ECLI:CZ:US:2023:3.US.858.23.1
sp. zn. III. ÚS 858/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem Holečkova 419/21, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, č. j. 26 Cdo 3431/2022-892, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2022, č. j. 56 Co 50/2021-783, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022 č. j. 26 Cdo 2890/2021-693, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a ústavněprávní principy zakotvené v čl. 4 odst. 1, v čl. 1 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a odst. 2, v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 odst. 1 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") nyní napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 10. 2020, č. j. 9 C 90/2017-545, ve výrocích I. a III. tak, že žalobu stěžovatele na uložení povinnosti žalované N. Balcarové zaplatit mu částku 83 580,74 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K tomuto výroku soud dospěl v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, č. j. 26 Co 2890/2021-693 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/) s tím, že žalované nemohl ve vztahu ke stěžovateli jako společenství vlastníků jednotek vzniknout dluh spojený - zjednodušeně řečeno - s nedoplatkem za úhradu služeb spojených s užíváním jejího bytu. Ze strany stěžovatele se totiž žalované za období, za něž se stěžovatel úhrady za služby (resp. jejich zálohy) domáhá, nedostalo řádného vyúčtování, a tedy nenastala splatnost stěžovatelem tvrzeného nedoplatku za služby. Stěžovatelem předkládané vyúčtování totiž musí obsahovat minimálně údaje o ceně za konkrétní službu a současně též údaje o množství dodané služby; jinak řečeno vlastník bytové jednotky musí být z obsahu vyúčtování schopen zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu spotřeby. Vyúčtování předkládané stěžovatelem přitom minimálně v rozsahu služby "teplo" údaj ceny za jednotku této služby neobsahovalo.
3. Následná dovolání stěžovatele i žalované byla v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. Pokud totiž dovolání stěžovatele i žalované směřovalo proti výroku krajského soudu o náhradě nákladů řízení, shledal Nejvyšší soud obě dovolání v tomto rozsahu pro zákonem definovanou výluku ze zákona nepřípustná. Jestliže dovolání stěžovatele směřovalo i proti výroku rozsudku krajského soudu ve věci samé, pak v tomto rozsahu stěžovatel údajně nedefinoval žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, jakož i nad rámec odůvodnění svého předchozího kasačního rozhodnutí, které vydal ve stěžovatelově věci, Nejvyšší soud dodal, že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu krajský soud postupoval správně, posoudil-li stěžovatelem uplatněné žalobní žádání jako nárok na zaplacení nedoplatků vzniklých žalované (vlastnici bytové jednotky) z vyúčtování záloh na služby za rok 2011 a 2012. Přitom dospěl k závěru, že takto stěžovatelem koncipované žalobě nelze vyhovět proto, že vyúčtování za tato období nebyla provedena řádně, neobsahovala všechny nezbytné náležitosti definované právními předpisy a schází tak předpoklad pro vznik povinnosti žalované k zaplacení nedoplatku plynoucí z těchto vadných vyúčtování. Za tohoto stavu krajský soud nemohl stěžovateli jím žalované plnění přiznat alternativně ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovanou konzumované plnění (spotřebované služby) nepředstavují majetkový transfer, který by právní řád z nějakého důvodu neuznával a který by mohl být objektivně hodnocen jako bezdůvodné obohacení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje zejména na jiné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podle kterého je soud povinen přiznat plnění osobě odpovědné za správu domu bez ohledu na právní důvod požadovaného plnění, tedy i tehdy, nežádá-li takovýto subjekt v žalobě výslovně vydání bezdůvodného obohacení, ale žádá-li zaplacení nedoplatku z vyúčtování za služby. Takto přitom měly obecné soudy podle stěžovatele postupovat i v jeho případě; pokud takto nepostupovaly, de facto tím uzavřely, že byť žalovaná čerpala veškerá plnění spojená s užíváním bytu, není možno jí fakticky přimět k úhradě za spotřebování těchto služeb. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že jím vystavená vyúčtování byla ve skutečnosti správná, jen v nich chyběly některé údaje, které jsou podle jeho názoru stejně pro vlastníka bytové jednotky jako laika nevyužitelné. Stěžovatel rovněž uvádí, že za jeho závazky ručí podle zákona i ostatní jeho členové (tzn. vlastníci ostatních bytových jednotek), kteří jsou dluhem žalované, který na úkor stěžovatele vytváří, postiženi. Uvedenou situaci údajně nelze srovnávat se vztahem mezi nájemcem a pronajímatelem, neboť společenství vlastníků jednotek je svým způsobem formou spoluvlastnictví, kdy provedení vyúčtování je především technickou záležitostí. Za situace, kdy žalovaná na toto vyúčtování vůbec ničeho dlouhodobě neplatí, nemůže jí vzniknout ani žádný přeplatek, jehož by se eventuálně na základě některých chybějících údajů ve vyúčtování mohla domáhat. Konečně se stěžovatel domnívá, že obecné soudy pochybily minimálně v tom, že mu uložily ve prospěch žalované zaplatit náhradu nákladů řízení, neboť měly - vzhledem k okolnostem případu - v jeho prospěch aplikovat moderační právo ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.").
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu bývá naopak stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti především uvádí, že ani samotný stěžovatel nepopírá, že v předmětných vyúčtováních nebyly obsaženy všechny potřebné údaje. Současně ani nevysvětluje, z jakého důvodu jím vystavené vyúčtování služeb (resp. záloh na služby) neobsahovalo všechny právním řádem vyžadované údaje, popř. proč perfektní vyúčtování nevystavil alespoň dodatečně. Nahlíženo touto optikou jsou pak stěžovatelem v ústavní stížnosti poněkud sugestivně líčené okolnosti případu, včetně důsledku nedoplatků vytvářených žalovanou, poněkud relativizovány.
10. Aniž by pak Ústavnímu soudu příslušelo sjednocovat judikaturu obecných soudů (v tomto ohledu pro kasaci nyní napadených rozhodnutí nemůže být bez dalšího určující ani stěžovatelem tvrzená existence rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kdy tento soud měl za obdobných skutkových okolností podle stěžovatele naopak žalobnímu žádání společenství vlastníků jednotek vyhovět), nemohl Ústavní soud přehlédnout stěžovatelův sekundární odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001. Ovšem ani tento rozsudek není pro stěžovatelův případ relevantní; nezpochybňuje tedy závěry ústavní stížností napadeného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v předchozích fázích řízení, resp. na něj z hlediska časového navazující další stěžovatelem napadená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu.
11. V odkazovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 se totiž Nejvyšší soud zcela zřetelně vyslovil tak, že soud sice - při splnění dalších okolností - má žalovanému přiznat jím uplatňované nároky ze smlouvy o nájmu alternativně také z titulu bezdůvodného obohacení, pokud se ukáže, že smlouva o nájmu nebytové jednotky je pro vady neplatná, nicméně skutkové okolnosti v případě stěžovatele jsou jiné, neboť zde žádná neplatná smlouva zjistitelná není.
12. V tomto ohledu je pak argumentace stěžovatele i poněkud nekonzistentní, protože tento na jednu stranu v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že na vztah mezi ním jako společenstvím vlastníků jednotek a žalovanou jako vlastnicí jedné z jednotek nelze aplikovat závěry o náležitostech vyúčtování, jež by se podle názoru stěžovatele měly vztahovat ke vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem, aby se ovšem sám - jak je zjevné - takového příměru dovolával.
13. I bez ohledu na to ovšem stěžovatelova argumentace, že náležité vyúčtování služeb má chránit zejména nájemce, přičemž úplné údaje uvedené ve vyúčtování (požadované právním předpisem) může vlastník jednotky využít snad jen tehdy, domáhá-li se vrácení přeplatku, který formou úhrady záloh na služby vytvořil, neobstojí. Takovéto rozlišování totiž není ve skutečnosti ničím dostatečně odůvodněno. Navíc, i jen za poněkud odlišných skutkových okolností od stěžovatelova případu, by mohla ve vztahu k vlastníkům jednotek vést k neudržitelným důsledkům. Stěžovatel totiž např. zjevně nezvažuje situaci, kdy by vlastník jednotky sice nehradil zálohy na služby ve výši, která by mu byla společenstvím vlastníků jednotek stanovena, nicméně hradil by úhradu jinou, podle jeho přesvědčení správnou, atp. To vše opět za situace - jak již bylo uvedeno - že stěžovatel prakticky nevysvětluje, co mu bránilo v tom, aby jím žalované poskytnutá vyúčtování obsahovala všechny právním řádem stanovené údaje.
14. V dané souvislosti pak netřeba již příliš zdůrazňovat, že nemůže obstát ani stěžovatelovo tvrzení, že závěry obecných soudů obsažené v ústavních stížností napadených rozhodnutích podle stěžovatele fakticky vedou k situaci, že žalovanou není možno přimět k úhradě jejich záloh na služby spojené s užíváním bytové jednotky. Za daných okolností se rovněž podle Ústavního soudu nejeví zjevně nespravedlivým, pokud obecné soudy v daném případě rozhodovaly o povinnosti náhrady nákladů řízení na základě obecně platného kritéria úspěchu ve věci, pročež stěžovatele zavázaly k úhradě nákladů řízení ve prospěch žalované.
15. Proto Ústavnímu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu