ECLI:CZ:US:2023:3.US.671.23.1
sp. zn. III. ÚS 671/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mysliveckého spolku Trnava Bratřice, se sídlem Jetřichovec 49, Pacov, zastoupeného advokátem JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., se sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, č. j. 20 Cdo 3457/2022-123, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. 6. 2022, č. j. 15 Co 152/2022-108, a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 3. 2022, č. j. 5 Exe 185/2016-96, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 5 Exe 185/2016-22, nařídil exekuci rozsudku stejného soudu ze dne 15. 6. 2015, č. j. 5 C 22/2015-125, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 10. 2015, č. j. 15 Co 512/2015-157, a jejím vedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jiří Nevřela, Exekutorský úřad Praha (viz pověření Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. 2. 2016, č. j. 5 EXE 185/2016-22).
3. Předmětem exekučního řízení bylo vymožení povinnosti stěžovatele (v původním řízení vystupoval jako povinný) přijmout oprávněného ing. Pavla Průšu za svého člena. Soudní exekutor usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. 54 Ex 376/16-179, exekuci v rozsahu vymáhané povinnosti povinného přijmout oprávněného za svého člena zastavil. Dne 16. 11. 2016 vydal soudní exekutor vyrozumění o skončení exekuce č. j. 54 Ex 376/16-187, neboť dne 11. 11. 2016 došlo k uhrazení nákladů a uložených pokut. Následně však Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 15. 2. 2018, č. j. 29 Cdo 467/2016-192, vydaný exekuční titul zrušil.
4. Stěžovatel podal dne 4. 5. 2018 návrh na zastavení exekuce z důvodu zániku exekučního titulu. Soudní exekutor dne 9. 5. 2018 vydal usnesení, č. j. 54 Ex 376/16-207, o zastavení řízení o návrhu stěžovatele na zastavení řízení, neboť exekuční řízení již dále netrvalo a konstatoval, že exekuce skončila dne 11. 11. 2016. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 29. 8. 2019 změnil usnesení soudního exekutora tak, že se řízení nezastavuje, nicméně protože soudní exekutor poté řízení opět zastavil, krajský soud změnil i toto jeho rozhodnutí tak, že se řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce v rozsahu vymáhané povinnosti nezastavuje. Na základě dovolání oprávněného však Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2021, č. j. 20 Cdo 647/2021-316, potvrdil usnesení soudního exekutora, jímž došlo k zastavení řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce. Nejvyšší soud odůvodnil svůj závěr tím, že usnesení exekutora vytváří překážku věci rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.), takže pravomocně zastavenou exekuci nelze zastavit znovu, byť z jiného důvodu.
5. Stěžovatel podal dne 5. 1. 2022 u okresního soudu opětovně návrh na zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř"). Okresní soud řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce zastavil nyní napadeným usnesením; k následnému odvolání krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s tím, že obecné soudy postupovaly v souladu s jeho ustálenou judikaturou, když zastavily řízení s poukazem na překážku věci pravomocně rozhodnuté.
6. Další skutečnosti není třeba uvádět, neboť účastníkům řízení jsou veškeré okolnosti dobře známy.
7. Ústavní soud shledal splnění podmínek řízení, stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); k připojené plné moci pouze připomíná, že podle §31 odst. 1 cit. zákona zástupce účastníka není oprávněn se dát v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátním koncipientem (tím spíše ne právní asistentkou, jak učinil právní zástupce stěžovatele).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
11. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesními postupy, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Ústavní soud přitom nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů došlo k jakémukoliv ústavněprávnímu pochybení. Napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, což teprve by mohlo založit kognici zdejšího soudu. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (které jako jediné označuje), neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Stěžovatel konkrétně spatřuje protiústavní vadu v názoru Nejvyššího soudu, podle kterého pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené. Zásah do svých základních práv stěžovatel spatřuje také v rozhodnutí okresního a krajského soudu, když prý oba tyto soudy nezohlednily při rozhodování nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel rozporuje rovněž oprávněnost jemu uložených pokut za účelem vymožení povinnosti.
13. K těmto námitkám Ústavní soud především uvádí, že měl-li stěžovatel skutečně za to, že předchozí exekuční řízení nemělo být zastaveno, bylo namístě po vyčerpání všech procesních prostředků v souladu se zásadou "právo patří bdělým" napadnout ústavní stížností již shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 647/2021-316 ze dne 23. 6. 2021, což se však nestalo. Nyní proto stěžovatel sice (formálně správně) napadá poslední rozhodnutí ve věci, nicméně o obsahově stejné věci již bylo rozhodnuto výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a zdejší soud považuje za nepřípustné, aby stěžovatel v důsledku nové rozhodovací praxe Ústavního soudu požadoval znovuotevření již skončené věci, což by nepochybně vedlo k hrubému zásahu do právní jistoty a materiálně by takový postup nesplňoval časovou podmínku pro podání ústavní stížnosti (jak se podává ze shora uvedeného, návrh na zastavení exekuce podal stěžovatel až dne 5. 1. 2022, přičemž předmětné usnesení Nejvyššího soudu je již ze dne 23. 6. 2021). Jinak řečeno, měl-li stěžovatel skutečně za to, že v jeho případě nemělo k zastavení exekuce rozhodnutím soudního exekutora dojít a protože se tak stalo, byla tím porušena jeho ústavní práva, měl se na Ústavní soud obrátit ústavní stížností brojící již proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu. Podání dalšího návrhu na zastavení exekuce se zjevnou aspirací znovu toto řízení "otevřít" se z tohoto hlediska jeví jako značně účelové.
14. Není rovněž pravdou, že se obecné soudy nevypořádaly se závěry, vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1536/21, když oba soudy přesvědčivě vyložily, proč se na nyní posuzovanou věc názory obsažené v citovaném nálezu nevztahují. V případě, který byl řešen tímto nálezem, se totiž jednalo o zjevně účelový návrh oprávněného na zastavení exekuce, zatímco v nyní řešené věci tento návrh podal stěžovatel jako povinný. Jak se totiž podává z předmětného nálezu, "zatímco předmětem rozhodování o zastavení exekuce na návrh oprávněného podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, zda exekuce má být prováděna do budoucna, aniž by byla jakkoliv hodnocena legalita dosud proběhlé části exekučního řízení, při rozhodování o návrhu na zastavení již skončené exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. soudy hodnotí naopak právě to, zda exekuce byla vedena po právu či nikoliv v minulosti. Je tak zřejmé, že rozhodnutí o zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není totožné s rozhodnutím k návrhu povinného dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jelikož předměty těchto rozhodnutí jsou odlišné a nebylo proto rozhodováno ve stejné věci podle §159a odst. 4 o. s. ř." Výslovně pak Ústavní soud zdůraznil, že "za situace, kdy judikatura vytvořila možnost "otevření" již skončeného exekučního řízení v důsledku vymožení pohledávky, by se tato možnost zase "uzavřela" v důsledku zcela zjevně účelově podávaných návrhů na zastavení exekuce ze strany oprávněných osob."
15. Další významnou odlišností je, že v předmětném nálezu se jednalo o plnění peněžité, které bylo v exekučním řízení neúměrně zvýšeno v neprospěch povinného, zatímco v tomto případě se jedná o plnění spočívající v povinnosti stěžovatele jako zapsaného spolku přijmout oprávněného ing. Pavla Průšu za svého člena. Jedná se tedy zjevně o odlišné skutkové okolnosti, které bez dalšího nelze vztáhnout na nyní posuzovanou věc.
16. Lze tak uzavřít, že rovněž judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2039/2019 ze dne 10. 7. 2019; www.nsoud.cz) připouští, že za výjimečných okolností lze přistoupit k opětovnému zastavení exekučního řízení. Vždy však je nutno vážit konkrétní skutkové okolnosti každé věci, přičemž soudy musí důkladně zvažovat zásah do právní jistoty, jakož i zásah do majetkové sféry povinného a majetkových zájmů oprávněného. Měl-li však stěžovatel v nyní posuzované věci za to, že tyto okolnosti obecné soudy (resp. Nejvyšší soud) vyhodnotily chybně a v rozporu s jeho základními právy, nic mu nebránilo uplatnit tyto námitky již proti rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 647/2021-316 ze dne 23. 6. 2021. Protože tak ale neučinil, nedal zdejšímu soudu prostor k jejich posouzení a nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu, které na tuto okolnost poukazuje, je proto logické, korektní a obstojí i z hlediska ústavnosti.
17. Stejně tak Ústavní soud uvádí, že zpochybňuje-li stěžovatel zpětně exekuční příkazy, jimiž mu byly uloženy pokuty, měl tak učinit již tehdy a nikoliv teprve nyní, poté, co je uhradil. I v tomto případě proto platí již jednou zmíněná zásada "právo náleží bdělým".
18. Proto Ústavní soud přistoupil k odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu