ECLI:CZ:US:2023:3.US.657.23.1
sp. zn. III. ÚS 657/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Michala Bodnára, Ph.D., b) Ing. Aleny Bodnárové, c) Martina Bodnára, a d) Petry Bodnárové, všichni zastoupeni JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2022, č. j. 30 Cdo 1687/2022-199, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, č. j. 70 Co 314/2020-139, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2019, č. j. 26 C 109/2017-97, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali zaplacení každému z nich blíže specifikované částky jako náhrady škody; dále obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, se stěžovatelé domáhali celkové částky 33 975 982 000 Kč, která měla představovat náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím Celního úřadu Kolín (dále jen "celní úřad"), resp. rozhodnutím Celního ředitelství Praha (dále jen "celní ředitelství") jako odvolacího správního orgánu. Stěžovatelé jako žalobci v řízení vedeném proti České republice - Ministerstvu financí vycházeli z toho, že jsou vlastníky akcií společnosti El NIŇO BEVERAGES, a. s. (dále jen "společnost El Niňo"), která vyráběla a v rámci trhu disponovala energetickým nápojem označeným Duracell. Celní úřad společnosti El Niňo uložil pokutu za spáchání správního deliktu a dále rozhodl o propadnutí již vyrobených nápojů Duracell. Celní ředitelství toto rozhodnutí celního úřadu potvrdilo. V rámci následného řízení před správními soudy však byla rozhodnutí obou celních orgánů zrušena, neboť Nejvyšší správní soud dospěl - zjednodušeně řečeno - k závěru, že společnost El Niňo se nedopustila žádného správního deliktu a s ohledem na tento závěr poté celní úřad zastavil správní řízení vedené proti jmenované společnosti, neboť skutek, pro který bylo správní řízení vedeno, nebyl správním deliktem odporujícím ochraně spotřebitele.
4. Navzdory uvedeným zjištěním obvodní soud v nyní napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovateli podaná žaloba je předčasná. Konstatoval totiž, že škoda ve formě snížení hodnoty akcií společnosti El Niňo nemůže vzniknout dříve, než po skončení likvidace této společnosti, neboť vznik škody na straně akcionářů (tzn. stěžovatelů) se odvíjí od výsledné hodnoty jejich podílů na obchodním jmění společnosti. Majetková újma, za niž lze na dalších subjektech požadovat náhradu škody, může proto akcionářům vzniknout až tehdy, bude-li po ukončení likvidace společnosti jejich podíl na likvidačním zůstatku nižší, než byl jejich podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí.
5. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. K právním závěrům obvodního soudu, s nimiž se zcela ztotožnil, městský soud doplnil, že společnost El Niňo v likvidaci není, má tedy úplnou možnost, aby se sama domáhala náhrady škody, která jí podle stěžovatelů měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí celních orgánů. Přitom i jen podle tvrzení samotných stěžovatelů je u obvodního soudu vedeno řízení, v němž se uvedená společnost domáhá náhrady škody na ušlém zisku. Případný úspěch v tomto řízení bude mít podle městského soudu zcela nepochybně vliv na cenu akcií a na výši škody, která mohla stěžovatelům jako akcionářům vzniknout. Závěr obvodního soudu o předčasnosti žaloby je tak podle městského soudu zcela správný.
6. Následné dovolání stěžovatelů ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelé totiž v rámci svého dovolání podle Nejvyššího soudu nevymezili žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Nadto, pokud dovoláním napadali rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení, bylo v tomto rozsahu dovolání nepřípustné. Podstatu dovolání pak stěžovatelé shrnuli do teze, že škoda vzniklá poklesem hodnoty cenných papírů (tzn. akcií u obchodní společnosti, jejíž základní kapitál je těmito akciemi vyjádřen) je podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu představována až negativním rozdílem mezi podílem na likvidačním zůstatku a podílem na obchodním jmění před škodnou událostí. Takový závěr je podle stěžovatelů neudržitelný, neboť opomíjí podstatu hodnoty akcií, jakožto nositelů hodnoty v budoucnosti. Takto specifikovaná otázka však podle Nejvyššího soudu nemohla zpochybnit dosavadní závěry jeho ustálené judikatury. Z této judikatury totiž vyplývá, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem obchodní společnost, jejímž byl žalobce společníkem, neboť obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj vlastní majetek, odlišný od majetku svých akcionářů, když s tímto majetkem nakládá v rámci vlastní odpovědnosti. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka, majetková práva z toho nevyjímaje. Majetková práva společníků podle Nejvyššího soudu spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu takového obchodního podílu. Je-li rozhodnutí městského soudu i v nyní hodnocené věci založeno na závěru, že nároky na náhradu škody spočívající ve znehodnocení akcií může akcionář vůči jiným subjektům, než je akciová společnost, uplatňovat až tehdy, co jsou vypořádána jeho práva vůči společnosti, jejímž je akcionářem, pak takový právní názor je podle Nejvyššího soudu stále správný, v souladu s dosavadní rozhodovací praxí, a není důvodů se od něj jakkoliv odchylovat.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle rekapitulují právní závěry napadených rozhodnutí soudů a domnívají se, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s jejich argumentací. Setrvávají na závěru, že jim byla způsobená škoda a není podmíněna tím, že by pro její vznik musela být předmětná společnost v likvidaci, ale vzniká již v okamžiku, kdy došlo ke zmaření podnikatelského záměru, který měla obchodní společnost vytyčen. Uplatněný nárok na náhradu škody tak stěžovatelé nepovažují za předčasný, nýbrž za již dospělý.
8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
12. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základ, zda právní závěry soudů z nich vyvozené s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li zatížen libovůlí. Takovéto pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal a konstatuje, že právní závěry obecných soudů, vyložené v nyní napadených rozhodnutích, jsou řádně odůvodněné, odpovídají provedeným skutkovým zjištěním a z ústavněprávního hlediska jsou plně akceptovatelné. Za této situace proto není dán žádný důvod, pro který by Ústavní soud měl do těchto rozhodnutí kasačním způsobem zasahovat.
13. Vzhledem k argumentaci stěžovatelů Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, k nimž z hlediska svojí pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nemá zásadnějších výhrad. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti správnost závěrů obecných soudů ve svém důsledku nezpochybňují, jelikož se jejich argumentace s odůvodněním napadených rozhodnutí poněkud míjí. Není totiž zcela podstatné, kdy stěžovatelům - s ohledem na jejich argumentaci - jimi tvrzená škoda vznikla. Jde jen o to, kdy nastane okamžik, v němž se podle daných procesních pravidel mohou eventuální náhrady škody začít sami domáhat. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti nijak nerozporují závěr obecných soudů, kterými tyto jednak vysvětlují vztah mezi majetkovou hodnotou společnosti a hodnotou stěžovateli držených účastnických cenných papírů, a dále - a to hlavně - nezpochybňují ani závěr obecných soudů spočívající v tom, že dokud není obchodní společnost v likvidaci, může se (resp. - ve vztahu k argumentaci stěžovatelů - musí se) proti důsledkům eventuálních nezákonných rozhodnutí nejprve procesně bránit sama. Stěžovatelé by se naopak případné škody mohli domáhat až tehdy, nemohla-li by se svého nároku účinně domáhat sama obchodní společnost, což by se projevilo právě i na hodnotě účastnických cenných papírů, které stěžovatelé drží.
14. Z výše uvedené rekapitulace přitom vyplývá, že ani sami stěžovatelé v ústavní stížnosti dostatečně relevantně nevysvětlují, jak v ustálené judikatuře preferovaná koncepce při eventuálním domáhání se nároku na náhradu škody nejprve samotnou obchodní společností a teprve druhotně až jejími akcionáři, stěžovatele poškozuje. Důsledné zodpovězení takové otázky ovšem podle Ústavního soudu představuje jednu ze základních podmínek - vzhledem k okolnostem daného případu - aby stížnostní argumentace stěžovatelů mohla nabýt ústavní intenzity. Tato intenzita podle přesvědčení Ústavního soudu nenastala. Stále totiž je dána reálná možnost stěžovatelů domoci se v soudním řízení náhrady škody; avšak teprve poté, nebudou-li spokojeni s výsledkem odškodnění, kterého se eventuálně domůže sama obchodní společnost a budou-li pro takový postup splněny zákonem předpokládané podmínky.
15. Z tohoto úhlu pohledu je pak pro Ústavní soud rovněž významné nikoliv jen to, že závěry obecných soudů jsou ústavně souladné, ale také právě okolnost, že v rámci řízení před obecnými soudy může být věc stěžovatelů nakonec posouzena tak, aby se jim dostalo spravedlivé náhrady. Zásah Ústavního soudu, kterého se naopak stěžovatelé nyní posuzovanou ústavní stížností domáhají, je tak svým způsobem předčasný.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu