ECLI:CZ:US:2023:3.US.814.23.1
sp. zn. III. ÚS 814/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023 č. j. 22 Co 9/2023-599, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, a Mgr. Elišky Kotaškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tímto usnesením bylo v řízení o ochranu osobnosti odmítnuto odvolání stěžovatele (žalobce) podle §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §211 o. s. ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu.
2. Podstata v podstatě blanketní ústavní stížností spočívá v tom, že městský soud mohl a měl vyzvat stěžovatele k doplnění jeho odvolání, které směřovalo proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 11. 2022 č. j. 10 C 449/2014-542 (po opravě číslování listů spisu -588), jímž byla zamítnuta jeho žaloba na obnovu řízení. Obvodní soud usnesením ze dne 23. 1. 2023 č. j. 10 C 449/2014-595 vyzval stěžovatele k doplnění odvolání, ten však ve stanovené lhůtě nereagoval. K tomu stěžovatel uvádí, že tato výzva mu byla doručena dne 23. 1. 2023, přičemž lhůta k doplnění odvolání uběhla dne 31. 1. 2023, kdy však onemocněl Covidem-19 s vážným průběhem a nemohl tak na výzvu reagovat. Městský soud následně jeho odvolání ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V nyní posuzované věci k takovému závěru nedospěl.
4. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
5. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. platí, že účastník řízení může žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
6. V nyní posuzované věci městský soud jako soud odvolací odmítl odvolání stěžovatele pro existenci vad (§43 odst. 2 o. s. ř). Jde tedy o procesní situaci upravenou právě v §229 odst. 4 o. s. ř., v níž se může účastník řízení bránit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Ústavní stížnost směřující proti odmítacímu usnesení odvolacího soudu je ovšem podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nepřípustná, neboť účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, disponuje procesním prostředkem (žalobou pro zmatečnost), na jehož základě může nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu (v daném případě tedy městského soudu), že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1727/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2310/17 či mutatis mutandis stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].
7. Za dané situace proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §72 odst. 3 téhož zákona, nepřípustná (srov. k tomu též zmiňované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08).
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud již ani nevyzýval stěžovatele k doplnění ústavní stížnosti.
9. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj