně stěžovatele, resp. o počátku běhu promlčecí lhůty. Soudy se podle stěžovatele dopustily nepřípustného soudcovského dotváření práva a porušily tím princip autonomie vůle. Nesouhlasí rovněž s aplikací příslušné judikatury na danou problematiku, resp. s její interpretací. Tvrdí, že soudy rozhodovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou cituje. Pokud jde o vznesenou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, poukazuje na jednání žalovaného ve vztahu k právní předchůdkyni stěžovatele a namítá, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy bez náležitého odůvodnění.
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel na podporu svého nároku předkládá Ústavnímu soud tvrzení o "lstivém" jednání žalovaného, mající za cíl vyvléci se z plnění svých závazků. S relevantními argumenty uplatňovanými stěžovatelem se však vypořádaly již obecné soudy v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Takového pochybení se však obecné soudy nedopustily, přičemž exces nelze shledat ani v případě výkladu přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu, prováděnou nadto - a zejména právě i samotnou dovolací instancí. V tomto směru lze poukázat rovněž na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2045/2022, které bylo vydáno opět ve skutkově totožném případě (pozn.: stěžovatel, resp. jeho právní zástupce o něm musí mít povědomí, jelikož zastupoval dovolatele).
10. Pokud jde o posouzení uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatoval, že dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení však (opět) přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod [k tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998 (U 14/10 SbNU 383)].
11. Obdobně k tvrzení stěžovatele o pochybení obecných soudů v důkazní oblasti Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení nezjistil. Zejména odvolací soud jasně vysvětlil, proč neprovedl i jiné navrhované důkazy.
12. Lze proto uzavřít, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu