ECLI:CZ:US:2023:3.US.644.23.1
sp. zn. III. ÚS 644/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Alice Crites a 2) Michaela Rabinovitze, oba zastoupení Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, č. j. 28 Cdo 3137/2022-185, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 12 Co 61/2022-156, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2021, č. j. 12 C 241/2014-101, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou společnou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnického práva podle čl. 11 Listiny.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, se stěžovatelé z titulu menšinových spoluvlastníků u obvodního soudu domáhali na žalovaném (Muzeum hl. m. Prahy) vydání bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu. Stěžovatelé žalobu odůvodnili tím, že žalovaný využívá celou předmětnou nemovitost, k níž mají stěžovatelé menšinový spoluvlastnický podíl, za což každému ze stěžovatelů uhradil za předmětné sporné období celkem částku ve výši 448 471,80 Kč. Stěžovatelé však mají za to, že náhrada jim přísluší v částce ve výši 939 497 Kč, a to s odkazem na jimi zadaný a vypracovaný znalecký posudek. Žalobou se tak domáhali zaplacení rozdílu mezi zaplacenou částkou a částkou stanovenou znaleckým posudkem. Žalobu však obvodní soud v nyní napadeném rozsudku vůči oběma stěžovatelům částečně zamítl a odvolací městský soud tyto závěry obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné, neboť dovolatelé nepředestřeli žádnou otázku práva hmotného nebo práva procesního, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. V dovolání totiž polemizovali stran znaleckých posudků se skutkovými a nikoliv právními závěry odvolacího soudu.
3. Z obsahu nyní napadených rozhodnutí obecných osudů je zřejmé, že předmětem sporu mezi účastníky řízení byla otázka výše úplaty za užívání domu. V této věci bylo vypracováno hned několik znaleckých posudků, a protože se znalecké posudky ve svých závěrech zásadně rozcházely, nalézací soud zadal vypracování revizního znaleckého posudku společnosti EQUITA Consulting s. r. o., ze kterého nakonec také vycházel. Námitky obsažené v ústavní stížnosti pak směřují především k tomuto reviznímu znaleckému posudku, kterému stěžovatelé vyčítají jeho věcnou nesprávnost a nepřezkoumatelnost a namítají, že soudy se nedostatečně vypořádaly s jejich námitkami o procesní nepoužitelnosti revizního posudku. Stěžovatelé dovozují ústavní rozměr své stížnostní argumentace právě ze skutečnosti, že tím, že obecné soudy vycházely z vadného a nepřezkoumatelného znaleckého posudku, majetkově zkrátily stěžovatele, kteří byli tímto počínáním poškozeni, a došlo tak k zásahu do jejich ústavně garantovaných práv.
4. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí městského a obvodního soudu) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
7. Ústavní soud dále připomíná, že jeho rozhodování probíhá podle principu kasace, kdy je nutno ústavní stížností napadnout též rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. To stěžovatelé učinili, když napadli v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu.
8. Pro to, aby byla ústavní stížnost důvodná, však nepostačuje toto usnesení pouze čistě formálně napadnout petitem návrhu. Stěžovatele, povinně zastoupené právním profesionálem (advokátem), totiž stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na nich samotných, aby Ústavnímu soudu předložili přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele.
9. Jak je přitom zmíněno již výše, stěžovatelé ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv a rekapitulace předchozího řízení. Přitom lze očekávat, že za situace, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné a nezabýval se jím meritorně, bylo namístě tento závěr ústavněprávně zpochybnit a vyložit, z jakých důvodů Nejvyšší soud pochybil. Nic takového však stěžovatelé neučinili a celý obsah ústavní stížnosti věnovali polemice s metodologickou správností znaleckého posudku.
10. Za dané situace proto Ústavní soud nemá, co by na napadeném usnesení Nejvyššího soudu věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatelů. Pokud však stěžovatelé vůbec žádnou argumentaci ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu nenabídli, neboť se jím vůbec nezabývali, nemá Ústavní soud co hodnotit. Proto je ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
11. Pro relevantní ústavní přezkum nelze vnímat ani paušální zpochybnění závěrů Nejvyššího soudu stran "nepřekročení vlastního stínu" a setrvávání na praxi, podle které není Nejvyšší soud oprávněn se zabývat skutkovými námitkami. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že tímto postupem Nejvyšší soud pouze aplikuje příslušné procesní normy a skutečně mu nenáleží, aby v rámci dovolacího řízení vypořádával skutkové námitky, které měly být předmětem řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Argumentace stěžovatelů přitom zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny a zůstává v rovině podústavního práva. Ve značné části představuje toliko pokračující polemiku o adekvátní výši náhrady za užívání předmětné nemovitosti v části odpovídající menšinovému vlastnickému podílu stěžovatelů.
12. Za této situace, kdy závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost stěžovatelé obsahově relevantně nezpochybnili, a je proto z ústavněprávního hlediska akceptovatelný, Ústavní soud nemůže za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ("Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."), přezkoumávat ani ústavnost napadených rozhodnutí městského a obvodního soudu, neboť stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužili procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv připouští. Stručně řečeno, nepodali věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu