ECLI:CZ:US:2023:3.US.837.23.1
sp. zn. III. ÚS 837/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Peroutky, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 3560/2022-149, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2022 č. j. 20 Co 124/2022-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. ledna 2022 č. j. 25 C 73/2021-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal proti vedlejší účastnici omluvy a odčinění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Údajně nesprávný úřední postup vedlejší účastnice ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. měl spočívat v plošném zveřejňování údajů o majetku, příjmech a závazcích stěžovatele podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. (dále jen "zákon o střetu zájmů"), a to z důvodu působení stěžovatele jako uvolněného starosty obce X v období od září 2017 do listopadu 2020, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práv na ochranu soukromí, jak vyplynulo z nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (N 22/98 SbNU 257; 149/2020 Sb.), jímž byla vyslovena protiústavnost této úpravy. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobě nevyhověl, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu, podle které v době do vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (tedy do dne 11. 2. 2020) byla vedlejší účastnice jako orgán veřejné moci povinna postupovat podle platné a účinné právní úpravy, a v souladu s §13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném §14b odst. 1 písm. a) až c) tohoto zákona prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 tohoto zákona bez předchozí žádosti, neboť nebyla oprávněna učinit sama závěr o protiústavnosti této právní úpravy, který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu do dne 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací zákona o střetu zájmů došlo podle odkazované judikatury ze strany vedlejší účastnice k zásahu do základního práva stěžovatele, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, nešlo však podle Nejvyššího soudu o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť uvedený zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 již v době před jeho vykonatelností. Výše uvedené závěry s připomenutím, že byly následně potvrzeny i stanoviskem pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl.ÚS-st. 57/22 (4/2023 Sb.), vztáhl Nejvyšší soud beze zbytku i na věc stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který zrušil právní úpravu vycházející ze zákona o střetu zájmů novelizovaného zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., jež umožnila plošný anonymní přístup k povinně oznamovaným údajům citlivé osobní povahy. V návaznosti na přijetí citovaného nálezu byla vedlejší účastnice opakovaně vyzývána, aby jej promítla do své aplikační praxe a poskytnuté oznámení podle zákona o střetu zájmů již nezveřejňovala uvedeným neústavním postupem, ale pouze na žádost. Vedlejší účastnice však tyto požadavky nevyslyšela a svůj postoj změnila až v návaznosti na přijetí rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020 č. j. 9 As 173/2020-32. Stěžovatel má za to, že shora popsaný způsob zveřejňování jeho osobních údajů představoval zásah do jeho ústavně zaručených práv, přičemž z důvodu nezměněného postupu vedlejší účastnice po vydání nálezu sp. zn. Pl. 38/2017 šlo též o nesprávný úřední postup. Za situace, kdy již byla protiústavnost §14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů deklarována (třebaže Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu), byla vedlejší účastnice povinna nosné důvody zjištěné protiústavnosti promítnout do svého postupu a nikoli využívat každý den odložené vykonatelnosti k porušování ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť odložení vykonatelnosti a z toho vyplývající lhůta byla poskytnuta pro zákonodárce k nápravě zjištěné protiústavnosti. Stěžovatel dále odkazuje na nález ze dne 27. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, z něhož dovozuje, že platnost a účinnost určité zákonné normy nemůže představovat překážku ochrany základních práv a svobod, a že v žádném případě nelze ústavně zaručená práva přehlížet jen proto, že určitou úpravu stanoví zákon, který však již byl shledán nálezem Ústavního soudu za protiústavní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.
7. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy Ústavní soud již měl o nastíněné problematice možnost rozhodovat, a to např. v usnesení ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 146/23, v němž k totožné argumentaci odkázal na vyhovující nález sp. zn. IV. ÚS 579/22, jenž byl následně překonán postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 57/22. Závěry stanoviska rekapituloval Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 146/23 tak, že nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, od něhož stěžovatel své nároky odvozuje, neměl za následek nezákonnost postupu vedlejší účastnice, která jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovala podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením. Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá podle II. výroku stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.). S přihlédnutím k citovanému závaznému právnímu názoru pléna proto první senát v usnesení sp. zn. I. ÚS 146/23 dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
8. Opodstatněnost ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud v citovaném usnesení ani ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, jehož závěry měl za dostatečně odůvodněné všeobecně známou judikaturou. S ohledem na skutečnost, že v nyní posuzované věci odůvodnil Nejvyšší soud své napadené rozhodnutí zcela shodným způsobem, neshledal Ústavní soud důvodu se od svých závěrů přijatých ve věci sp. zn. I. ÚS 146/23 odchýlit.
9. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu