ECLI:CZ:US:2023:3.US.815.23.1
sp. zn. III. ÚS 815/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Evy Kabelkové, sídlem Holečkova 419/21, Praha 5, insolvenční správkyně dlužníka Ing. Libora Hanzlíka, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 334/2022-488 ze dne 14. 12. 2022 a proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 98 C 141/2021-426 ze dne 29. 8. 2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. U obecných soudů se stěžovatelka z pozice insolvenční správkyně domáhala vydání finančních prostředků do majetkové podstaty dlužníka Ing. Libora Hanzlíka po žalovaném. Tomu měl dlužník podle tvrzení stěžovatelky opakovaně zasílat ve sledovaném období finanční prostředky bez právního důvodu. Proto se stěžovatelka obrátila na soud s žalobou na zaplacení částky 40 585 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
2. Posledně uvedený návrh vzala stěžovatelka po prvním jednání zpět a navrhla Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), aby řízení zastavil. Zároveň navrhla, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení, neboť řízení bylo podle jejího názoru zastaveno z důvodu na straně žalovaného. Obvodní soud řízení zastavil a zároveň napadeným výrokem II. uložil stěžovatelce uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení. Svůj závěr odůvodnil tím, že nejsou naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu. Podle názoru obvodního soudu totiž žaloba nebyla podána důvodně. Proti výroku, kterým soud rozhodl o nákladech řízení, podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil pouze v samotném vyčíslení odměny právního zástupce, ve zbylé části jej potvrdil.
3. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti závěrům obecných soudů ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dle argumentace stěžovatelky obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nezohlednily postup žalovaného v průběhu řízení a ani jeho postup v rámci současně probíhajícího insolvenčního řízení. Příčinou postupu stěžovatelky přitom byla opatrnost z pozice insolvenční správkyně v důsledku absence součinnosti ze strany dlužníka i žalovaného.
4. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatelka ještě dodává, že soudy nepostupovaly vhodně ani při určení výše náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka dospívá k názoru, že v daném případě neměla být vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 166/1997 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služeb (dále jen "advokátní tarif") aplikována. Nicméně i kdyby byla aplikace advokátního tarifu na místě, soudy nevhodně určily tarifní hodnotu přisouzené výše mimosmluvní odměny právního zástupce žalovaného. Tarifní hodnota byla totiž obecnými soudy dle názoru stěžovatelky chybně stanovena dle §8 ve spojení s §7 advokátního tarifu, stěžovatelka však jako správný považuje postup dle §9 odst. 4 advokátního tarifu.
5. Stěžovatelka proto tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na účinnou právní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s principem právní jistoty plynoucím z čl. 1 odst. 1 Ústavy a právo na ukládání povinnosti jen na základě zákona a v jeho mezích dle čl. 4 Listiny.
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
7. Prvotně Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Posuzováním rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud již mnohokrát zabýval, přičemž při tom postupuje velmi zdrženlivě. Výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však uplatňuje názor, podle něhož je rozhodování o nákladech řízení nedílnou součástí soudního rozhodování jako celku, a v tomto ohledu je nutno ctít zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud proto posuzuje pouze to, zda závěry týkající se náhrady nákladů řízení neobsahují extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo prvky libovůle [srov. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319) a nález sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007 (N 121/46 SbNU 143)], popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
9. Ústavní soud ve shodě se svým dřívějším závěrem vyjádřeným v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2066/12 ze dne 9. 7. 2012 shrnuje, že stěžovatelka jakožto insolvenční správkyně má specifické postavení a při výkonu funkce je výslovně povinna postupovat svědomitě a s odbornou péčí [§36 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "IZ")]. To přitom zahrnuje i jistou míru racionality, hospodárnosti a efektivnosti jejího postupu při výkonu této funkce.
10. Obvodní soud velmi důkladně shrnul, proč v posuzované věci stěžovatelka v souladu s popsanými závěry nepostupovala, a proč tedy nelze konstatovat, že žaloba byla důvodná. Z obsahu stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatelka nezjistila v průběhu předmětného řízení žádné nové skutečnosti. Zahájení řízení proto z pohledu Ústavního soudu nebylo důvodné. Stěžovatelka nepracovala se všemi dostupnými informacemi, a proto obvodní soud situaci správně vyhodnotil a uložil jí povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení. Z přípisu stěžovatelky ze dne 28. 12. 2020, který je volně dostupný na č. l. 24 v oddílu B v insolvenčním spisu dlužníka Ing. Libora Hanzlíka vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 67 INS 8486/2020, vyplývá, že již v prosinci 2020 měla stěžovatelka informace o zahájení trestního řízení ve věci žalovaného. Vzhledem k tomu Ústavní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že k zahájení řízení v posuzované věci došlo toliko z důvodu absence součinnosti dlužníka a žalovaného vůči stěžovatelce.
11. Ústavní soud se neztotožňuje se závěry stěžovatelky ani v rozsahu tvrzeného zásahu do principu legitimního očekávání tím, že obecné soudy určily náhradu nákladů řízení dle advokátního tarifu. Stěžovatelka v rámci své argumentace odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681) či nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019 (N 65/93 SbNU 301), nicméně jejich aplikace na posuzovanou věc není přiléhavá. Naopak z obou posledně citovaných nálezů vyplývá, že Ústavní soud shledává v podpůrné aplikaci advokátního tarifu v intencích názoru přijatého velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) jisté "východisko z nouze" vedené snahou o co nejméně komplikované a zároveň co nejvíce předvídatelné řešení.
12. Ne vždy je však možné považovat východisko plynoucí z citovaného rozhodnutí kolegia Nejvyššího soudu za ústavně konformní řešení, neboť ve sporech zahájených za účinnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "přísudková vyhláška") vzniká riziko kolize s ústavním principem legitimního očekávání účastníků. Aby bylo možné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považovat za vyhovující požadavkům na spravedlivý proces, musí obecné soudy v těchto případech zvážit právě hledisko legitimního očekávání účastníků. Pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze takto postupovat a je nutné hledat jiné řešení. Nicméně posledně učiněné závěry v posuzované věci neplatí. Celé řízení v dané věci bylo vedeno po zrušení přísudkové vyhlášky. V daném případě nelze konstatovat, že by stěžovatelka neměla legitimní očekávání, jakým způsobem obecné soudy určí náhradu nákladů řízení. Proto v posuzované věci obecné soudy aplikací advokátního tarifu ve světle argumentace stěžovatelky nepochybily.
13. Jako zjevně bezdůvodná se jeví i námitka stěžovatelky, že nesouhlasí se způsobem, jak obecné soudy stanovily tarifní hodnotu předmětného sporu. V posuzované věci se sice jedná o řízení, které s probíhajícím insolvenčním řízením souvisí, nicméně je nelze kvalifikovat jako spor vyvolaný insolvenčním řízením, tedy spor incidenční. Ustanovení §159 odst. 2 IZ totiž říká, že pro jiné spory než ty, které jsou výslovně uvedeny v §159 odst. 1 IZ, nelze ustanovení o incidenčních sporech použít. To platí, třebaže je účastníkem těchto řízení insolvenční správce a probíhají za trvání insolvenčního řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3340/16 ze dne 15. 8. 2017). Naopak spory o zaplacení pohledávky sepsané v majetkové podstatě, tedy i pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, jsou příkladem toho, co typicky není incidenčním sporem [srov. Jirmásek, T. §159 (Výčet incidenčních sporů a důsledky skončení insolvenčního řízení na neskončená incidenční řízení). In: Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. 9].
14. Na daný spor se proto aplikuje §159 odst. 2 IZ, podle něhož pro jiné spory, jejichž účastníkem je insolvenční správce, nelze ustanovení o incidenčních sporech použít, i když probíhají za trvání insolvenčního řízení. Z pohledu Ústavního soudu proto nelze posuzovanou věc považovat za věc rozhodovanou v insolvenčním nebo obdobném řízení ve smyslu §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Obecné soudy proto v daném případě nepochybily, pakliže určily tarifní hodnotu věci dle §8 ve spojení s §7 advokátního tarifu.
15. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého jejího ústavně zaručeného základního práva či svobody. Přijatým závěrům soudů nelze nic vytknout, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Ústavní soud tak konstatuje, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
16. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu