ECLI:CZ:US:2023:3.US.881.23.1
sp. zn. III. ÚS 881/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRASO a. s., se sídlem Šantova 656/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Miloslavem Drbálkem, advokátem se sídlem Radslavice 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 2 Ads 191/2021-91, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 5. 2021, č. j. 65 Ad 2/2020-209, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 37 odst. 3 Listiny, v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Ministerstvo práce a sociálních věcí zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Olomouci (dále jen "úřad práce"), kterým stěžovatelce nebyl poskytnut příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním trhu za první čtvrtletí roku 2019 podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), neboť stěžovatelka ke dni 31. 3. 2019 měla splatný nedoplatek na penále vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Olomouc (dále jen "okresní správa sociálního zabezpečení") ve výši 130 Kč.
3. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ("žalovaný") stěžovatelka napadla správní žalobou, která však byla zamítnuta v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"). Podle krajského soudu totiž úřad práce postupoval správně, odmítl-li stěžovatelce za rozhodné období vyplatit příspěvek ve výši 1 863 327 Kč, neboť podle potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení měla stěžovatelka k rozhodnému okamžiku v řízení před správními orgány dluh ve výši 130 Kč, jehož existenci původně ani nezpochybnila, když k opačné argumentaci přistoupila až v rámci doplnění žaloby; takto doplněnou argumentaci však krajský soud považoval za překvapivou, účelovou a v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Proto také k ověření existence dluhu krajský soud neprováděl stěžovatelkou navrhované důkazy. Z hlediska formálních zákonných podmínek proto stěžovatelce příspěvek nemohl být poskytnout.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud. Poukázal zejména na ustanovení §78a odst. 4 zákona o zaměstnanosti, podle kterého se příspěvek "poskytuje za podmínky, že k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí zaměstnavatel nemá v evidenci daní zachyceny daňové nedoplatky vedené příslušným finančním nebo celním úřadem, nemá nedoplatek na pojistném a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na pojistném a na penále na veřejné zdravotní pojištění." Tato podmínka podle §78a odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti je pak podle Nejvyššího správního soudu splněna též v případě, kdy "součet nedoplatků zaměstnavatele, s výjimkou nedoplatků podle písmene a), k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí nepřesáhl 10 000 Kč a zaměstnavatel tyto nedoplatky uhradil do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po kalendářním čtvrtletí, za které o poskytnutí příspěvku žádá, nebo je uhradil do 5 pracovních dnů ode dne, kdy se o těchto nedoplatcích od krajské pobočky Úřadu práce dozvěděl v případě, že si údaje o nedoplatcích podle §147b zjistil Úřad práce sám, pokud mu k tomu dal zaměstnavatel souhlas a za tímto účelem zprostil příslušný finanční nebo celní úřad povinnosti mlčenlivosti vůči Úřadu práce; uhrazení nedoplatku je zaměstnavatel povinen krajské pobočce Úřadu práce doložit". Pokud tedy stěžovatelka měla u okresní správy sociálního zabezpečení k datu 31. 3. 2019 nedoplatek, což stěžovatelka v kasační stížnosti nepopírala, měla stále možnost naplnit podmínku bezdlužnosti v dodatečné lhůtě 15 kalendářních dnů. Této možnosti však stěžovatelka nevyužila, když dluh i podle svého tvrzení uhradila až dne 17. 4. 2019, kdy se o něm měla dozvědět. Povinnost úřadu práce upozornit žadatele na existenci dluhu je přitom podle Nejvyššího správního soudu výslovně stanovena jen pro případy, když žadatelé dají podle §147b zákona o zaměstnanosti úřadu práce souhlas k tomu, aby si existenci nedoplatků sám zjistil. Pouze v takovém případě je zákonem pro úhradu stanovena dodatečná lhůta pěti pracovních dnů. Takovouto diferenci přitom nelze hodnotit jako diskriminační, protože ani stěžovatelka netvrdí, že jí cokoliv bránilo udělit úřadu práce souhlas podle §147b zákona o zaměstnanosti, když navíc žadatelé neposkytující daný souhlas mají na zjištění existence nedoplatků a jejich zaplaceni vždy dodatečných 15 kalendářních dnů, kdežto žadatele, kteří úřadu práce souhlas udělili, mohou být k úhradě tohoto nedoplatku vyzváni již v první den měsíce následujícího po čtvrtletí, za které o příspěvek žádali, de facto tak prostředky na úhradu nedoplatku musí vynaložit dříve. Pokud pak stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že krajský soud nezohlednil možný přeplatek, který by mohl být započítán na shora uvedený nedoplatek, pak k tomu Nejvyšší správní soud doplnil, že žalobu lze rozšiřovat o další žalobní body toliko ve lhůtě pro podání žaloby, přičemž stěžovatelka tuto námitku zjevně uplatnila až po uplynutí uvedené lhůty.
5. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domnívá, že postup, který vůči ní uplatnil úřad práce i žalovaný a který byl posléze schválen správními soudy, je nepřiměřeně formalistický a oba správní orgány měly podle stěžovatelky přihlédnout k okolnostem zvláštního zřetele hodných. To zejména i vzhledem k nepatrné výši dlužného nedoplatku, jakož i proto, že stěžovatelka ke dni podání žádosti žádné jiné nedoplatky neměla. Argumentace správních soudů je podle stěžovatelky nepřípadná i proto, že se o nedoplatku dozvěděla až dne 17. 4. 2019, když ještě téhož dne uvedený nedoplatek přímo na pobočce okresní správy sociálního zabezpečení uhradila. Stěžovatelka je tak údajně trestána za to, že neudělila úřadu práce souhlas, aby si sám mohl vyžádat údaje o nedoplatcích k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí, když ovšem není její povinností takový souhlas ze zákona úřadu práce udělit. Proto i na ni by se podle jejího názoru měla vztahovat výše uvedená pětidenní lhůta, ve které lze případné nedoplatky uhradit. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje, že správní soudy pochybily, pokud neprovedly jí navrhované důkazy k prokázání toho, zda v rozhodném období pro přiznání příspěvku stěžovatelka vůbec uvedený nedoplatek vůči okresní správě sociálního zabezpečení měla. Podle stěžovatelky navíc ustanovení §78a odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti není, co se týká dodatečné pětidenní lhůty, zcela výkladově jednoznačné, a proto je měly správní soudy vyložit ve prospěch stěžovatelky. Pokud tak nepostupovaly, dopustily se přepjatého formalismu ve smyslu stěžovatelkou blanketně citované judikatury Ústavního soudu.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení přitom Ústavní soud v posuzované věci neshledal, jelikož právní závěry obou správních soudů vyložené v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny a korespondují příslušné zákonné úpravě a relevantní judikatuře.
11. K vlastní stížnostní argumentaci Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se správní soudy řádně vypořádaly, přičemž ve své stížnostní argumentaci dostatečně nereflektuje právě správními soudy prezentované závěry, jak je uvedly v ústavních stížností napadených rozhodnutích.
12. V nich je přitom - jak ostatně i výše rekapitulováno - vysvětleno, že krajský soud neměl povinnost provádět stěžovatelkou navrhované dokazování k otázce, zda vůbec měla vůči okresní správě sociálního zabezpečení výše uvedený dluh na povinných platbách, neboť takto uvedenou argumentaci považoval krajský soud za účelovou a nadto - a to hlavně - za opožděnou, když v předchozích fázích řízení stěžovatelka takto formulovanou námitku nevznášela (zásada koncentrace řízení). Stěžovatelka pak podle správních soudů rovněž opožděně uplatňovala existenci splnění podmínek pro eventuální započtení údajného přeplatku vážícího se k jiným správním řízením, jichž byla stěžovatelka účastníkem.
13. Ústavní soud se rovněž nedomnívá, že by shora citovaná a pro danou věc relevantní ustanovení zákona o zaměstnanosti byla jakkoliv výkladově nejasná, což by mělo vést k jejich interpretaci ve prospěch stěžovatelky. Správní soudy také vysvětlily, že za daných okolností není v zákoně zjistitelná mezera, kterou by bylo zapotřebí nyní překonat (ústavněprávním) výkladem, anebo že by dokonce tato relevantní ustanovení měla být vůči určité skupině žadatelů znevýhodňující. Nejvyšší správní soud totiž v napadeném rozsudku (bod 9) vysvětlil, že je nedůvodná námitka nerovnosti účastníků, neboť souhlasil-li by žadatel s tím, aby úřad práce mohl ověřovat podmínky pro vyplacení shora uvedeného příspěvku (včetně podmínky bezdlužnosti), mohla být kritéria vůči těmto žadatelům ve svém důsledku přísnější, než pokud žadatelé - stejně jak to učinila stěžovatelka - takový souhlas úřadu práce neudělí (žadatelé, kteří předmětný souhlas neposkytnou, mají totiž na zjištění existence nedoplatků a jejich zaplacení vždy dodatečných 15 dnů, zatímco žadatelé, kteří souhlas udělili, mohou být k zaplacení vyzváni hned 1. den měsíce následujícího po daném čtvrtletí).
14. Za dané situace Ústavní soud uzavírá, že v ústavní stížností napadených rozhodnutích nezjistil shora popsanou kvalifikovanou vadu, která by teprve byla způsobilá založit důvod k jejich kasaci.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu