ECLI:CZ:US:2023:3.US.789.23.1
sp. zn. III. ÚS 789/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Darii Hermannové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem se sídlem Lešetín IV/777, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2023, č. j. 5 As 375/2020-101, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2020, č. j. 62 A 159/2018-239, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 Listiny a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že rozhodnutím Magistrátu města Z., Odboru stavebních a dopravních řízení (dále také "stavební úřad") byla podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon") stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení a Jiřímu Máčalovi jakožto oznamovatelům povolena změna užívání části v tomto rozhodnutí specifikovaného rodinného domu s tím, že části tohoto domu doposud užívané jako obytný prostor budou nově užívány jako kancelářské prostory. Dle oznámení změny v užívání stavby měly tyto kancelářské prostory sloužit pro účely podnikání společnosti HERMANN TRANS, s. r. o. (dále také "společnost"), a to pro její administrativní činnost, logistiku, účetnictví a běžný provoz. Přitom již v roce 2015 stavební úřad vydal týmž oznamovatelům souhlas se změnou užívání jiné části téže stavby obytného prostoru na administrativní zázemí této společnosti. Proti uvedenému (druhému) rozhodnutí stavebního úřadu podali žalobce Ing. Robert Minář a MUDr. Martina Minářová odvolání, to však bylo rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad") v nyní napadených rozhodnutích specifikovaném zamítnuto a rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby bylo potvrzeno.
3. Žalobce podal proti rozhodnutí krajského úřadu správní žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud totiž dovodil, že z oznámení změny o užívání stavby, jak bylo specifikováno samotnými oznamovateli, plynulo, že taková změna není v souladu s hlavním využitím plochy, v níž se předmětný rodinný dům nachází, neboť kancelářské prostory sloužící pro potřeby společnosti nelze považovat za bydlení v rodinných domech a vilách. Krajský úřad a před ním stavební úřad se přitom podle krajského soudu měly zabývat tím, zda oznámená změna nebude narušovat kvalitu prostředí vlivem nové dopravní zátěže, která bude s fungováním sídla společnosti spojená. Ze samotného oznámení oznamovatelů přitom podle krajského soudu vyplývá, že do sídla společnosti budou zajíždět nákladní vozy, a to v režimu jednou za týden či jednou za měsíc, násobeno počtem jednotlivých řidičů, které společnost zaměstnává. Podle krajského soudu bylo přitom již v době jeho rozhodování zřejmé, že k domu oznamovatelů pravidelně a s častou frekvencí zajíždějí nákladní automobily, které zde zastavují a stojí na ulici či chodníku, čímž minimálně druhotně dochází k narušení kvality prostředí vlivem dopravní zátěže. Skutečnost, že v minulosti byla oznamovatelům již umožněna obdobná změna v užívání jejich domu (tedy změna v užívání prostor k bydlení na užívání prostor pro kancelářské potřeby), ještě neznamená, že jím následně musí být povolena další změna směřující i jen k rozšíření tohoto podnikání, zvláště mělo-li by se tak stát - zjednodušeně řečeno - na úkor kvality bydlení, což rozhodné znění územního plánu pro danou oblast zakazuje. V této souvislosti není rovněž podstatné tvrzení, že v dané ulici podniká více provozovatelů, které mohou svou činností komfort bydlení narušovat ještě více, neboť působení těchto podnikatelských subjektů nebylo předmětem správního řízení.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky následně zamítl Nejvyšší správní soud nyní rovněž napadeným rozhodnutím. K procesní námitce stěžovatelky zejména zdůraznil, že krajský soud podle něj nepochybil, rozhodl-li v souladu se souhlasem účastníků řízení bez jednání, a to v souvislosti s omezeními spojenými s pandemií onemocnění covid-19. Stěžovatelka jako osoba zúčastněná jednak neměla právo požadovat nařízení jednání, když ani na jeho konání nemohla spoléhat, a jednak nevyužila procesní prostor jí daný, neboť - byť jí byla doručena žaloba a vyjádření účastníků - soudu svoji argumentaci dostatečně nepředestřela. Poukazuje-li stěžovatelka podle Nejvyššího správního soudu na to, že dříve byla změna užívání předmětného rodinného domu povolena a povoleno bylo i podnikání ostatních ekonomických subjektů v dané ulici, pak k tomu soud nad rámec argumentace uvedené již krajským soudem uvedl, že stěžovatelka přehlíží, že její nynější žádost o další změnu v užívání budovy byla posuzována za účinnosti jiných předpisů, než žádosti dřívější nebo žádosti jiných ekonomických subjektů, pokud se k rozsahu činnosti těchto dalších ekonomických subjektů vůbec vedlo správní řízení. I podle Nejvyššího správního soudu přitom ze samotné technické zprávy přiložené k oznámení o změně užívání budovy vyplynulo, že většinu zaměstnanců společnosti tvoří řidiči, kteří budou k předmětné budově rodinného domu zajíždět minimálně jednou týdně či jednou měsíčně. Podnikatelská činnost společnosti pak ani podle Nejvyššího správního soudu bezesporu zjevně nesouvisí s hlavním využitím předmětné plochy podle územního plánu, totiž s individuálním bydlením. Byla-li dříve oznamovatelům obdobná změna v užívání budovy povolena, nebylo tehdy ještě známo, jaké bude mít tato skutečnost negativní následky na kvalitu bydlení, které se bezprostředně po této změně začaly projevovat. V této souvislosti soud zmínil, že z předchozího řízení vyplynulo, že před budovou rodinného domu nejen parkují nákladní automobily, ale také zde dochází například i k překládce zboží, a to v různých denních hodinách. I proto je nepřípadný odkaz stěžovatelky na to, že v dané ulici podniká více ekonomických subjektů, neboť z ničeho neplyne, že by jejich činnost měla na kvalitu bydlení srovnatelně negativní důsledky.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podle jejího názoru ve skutečnosti není rozdíl mezi řízením o změně v užívání budovy, ke kterému došlo v roce 2015, a řízením o změně užívání budovy k administrativním účelům, jež vyústilo až v nyní podanou ústavní stížnost. Rozdíl je prý jen v tom, že první změna v užívání předmětného rodinného domu k administrativním účelům žalobci vyhovovala, neboť to vedlo ke snížení kupní ceny nemovitosti, kterou si žalobce v té době kupoval. Podle stěžovatelky je přitom zjevné, že samotná změna v užívání rodinného domu k zajištění administrativní činnosti společnosti nemůže vést - zjednodušeně řečeno - ke zhoršení kvality bydlení v dané oblasti, zvláště když v dané oblasti podnikání minimálně dalších 8 ekonomických subjektů. Oba správní úřady tedy podle stěžovatelky rozhodly správně - se znalostí místních poměrů - pokud změnu v užívání budovy povolily. Přihlédly totiž i k tomu, že podstatná část rodinného domu bude i nadále sloužit k bydlení. Ústavní soud by se tak podle stěžovatelky měl vyjádřit k tomu, zda je třeba, aby veškeré části stavby, byť třeba jen bagatelní, musely být využívány v souladu s územním plánem. Stěžovatelka nadto uvádí, že v napadených rozhodnutích prezentovaný závěr bude mít ve skutečnosti mnohem horší dopad na kvalitu bydlení v dané oblasti, neboť nevyužitá část budovy, která měla být použita pro administrativní činnost, bude muset být poskytnuta k nájmu, což povede ke zvýšené fluktuaci osob, a tím i ke zhoršení kvality bydlení. Stěžovatelka se tedy domnívá, že byla porušena zásada legitimního očekávání, zásada, aby ve stejných případech bylo rozhodováno stejně a správní soudy se dopustily přepjatého formalismu. V dané ulici totiž údajně jiná vozidla parkují v obou směrech, a proto není dán důvod, aby vozidla uvedené společnosti zde nemohla alespoň zastavit. Postup správních soudů stěžovatelka, vzhledem k podnikání jiných ekonomických subjektů v dané ulici, považuje též za diskriminační. Správní soudy by se měly údajně méně zabývat územním plánem a více konkrétními poměry v dané lokalitě. Měly-li správní soudy pochybnosti o stěžovatelčiných tvrzeních, bylo namístě nařídit jednání. Ústavní soud by se měl rovněž zabývat tím, zda krajský soud neměl stěžovatelku vyzvat, zda souhlasí, aby bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva k bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základ, zda právní závěry soudů z nich vyvozené s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li zatížen libovůlí. Takovéto pochybení však Ústavní soud neshledal a konstatuje, že právní závěry obou soudů vyložené v napadených rozhodnutích jsou logické, odpovídají zákonu a jsou řádně a důkladně odůvodněny, takže z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
11. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud poznamenává, že tato se poněkud míjí s podstatou napadených rozhodnutí. V nich je totiž podrobně vysvětleno, že ke zhoršení kvality bydlení v dané oblasti nevede pouze dílčí rozšíření administrativního využití předmětného rodinného domu, ale okolnosti, jež jsou typické a jsou spojeny s podnikáním společnosti. Rozhodující i pro Ústavní soud je přitom zjištění, že poté, co byl vydán souhlas s první částečnou změnou ve využití předmětného rodinného domu, došlo záhy ke zhoršení kvality bydlení. K tomu je třeba dodat, že jakkoliv stěžovatelka v této souvislosti v ústavní stížnosti uvádí, že díky absenci jednání před krajským soudem nemohla k této otázce navrhovat další důkazy, v ústavní stížnosti a ani v řízení před Nejvyšším správním soudem je podrobněji nespecifikuje, resp. nenamítá, že by se s některým jejím tvrzením kasační soud nevypořádal a nastala tak situace, setrvale označovaná jako opomenutý důkaz. Stěžovatelka neuvádí ani žádný přesvědčivý argument, proč by tento negativní trend neměl být s dalším rozšířením změny v užívání budovy posílen.
12. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je rovněž zřejmé, že podstatná není sama okolnost, jak velká část rodinného domu bude i nadále využívána k bydlení, jelikož podstatné jsou právě důsledky, které jsou s podnikáním společnosti v daném kontextu spojeny. Stěžovatelka přitom sice odkazuje na to, že v dané ulici podniká dalších 8 ekonomických subjektů, jejichž činnost eventuálně rovněž může vést ke zhoršení kvality bydlení, nicméně takový argument podle Ústavního soudu - nad rámec toho, co již uvedly oba správní soudy a co bylo stručně rekapitulováno výše - nemůže vést k tomu, že i předmětné společnosti má být jen proto ve svém důsledku dovoleno, aby zhoršení kvality bydlení svou činností v dané oblasti eventuálně prohloubila. Naopak, pokud by snad bylo zjištěno, že jiný subjekt podnikající na stejném území přispívá ke zhoršení kvality bydlení, musí proti němu být postupováno na základě zákonem předvídaného procesu. Stejně tak není přesvědčivý argument, že nebylo-li dovoleno, aby předmětná společnost užívala další část rodinného domu k administrativním účelům, bude muset být část stavby nabídnuta k nájmu, což podle stěžovatelky bude mít jiné neblahé důsledky na kvalitu bydlení. Pokud by totiž i v důsledku jiné ekonomické činnosti spojené se stěžovatelkou ke zhoršení kvality bydlení došlo, bude tomu muset odpovídat další adekvátní postup relevantních orgánů veřejné správy.
13. Z výše uvedeného je proto zřejmé, že v daném případě nedošlo k porušení zásady legitimního očekávání ani k porušení principu, aby ve shodných případech bylo rozhodováno stejně, neboť stěžovatelkou uváděné případy, ať již jde o řízení z roku 2015, kdy byl poprvé vysloven souhlas se změnou užívání části budovy, nebo ať již jde o jiné ekonomické subjekty, které v dané ulici podle stěžovatelky rovněž využívají budovy za jiným účelem, než je bydlení, nejsou srovnatelné, což ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani důsledně netvrdí.
14. Z napadených rozhodnutí je také zřejmé, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou odůvodněna nikoliv jen odkazem na to, že by v dané ulici nemohlo zastavit nebo dokonce stát žádné vozidlo, ale z důvodů v ústavní stížností napadených rozhodnutích vysvětlených je zřejmé, že vozidla společnosti narušují kvalitu bydlení nad běžnou míru. Vrací-li se stěžovatelka v ústavní stížnosti k tomu, že krajský soud nakonec rozhodl bez nařízení jednání, pak k této otázce se již vyjádřil velmi podrobně Nejvyšší správní soud a Ústavní soud pro stručnost na tuto část odůvodnění jeho rozhodnutí odkazuje, když na jeho závěrech neshledává nic protiústavního.
15. Proto Ústavnímu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu