ECLI:CZ:US:2023:3.US.646.23.1
sp. zn. III. ÚS 646/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Milana Jároše, LL. M., sídlem Nádražní 189, Trutnov, likvidátora spolku UMĚLECKÁ ŘEMESLA, v likvidaci, zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Briaským, sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2022 č. j. 8 Cmo 261/2022-59, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo nebýt podroben nuceným pracím nebo službám podle čl. 9 Listiny.
2. Stěžovatel byl Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci (dále jen "krajský soud") jmenován, coby osoba zapsaná v seznamu insolvenčních správců, likvidátorem spolku UMĚLECKÁ ŘEMESLA, v likvidaci (dále jen "spolek"). Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl žádný vztah k likvidovanému spolku a neměl o něm žádné informace, obrátil se o právní pomoc na advokátní kancelář Kutějová, Maršál, Briaský, s. r. o. Po ukončení likvidace spolku a jeho výmazu z veřejného rejstříku požádal stěžovatel o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové výši 14 278 Kč s DPH. Požadovanou náhradu tvořily výdaje za právní služby ve výši 10 000 Kč (10 hodin poradenství po 1 000 Kč) a za publikaci v Obchodním věstníku ve výši 1 800 Kč, obojí bez DPH.
3. Krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2022 č. j. 23 Cm 123/2020-38 přiznal stěžovateli odměnu ve výši 7 000 Kč, avšak náhradu hotových výdajů z důvodu neúčelnosti jejich vynaložení stěžovateli nepřiznal.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 15. 12. 2022 č. j. 8 Cmo 261/2022-59 usnesení krajského soudu potvrdil. Vrchní soud konstatoval, že v případech ustanovení likvidátora podle §191 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), je povinností likvidátora provést likvidaci osobně, a za to mu náleží odměna ve výši určené podle §7 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen "nařízení"). Dále uvedl, že rozhodne-li se likvidátor, že k provedení likvidace najme třetí osobu, náleží mu nanejvýš částka představující odměnu likvidátora podle §7 nařízení, nikoliv však náhrada hotových výloh spočívajících v odměně vyplacené osobě, která za něj likvidaci provede. Argumentoval-li stěžovatel, že bylo třeba oznámení o vstupu do likvidace zveřejnit spolu s výzvou věřitelů v Obchodním věstníku, protože zveřejnění způsobem uvedeným v §13 odst. 2 nařízení by nesplnilo účel, bylo podle vrchního soudu podstatné, že tato možnost zde je a pokud je zákonem upravena, měla by být využita. V této souvislosti připomenul, že zastává ve své rozhodovací praxi názor, že ke zveřejnění v Obchodním věstníku by mělo dojít teprve po zjištění, že likvidovaný subjekt má majetek, z něhož by bylo možno uhradit jeho případné závazky. V případě zjištěné nemajetnosti však může dojít k výmazu z veřejného rejstříku na základě prohlášení likvidátora podle §82 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, aniž byla provedena likvidace v rozsahu předpokládaném §187 odst. 1 obč. zák.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje skutkové okolnosti provázející projednávanou věc a průběh řízení. Domnívá se, že i věc, která se týká "pouze" nákladů řízení, může dosáhnout ústavněprávní relevance. Poukazuje na to, že byl nucen vykonávat činnost, která je výhradně ve prospěch státu, přičemž náklady na poskytované služby musí nést ze svého. Odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (č. stížnosti 8919/80), v němž dospěl soud k závěru, že přístup, kdy jsou advokáti nuceni zastupovat klienty bez nároku na odměnu či proplacení nákladů, je nepřiměřený. Zdůrazňuje, že zákonná úprava staví stěžovatele do pozice, aby dostál standardu péče řádného hospodáře a vyhnul se sankci v podobě náhrady škody, pročež si musí počínat jako jiná rozumně pečlivá osoba. Využití právní pomoci advokáta v případě likvidace neaktivní společnosti, kde hrozí komplikace, je podle stěžovatele adekvátní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jeho nároku na náhradu jím vynaložených hotových výdajů při likvidaci spolku ve výši 14 278 Kč. I přes stěžovatelem tvrzenou možnou ústavněprávní relevanci věci musí Ústavní soud připomenout, že z hlediska zachování práva na soudní ochranu nemůže být zpravidla problematika náhrady nákladů řízení, kam lze zařadit i stávající věc, předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/)].
9. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné a důvod k takovému postupu neshledal Ústavní soud ani v nyní posuzované věci.
10. Rovněž nelze přehlédnout, že stěžovatelem požadovaná náhrada hotových výdajů činí 14 278 Kč, což je částka, kterou lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je v podstatě s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421) aj.].
11. Stěžovatel tak musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v její právní sféře nastala (např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli nepodařilo. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil žádnou zásadní újmu v jeho osobní sféře. Napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející nepředstavuje podle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení nezbytné.
12. Argumentace rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii není podle Ústavního soudu na místě. Je sice pravdou, že se Ústavní soud v jiných souvislostech a s odkazem na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech ve věci Van der Mussele proti Belgii popř. Graziani-Weiss proti Rakousku ze dne 18. 10. 2011 č. 31950/06 zabýval ústavní konformitou stanovování výše odměny u jiných skupin osob (např. advokátů ve funkci ustanovených opatrovníků), přičemž dovodil protiústavnost takové úpravy [konkrétně §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ale současně také zdůraznil, že stát negarantuje právo na zisk. Situace v nyní posuzované věci je však odlišná. Je to zejména z toho důvodu, že stěžovateli byla odměna za vykonanou činnost řádně a v souladu s právními předpisy přiznána. Stěžovatel ostatně proti výši přiznané odměny nikterak nebrojí, ale toliko nesouhlasí s tím, že mu nebyly přiznány hotové výdaje. Posouzení účelnosti vynaložených hotových výdajů na právní zastoupení je pak v diskreci obecných soudů [srov. např. nález ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03 (N 162/35 SbNU 215)]. Vrchní soud přitom své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a jasně, srozumitelně a s poukazem na relevantní právní úpravu vysvětlil, proč nelze považovat stěžovatelem požadované výdaje za účelně vynaložené.
13. Nelze konečně přehlédnout, že podstatou zmiňovaného rozsudku ve věci Van der Mussele proti Belgii je, že osoba (lhostejno přitom zda advokát, soudní exekutor či insolvenční správce) zápisem do příslušného seznamu dává z ústavního hlediska předběžný souhlas mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu může být omezeno (za výhody současně poskytované) jeho vlastnické právo v podobě zisku z podnikání (čl. 11 odst. 1 Listiny) a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny).
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu