ECLI:CZ:US:2023:3.US.752.23.1
sp. zn. III. ÚS 752/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Zdeňky Kovácsové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem se sídlem Moulíkova 2239/3, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2023, č. j. KSOS 22 INS 10133/2022-A-46, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Petitem ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ("krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva a ústavní principy zakotvené v preambuli Ústavy, v čl. 1, v čl. 3 odst. 1, v čl. 4 odst. 4, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3, v čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka - jako insolvenční věřitelka - podala insolvenční návrh (k němuž přistoupil další věřitel - společnost IFIS investiční fond, a. s.) proti dlužnici (společnosti HELSKE SUSTAINED, a. s.), když ke svému návrhu podanému datovou zprávou připojila plnou moc udělenou ve prospěch advokáta s tím, že ji digitálně podepsala. Elektronickou podatelnou krajského soudu však bylo zjištěno, že digitální podpis stěžovatelky nelze ověřit, neboť platnost jeho certifikátu vypršela. S ohledem na to a s odkazem na §97 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), krajský soud uzavřel, že návrh stěžovatelky nebyl podán ve stanoveném formátu, respektive stanoveným způsobem, a proto k němu nelze přihlížet. O této skutečnosti v souladu s §390 odst. 1 a s §390a odst. 1 insolvenčního zákona vyrozuměl navrhovatelku a také osobu, která návrh za insolvenčního navrhovatele podala. Proto krajský soud rozhodl podle §97 odst. 4 insolvenčního zákona tak, že se k insolvenčnímu návrhu stěžovatelky nepřihlíží. Pokud stěžovatelka na svém návrhu trvá, může jej podat ve formátu odpovídajícímu §97 insolvenčního zákona.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především poznamenává, že z ní neplyne přesvědčivé tvrzení o tom, že by skutečně došlo k porušení jejích základních práv. Sama stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti např. uvádí, že i záloha na náklady insolvenčního řízení jí byla, byť až po opakované urgenci, vrácena. Navíc, jak sám v odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvádí, stěžovatelka může, za splnění zákonných podmínek, podat svůj insolvenční návrh znovu.
7. Ústavní soud dále konstatuje, že s ohledem na platnou zákonnou úpravu vyžadoval-li krajský soud, aby kvalifikovaný elektronický podpis stěžovatelky na plné moci, kterou zmocnila k zastupování v rámci insolvenčního řízení svého zástupce, postupoval správně a pochybení se dopustila samotná stěžovatelka. Lpění na dodržení formy insolvenčního návrhu totiž vyplývá i z toho, že důsledky insolvenčního řízení mohou být pro dlužníka značné, a proto je potřeba zajistit, aby návrhy v rámci insolvenčního řízení skutečně činila osoba, která je k tomu v rámci zákona legitimována.
8. Stěžovatelka pak sice v ústavní stížnosti uvádí, že §97 odst. 2 insolvenčního zákona vyžaduje, aby úředně ověřeným podpisem (eventuálně kvalifikovaným elektronickým podpisem) byl opatřen "toliko" příslušný návrh podaný podle insolvenčního zákona, ovšem nezmiňuje, že zákon (§97 odst. 3 insolvenčního zákona) vyžaduje stejné kvality podpisu, i pokud je takový podpis umístěn na plné moci za situace, kdy je příslušný návrh podáván pouze prostřednictvím zástupce insolvenčního navrhovatele. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že krajský soud nesprávně - v rozporu s jeho smyslem a účelem - aplikoval ustanovení §97 odst. 2 insolvenčního zákona, které se týká náležitostí podpisu samotného insolvenčního návrhu, když ovšem tyto náležitosti je potřeba (právě i s ohledem na odst. 3 stejného zákonného ustanovení) vztáhnout přiměřeně i na plnou moc. Ústavní soud toto konstatování činí rovněž se zřetelem ke své roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Listiny), kterému přísluší "pouze" ochrana ústavnosti, a nikoliv výklad a sjednocování judikatury ohledně podústavního práva. Ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu by proto mohl přistoupit jen tehdy, shledal-li by v něm protiústavní exces, což se však nestalo.
9. Neobstojí rovněž odkaz stěžovatelky na §6 odst. 2 zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, když uvedené zákonné ustanovení zmiňuje, že příslušná autorita si může totožnost podepisujícího ověřit jeho ztotožněním v příslušných veřejných registrech. V této otázce totiž stěžovatelka nedoceňuje, že podmínkou pro využití elektronického podpisu jako alternativy k úředně ověřenému podpisu je, že si podepisující zapíše údaje o sériovém čísle kvalifikovaného certifikátu podpisu do příslušné databáze vedené veřejnou správou. Je to pak právě toto sériové číslo kvalifikovaného certifikátu elektronického podpisu, kterým se podepisující identifikuje a identifikuje se jím zároveň i vydavatel použitého elektronického podpisu [srov. k tomu KORBEL, František, KOVÁŘ, Dalibor, AMLER, Pavel. §6 (Právo na nahrazení úředně ověřeného podpisu nebo uznávaného elektronického podpisu). In: ZAJÍČEK, Zdeněk, a kol. Zákon o právu na digitální služby. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 90].
10. Ústavněprávní diskrepanci pak podle přesvědčení Ústavního soudu zjevně nemůže představovat ani stěžovatelkou tvrzené pochybení krajského soudu spočívající v tom, že neměl vydávat rozhodnutí formou usnesení o nepřihlížení k insolvenčnímu návrhu stěžovatelky, když o tom měla být stěžovatelka toliko vyrozuměna.
11. Ústavněprávní relevanci konečně nemá ani okolnost, že krajský soud podle stěžovatelky nerozhodl neprodleně. Ústavní stížnost totiž brojí proti rozhodnutí krajského soudu a nejedná se o tzv. zásahovou stížnost. Lapidárně vyjádřeno, je-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí orgánu veřejné moci, nedává logický smysl je Ústavním soudem rušit jen proto, že bylo vydáno pozdě. Pokud by tak totiž zdejší soud (oprávněný pouze ke kasačnímu způsobu rozhodování) učinil, vedlo by to pouze k jedinému možnému důsledku, tzn. příslušný orgán veřejné moci by musel vydat rozhodnutí nové - což by však logicky učinil ještě později, než tomu bylo v prvém případě.
12. S ohledem na dříve uvedené se Ústavní soud rovněž nedomnívá, že by krajský soud svým rozhodnutím stěžovatelce ve svém důsledku znemožnil, aby se účastnila insolvenčního řízení, neboť sám v textu svého rozhodnutí zmínil, že stěžovatelka - samozřejmě za splnění zákonných podmínek - může podat svůj návrh znovu. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, jaká relevantní okolnost by jí v tomto postupu mohla bránit.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu