ECLI:CZ:US:2023:3.US.812.23.1
sp. zn. III. ÚS 812/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. ve výkonu ochranné léčby v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod, zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2023, č. j. 4 To 391/2022-102, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 11. 2022, č. j. 3 Nt 34/2022-91, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně postupem soudů došlo i k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, se stěžovatel domáhal změny ochranného sexuologického léčení v ústavní formě (jež mu bylo uloženo rozsudkem krajského soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 49 T 7/2016-1440, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 10 To 9/2017-1544) na formu ambulantní. Návrh stěžovatele byl napadeným usnesením okresního soudu zamítnut. Okresní soud tak rozhodl mj. na základě lékařské zprávy a výslechu MUDr. Filipa Kaprase, lékaře Psychiatrické nemocnice Horní Beřkovice, kde se stěžovatel léčil po dobu delší než jeden rok. Podle lékaře přestože nemá stěžovatel žádnou potvrzenou diagnózu, která by jej invalidizovala, pohybuje se na vozíku, mimo vozík není pohybu schopný, na základě čehož je znemožněna i jeho sexuologická ochranná léčba, neboť zařízení, v němž se nachází, není bezbariérové a stěžejním prvkem léčby je expozice skupinové terapii, včetně života v komunitě sexuálních deviantů. Stěžovatel přitom neprojevuje jakoukoliv snahu o to, aby se stal alespoň částečně mobilním a mohl žít v komunitě a podrobovat se potřebným terapiím.
3. Následná stížnost stěžovatele podle §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") proti tomuto usnesení okresního soudu byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta. Krajský soud zrekapituloval závěry okresního soudu a shodně se soudem okresním uzavřel, že u stěžovatele není možné změnit ústavní formu sexuologického léčení na formu ambulantní, neboť sexuologická léčba dosud nesplnila účel, když se odsouzený nepodrobuje stěžejní formě léčby, jakou je terapie v komunitě.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se adekvátně nevypořádaly s výpovědí MUDr. Filipa Kaprase, který potvrdil, že léčba u stěžovatele probíhala více než rok, ale nařízená sexuologická léčba neprobíhá, neboť ji v daném zařízení nebylo možné provést, a stěžovatel by aktuálně komunitní sexuologickou léčbu ani nebyl schopný s ohledem na jeho zdravotní stav vykonávat. Na základě této výpovědi okresní soud chybně dospěl k závěru, že sexuologická léčba dosud nesplnila účel, a pokud léčba neplní svůj účel v ústavní formě, těžko by jej plnila ve stěžovatelem požadované ambulantní formě. Stěžovatel však namítá, že mu nelze k tíži přičítat jeho zhoršený zdravotní stav spočívající v morbidní obezitě, v důsledku čehož se nemůže podrobit komunitní sexuologické léčbě. To, že sexuologická léčba u něj více než rok neprobíhala, nasvědčuje tomu, že byla porušena zásada přiměřenosti a zásada subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu. Fakt, že léčba neprobíhala, navíc koresponduje i s tím, že u stěžovatele nebyla správně diagnostikována jeho údajná duševní porucha. Logicky nelze proto stěžovateli klást za vinu, že nemá náhled na chorobu, když o její existenci jsou dány důvodné pochybnosti. Na základě výše uvedeného je stěžovatel přesvědčen, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, které je navíc neúplné a proto navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí Ústavním soudem zrušena.
5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy jsou účastníkům řízení známy, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom směru, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (obdobně srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1639/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
9. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19 ].
10. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), představuje jím použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.
11. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy do práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s omezeními stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny - při omezení předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně s respektem pro jeho zachování [viz bod 12 nálezu sp. zn. II. ÚS 2843/18 ze dne 30. 4. 2019 (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10 ze dne 3. 3. 2011 (N 35/60 SbNU 425)]. Na to ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti upozorňuje a tuto zásadu nezpochybnily ani obecné soud, které v této věci rozhodovaly.
12. Podmínkami uložení ústavního ochranného léčení osobě s duševní poruchou se Ústavní soud zabýval rovněž v nálezu sp. zn. III. ÚS 3675/16 ze dne 11. 4. 2017 (N 58/85 SbNU 81), ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že při posuzování přiměřenosti tohoto opatření lze vzít v úvahu i možnost recidivy trestného jednání v důsledku duševní poruchy stěžovatele (bod 23). Podobně pak nedostatek náhledu na chorobu může být důležitý, byť rovněž nikoliv jediný, důvod pro uložení tvrdšího opatření; rozhodující vždy je celkový kontext věci (bod 27 cit. nálezu).
13. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečně a řádně odůvodnily svá rozhodnutí, proč je nutné v případě stěžovatele prozatím ponechat ochranné léčení ve formě ústavní, přičemž zdůraznily, že je věcí především samotného stěžovatele, aby projevil odpovídající snahu směřující k jeho alespoň částečné mobilitě tak, aby mohl žít v komunitě a podrobit se odpovídajícím terapiím. Teprve takto může totiž sexuologická léčba splnit svůj účel (zejména) v tzv. náhledové části. Je-li však zdravotní stav omezen z velké části jím samotným tím, že nedodržuje životosprávu, přejídá se a odmítá jakýkoliv pohyb a odmítá-li zaujmout kritický postoj k závažné trestné činnosti, které se dopustil, je stále potenciálně nebezpečný pro společnost.
14. Takový závěr Ústavní soud z ústavněprávního hlediska plně akceptuje a shledává jej jako ústavně konformním.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu