ECLI:CZ:US:2023:3.US.769.23.1
sp. zn. III. ÚS 769/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Richarda Bednáře, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 10, sídlem Na Plískavě 1525/2, Praha 15 - Hostivař, zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. února 2023 č. j. 20 EXE 3186/2022-42, za účasti Okresního soudu v Kolíně, jako účastníka řízení, a MUDr. Mgr. Dity Mlynářové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel jako soudní exekutor vede proti povinné (vedlejší účastnici řízení) exekuci k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3 674 000 Kč, jakož i k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného.
3. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 11. 2022 č. j. 003 EX 105/22-52 stanovil stěžovatel výši náhrady nákladů exekuce částkou 560 907,60 Kč a náhradu nákladů oprávněného částkou 14 290,10 Kč. Usnesením ze dne 12. 12. 2022 č. j. 003 EX 105/22-60 stěžovatel změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce ohledně nákladů exekuce tak, že odměnu určil částkou 230 030 Kč, náhradu hotových výdajů částkou 1 750 Kč a daň z přidané hodnoty částkou 48 673,80 Kč (celkem tedy 280 453,80 Kč).
4. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a následnému usnesení podala povinná námitky. O námitkách povinné rozhodl Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 8. 2. 2023 č. j. 20 EXE 3186/2022-42 tak, že náhrada nákladů exekuce, které je povinná zaplatit, činí 6 655 Kč. Okresní soud ověřil z exekučního spisu, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 26. 9. 2022. O podaném návrhu na zahájení exekuce byla povinná (její právní zástupkyně) informována oprávněným (jeho právním zástupcem) dne 27. 9. 2022. Výzva ke splnění povinnosti a vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 11. 10. 2022 č. j. 003 EX 105/22-11, v němž byla povinná poučena o zákazu nakládat se svým majetkem, byly povinné doručovány do vlastních rukou (obálkou typu I) postupem podle §49 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na adresu trvalého pobytu, spolu s vyrozuměním jí byly zasílány dva exekuční příkazy ze dne 11. 10. 2022 č. j. 003 EX 105/22-12,13 k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí. Doručující orgán povinnou na doručovací adrese nezastihl, proto jí zanechal výzvu k vyzvednutí (§49 odst. 2 o. s. ř.). Protože si zásilku v úložní desetidenní lhůtě nevyzvedla, byla jí písemnost dne 1. 11. 2022 vhozena do schránky. Tytéž exekuční příkazy prodejem nemovitých věcí byly doručeny matce povinné dne 14. 10. 2022 vhozením do schránky (obálka typu III). Dne 18. 10. 2022 bylo povinné rovněž postupem podle §50 o. s. ř. (obálka typu III) doručeno vhozením do schránky pět exekučních příkazů ze dne 13. 10. 2022 č. j. 003 EX 105/22-18, 003 EX 105/22-19, 003 EX 105/22-20, 003 EX 105/22-21 a 003 EX 105/22-22. Dne 25. 10. 2022 oprávněný navrhl částečné zastavení exekuce pro částku 573 454,12 Kč, kterou povinná zaplatila dne 27. 9. 2022. Usnesením ze dne 16. 11. 2022 č. j. 003 EX 105/22-42 stěžovatel na návrh povinné, opřený o tvrzení, že dne 18. 10. 2022 doplatila zbylou část vymáhaného dluhu ve výši 3 100 545,88 Kč, za souhlasu oprávněného zastavil exekuci v uvedeném rozsahu. Okresní soud za daného stavu dospěl k závěru, že povinná dluh v úplnosti splnila ještě předtím, než se o exekuci úředně (tj. z vyrozumění o zahájení exekuce) dozvěděla, proto plnění nelze považovat za plnění vymožené v exekuci. Podle §49 odst. 4 o. s. ř. bylo povinné doručeno vyrozumění o zahájení exekuce dne 24. 10. 2022 a tohoto dne již byla celá vymáhaná pohledávka uhrazena. Okresní soud zdůraznil, že nebylo možno aplikovat §11 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť povinná splnila celý dluh ještě před doručením výzvy k plnění, a tedy před začátkem třicetidenní lhůty, v jejímž průběhu je výše odměny a hotových výdajů soudního exekutora poloviční. Činnost stěžovatele, který vedle vyrozumění o zahájení exekuce a výzvy ke splnění povinnosti vydal několik exekučních příkazů, které následně na základě zjištění o provedených platbách zrušil, jakož i několik rozhodnutí o nákladech řízení, neměla žádný vliv na splnění vymáhané povinnosti, a to i kdyby povinná měla povědomí o tom, že je proti ní exekuční řízení zahájeno. Odměnu stěžovatele stanovil okresní soud podle §6 odst. 3 exekutorského tarifu ve výši 2 000 Kč, náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 1 exekutorského tarifu ve výši 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1 155 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje skutkový stav a průběh exekučního řízení, přičemž zdůrazňuje časové souvislosti. Okresnímu soudu vytýká, že ani nezohlednil skutečnost, že stěžovatel sám modifikoval příkaz k úhradě nákladů exekuce a ponížil nejen odměnu, ale i hotové výdaje o 50 %, a ani se nezabýval dalšími specifiky věci. Ačkoliv vyrozumění o zahájení exekuce a výzva ke splnění povinnosti byly povinné formálně doručeny náhradním způsobem až 24. 10. 2022, v době úhrady dluhu (tj. dne 18. 10. 2022) měla plné povědomí o vedené exekuci a vydaných exekučních příkazech. Stěžovatel zpochybňuje dobrovolnost plnění povinné, neboť plnila část dluhu sice před doručením vyrozumění o zahájení exekuce, nikoliv však dříve, než se o exekuci dozvěděla, když před formálním doručením vyrozumění o zahájení exekuce komunikovala se stěžovatelem a byly jí doručeny exekuční příkazy. Navíc před nuceným provedením exekuce plnila jen vymáhanou jistinu dluhu, nikoliv však snížené náklady exekuce, resp. náklady oprávněného. Stěžovateli není zřejmé, jaké konkrétní výjimečné okolnosti vedly okresní soud k mimořádnému snížení odměny stěžovatele a proč činí odměna právě částku 2 000 Kč. Ze strany okresního soudu jde o projev nepřípustné libovůle. Okresnímu soudu rovněž vytýká, že se nevypořádal s tím, že nebyly uhrazeny náklady oprávněného a jaký vliv měla tato skutečnost na dobrovolnost splnění vymáhané povinnosti povinnou. Jakkoliv si je stěžovatel vědom rizika spojeného s tím, že jeho práce může zůstat v odůvodněných případech neuhrazena, domnívá se, že nárok na jemu přiznanou odměnu ve výši 2 000 Kč bez jakéhokoliv racionálního odůvodnění a při množství úkonů, které učinil, není adekvátní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti usnesení okresního soudu není přípustné odvolání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Těžiště námitek stěžovatele spočívá v nesouhlasu s vyčíslením nákladů exekuce a v této souvislosti se závěrem okresního soudu o splnění povinnosti povinné před doručením vyrozumění o zahájení exekuce a výzvy ke splnění. Zde je třeba předeslat, že k problematice nákladů obecně, kam spadají i náklady exekuce, se Ústavní soud staví rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů exekuce může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 16 usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4120/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k základním ústavně zaručeným právům a svobodám. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14). Námitka věcné nesprávnosti (nezákonnosti) rozhodnutí tak zásadně není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
9. Podstatu posuzované věci představuje posouzení, zda v souvislosti s uhrazením jistiny vymáhané částky šlo u povinné o plnění dobrovolné - mimo rámec exekuce, kdy exekutor není oprávněn automaticky si vypočítat odměnu z částky, kterou v exekuci fakticky nevymohl, či o plnění pod tíhou exekuce, kdy exekutorovi přiměřená odměna přísluší.
10. Otázkou náhrady nákladů exekučního řízení v případě dobrovolného plnění povinného ve vztahu k nákladům exekutora se Ústavní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí. Mnohokrát konstatoval, že při rozhodování o nákladech řízení soudního exekutora je třeba zohlednit situaci, kdy povinný splní svoji povinnost dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se sám o exekuci dozví na základě doručení usnesení (vyrozumění) o nařízení exekuce nebo výzvy k dobrovolnému plnění povinného po zahájení exekučního řízení. Dobrovolnost plnění je nutno zohlednit především proto, aby nedošlo k nepřiměřenému postihu povinných, neboť odměna exekutora má odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti [srov. východiska nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479) a na něj navazující rozhodnutí].
11. Stěžovatel v nyní posuzované věci vychází z toho, že povinná splnila svoji povinnost (z podstatné části ve výši 3 100 545,88 Kč) sice ještě před doručením vyrozumění o zahájení exekuce, ale rozhodně až poté, co se o probíhající exekuci (jiným způsobem) dozvěděla. Z toho usuzuje, že její plnění neproběhlo zcela mimo rámec exekuce, takže by stěžovateli měla být přiznána odměna alespoň ve snížené výši podle §11 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 3 exekutorského tarifu. Z výše uvedené časové souslednosti reprodukované okresním soudem a stěžovatelem v ústavní stížnosti podrobněji rozepsané však nemá Ústavní soud důvod považovat závěr okresního soudu, že poskytnuté plnění nelze považovat za plnění vymožené v exekuci, za ústavně nesouladný.
12. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3302/19 konstatoval: "[J]estliže stěžovatelka plnila před tím, než se o zahájení exekuce dozvěděla z vyrozumění o zahájení exekuce a z výzvy k dobrovolnému splnění, je třeba na takovéto plnění nahlížet jako na plnění dobrovolné, mimo rámec nařízené exekuce. Soudní exekutor proto není oprávněn v exekučním příkazu vyčíslit svou odměnu z celé částky uvedené ve výzvě k dobrovolnému plnění, když v době jejího vydání a doručení stěžovatelce již byla pohledávka v převážné části zaplacena. Rozhodování o nákladech exekuce nesmí být formálně mechanické, je nutné klást důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, která není bezprostředně vynucena kroky dotýkajícími se konkrétní majetkové podstaty povinného." Taktéž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3401/2017 zdůraznil, že za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení je třeba považovat jen takové plnění, k němuž došlo předtím, než bylo povinnému doručeno vyrozumění o zahájení exekuce.
13. Taková situace nastala v nyní posuzované věci, když stěžovatelka uhradila první část jistiny ve výši 573 454,12 Kč dne 27. 9. 2022 (tj. jeden den po zahájení exekučního řízení) a zbývající část jistiny ve výši 3 100 545,88 Kč dne 18. 10. 2022, přičemž vyrozumění o zahájení exekuce jí bylo doručeno náhradním způsobem (fikcí) až dne 24. 10. 2022. Učinila-li povinná první platbu jistiny mimo exekuci, což ostatně stěžovatel ani nerozporuje, a zbývající část jistiny uhradila ještě před doručením vyrozumění o zahájení exekuce a výzvy k dobrovolnému plnění, je opodstatněný názor okresního soudu pohlížet na druhou platbu také jako na plnění mimo exekuci.
14. Připomínal-li stěžovatel, že povinná o probíhající exekuci věděla ze stěžovatelem vydaných exekučních příkazů postihujících její bankovní účty, mzdu či nemovitosti, pročež by měl mít nárok alespoň na sníženou odměnu, pak přehlíží, že z §11 odst. 1 exekutorského tarifu jednoznačně vyplývá, že pro vznik nároku na sníženou odměnu je třeba doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti povinnému a nikoliv jeho pouhá vědomost o probíhající exekuci.
15. Navíc je třeba poukázat i na postup samotného stěžovatele, který vyrozumění o zahájení exekuce a výzvu k dobrovolné úhradě spolu s exekučním návrhem, exekučním titulem, dvěma exekučními příkazy k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí a příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 10. 2022 zasílal povinné do vlastních rukou obálkou typu I. Tato zásilka byla dne 14. 10. 2022 uložena na poště s desetidenní úložní lhůtou (§49 o. s. ř.). Naproti tomu exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu peněžního ústavu a k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů (exekuční příkazy ze dne 13. 10. 2022 č. j. 003 EX 105/22-18, 003 EX 105/22-19, 003 EX 105/22-20, 003 EX 105/22-21 a 003 EX 105/22-22) byly povinné doručovány prostým vhozením do schránky (obálkou typu III) dne 18. 10. 2022. Podle §44 odst. 1 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, platí, že povinnému zašle exekutor vyrozumění nejpozději s prvním exekučním příkazem, který mu v exekučním řízení doručuje, vyrozumění se podle odstavce 2 zasílá povinnému do vlastních rukou. Exekutor sice vyrozumění zaslal povinné spolu s prvními exekučními příkazy do vlastních rukou obálkou typu I, ale vzápětí zaslal další exekuční příkazy ze dne 13. 10. 2022 samostatně "obyčejně" obálkou typu III. Vzhledem k uvedenému tak sice povinná mohla mít (a zjevně i díky informacím od právního zástupce oprávněného či své matky i měla) vědomost o probíhající exekuci ještě před doručením vyrozumění a výzvy ke splnění dne 24. 10. 2022, avšak tímto způsobem nelze eliminovat dobrodiní, které pro povinné (adresáty) vyplývá ze způsobu doručování vyrozumění do vlastních rukou s možností náhradního doručení (§46 odst. 6 exekučního řádu), tedy, že není-li adresát zastižen a nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost za doručenou (až) posledním dnem této lhůty. Uvedenou desetidenní lhůtu měla tak povinná ještě k dobru, aby mohlo být na její plnění pohlíženo jako na plnění mimo rámec nařízené exekuce (viz výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3302/19 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3401/2017). K tomu se poznamenává, že pokud by povinná měla datovou schránku, později samostatně zasílané exekuční příkazy by při doručení fikcí "nepředběhly" vyrozumění s výzvou, neboť fikce doručení může nastat až desátým dnem od dodání do datové schránky (§17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů) bez ohledu na to, zda se písemnost zasílá do vlastních rukou či nikoli.
16. Za daného stavu okresní soud stanovil odměnu stěžovatele podle §6 odst. 3 exekutorského tarifu v minimální výši. Okresní soud mohl dokonce postupovat v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), podle něhož v případě dobrovolného splnění dlužné částky, kdy exekutor již nemohl vymoci nic, je základem pro určení jeho odměny částka nulová. Stanovení byť i snížené odměny ve výši 50 % nepřipadalo s ohledem na výše uvedený závěr o plnění mimo rámec exekuce v úvahu. K poznámce stěžovatele, že povinnou nebyly uhrazeny náklady oprávněného, lze pro úplnost uvést, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka plnila před doručením vyrozumění o zahájení exekuce a (pouze) spolu s ním zasílaným příkazem k úhradě nákladů oprávněného ze dne 11. 10. 2022 č. j. 003 EX 105/22-16, nemohla tak znát ani jejich případnou výši.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu