ECLI:CZ:US:2023:3.US.727.23.1
sp. zn. III. ÚS 727/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marie Bernátové, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 3798/2022-154, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2022 č. j. 28 Co 135/2022-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. ledna 2022 č. j. 20 C 157/2021-69, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala proti vedlejší účastnici omluvy a odčinění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Údajně nesprávný úřední postup vedlejší účastnice ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. měl spočívat v tom, že v době od vydání nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (N 22/98 SbNU 257; 149/2020 Sb.) do jeho vykonatelnosti ke dni 31. 12. 2020 (resp. do vyhlášení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020 č. j. 9 As 173/2020-32, tj. do listopadu 2020) pokračovala v plošném zveřejňování citlivých osobních údajů stěžovatelky (tzv. majetková přiznání). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobě nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že v postupu vedlejší účastnice nebylo možné spatřovat nesprávný úřední postup. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu, podle které v době do vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (tedy do dne 11. 2. 2020) byla vedlejší účastnice jako orgán veřejné moci povinna postupovat podle platné a účinné právní úpravy a v souladu s §13 odst. 3 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen "zákon o střetu zájmů"), a v rozsahu stanoveném §14b odst. 1 písm. a) až c) tohoto zákona prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen "političtí veřejní funkcionáři") bez předchozí žádosti, neboť nebyla oprávněna učinit sama závěr o protiústavnosti této právní úpravy, který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu do dne 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací zákona o střetu zájmů došlo podle odkazované judikatury ze strany vedlejší účastnice k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, nešlo však podle Nejvyššího soudu o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť uvedený zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 již v době před jeho vykonatelností. Výše uvedené závěry s připomenutím, že byly následně potvrzeny i stanoviskem pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl.ÚS-st. 57/22 (4/2023 Sb.), vztáhl Nejvyšší soud beze zbytku i na věc stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který zrušil právní úpravu vycházející ze zákona o střetu zájmů novelizovaného zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., jež umožnila plošný anonymní přístup k povinně oznamovaným údajům citlivé osobní povahy (informace o soukromí a majetkových poměrech nejen povinných osob, ale například i jejich rodinných příslušníků v rámci společného jmění). Odloženou vykonatelnost citovaného nálezu nepovažuje stěžovatelka z hlediska poškození svých práv za relevantní; mělo jít o lhůtu určenou Parlamentu k nápravě neústavní právní úpravy, nikoli státu, aby mohl podle zrušené úpravy nadále porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu. Stěžovatelka upozorňuje, že vedlejší účastnice přijala opatření za účelem znemožnění "automatického" a anonymního přístupu k oznámením až dne 6. 11. 2020 po obdržení předžalobní výzvy. Podle stěžovatelky se tak mělo stát dříve, v postupu vedlejší účastnice proto spatřuje porušení svých základních práv. Stěžovatelka dále odkazuje na nález ze dne 27. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, z něhož dovozuje, že platnost a účinnost určité zákonné normy nemůže představovat překážku ochrany základních práv a svobod, a že v žádném případě nelze ústavně zaručená práva přehlížet jen proto, že určitou úpravu stanoví zákon, který však již byl shledán nálezem Ústavního soudu za protiústavní. Stěžovatelka je přesvědčena o zásahu do jejích práv, došlo-li postupem vedlejší účastnice k plošnému a přímému zveřejňování osobních údajů (podaných oznámení), a to jak v době před vydáním nálezu Pl. ÚS 38/17, tak i po jeho vydání, kdy již vedlejší účastnice věděla o protiústavnosti takového postupu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.
6. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy Ústavní soud již měl o nastíněné problematice možnost rozhodovat, a to např. v usnesení ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 146/23, v němž k totožné argumentaci stěžovatele odkázal na vyhovující nález sp. zn. IV. ÚS 579/22, jenž byl následně překonán postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 57/22. Závěry stanoviska rekapituloval Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 146/23 tak, že nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, od něhož stěžovatelka své nároky odvozuje, neměl za následek nezákonnost postupu vedlejší účastnice, která jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovala podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením. Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá podle II. výroku stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.). S přihlédnutím k citovanému závaznému právnímu názoru pléna proto první senát v usnesení sp. zn. I. ÚS 146/23 dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
7. Opodstatněnost ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud v citovaném usnesení ani ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, jehož závěry měl za dostatečně odůvodněné všeobecně známou judikaturou. S ohledem na skutečnost, že v nyní posuzované věci odůvodnil Nejvyšší soud své napadené rozhodnutí zcela shodným způsobem, neshledal Ústavní soud důvodu se od svých závěrů přijatých ve věci sp. zn. I. ÚS 146/23 odchýlit.
8. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu