ECLI:CZ:US:2023:3.US.89.23.1
sp. zn. III. ÚS 89/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Nedzbaly, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. listopadu 2022 č. j. 4 As 205/2022-33 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022 č. j. 5 A 60/2021-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, sídlem Pod sídlištěm 1800/9, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost stěžovatel ani přes výzvu Ústavního soudu nijak neodůvodnil.
2. Z napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2022 č. j. 5 A 60/2021-61 zamítl žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, který nezapsal změnu způsobu využití jednotky č. X1, jiný nebytový prostor, vymezené v budově č. p. X2 postavené na pozemcích p. č. X3, X4, X5, X6, X7 a X8 v k. ú. Vysočany, obec P., z jiného nebytového prostoru na byt v katastru nemovitostí do 20. 5. 2021. Městský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že uvedeným postupem vedlejšího účastníka nedošlo k nezákonnému zásahu do práv stěžovatele.
3. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem městského soudu.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
III.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů, a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95 či nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159)]. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo.
6. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku stěžovateli přisvědčil, že v případě, kdy vedlejší účastník ve třicetidenní lhůtě stanovené v §33 písm. d) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), neprovedl záznam změny způsobu využití předmětné jednotky, byl stěžovatel oprávněn domáhat se žalobou podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ochrany svých veřejných subjektivních práv, což ostatně učinil. Současně Nejvyšší správní soud konstatoval, že není zřejmé, vznik jaké konkrétní újmy z takového postupu vedlejšího účastníka stěžovatel vyvozuje, když vedlejší účastník sice postupoval nesprávně, respektive v rozporu s §33 písm. d) katastrálního zákona, záznam však, byť opožděně, provedl. S provedením záznamu přitom stěžovatel spojoval kýžený výsledek sporu. Stěžovatel tak zásahovou žalobou brojil proti "prosté" nečinnosti vedlejšího účastníka, který byl povinen buď provést záznam, anebo jej neprovést a vrátit listinu, která měla být podkladem záznamu, tomu, kdo ji vyhotovil. Ze skutečnosti, že tak vedlejší účastník učinil až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, však podle Nejvyššího správního soudu existenci nezákonného zásahu dovodit nelze. Jakkoli vedlejší účastník postupoval nesprávně, je zřejmé, že svůj nesprávný postup (pozdějším) provedením požadovaného záznamu odstranil.
7. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadených rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího správního soudu, které se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného právní úpravy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl.
8. Tak jako v řízení před správními soudy stěžovatel dostatečně netvrdil a neprokázal, v čem konkrétně spočívá zkrácení na jeho právech nezákonným postupem správního orgánu a jakou konkrétní újmu mu vedlejší účastník způsobil, a pouze odkázal na vedlejším účastníkem překročenou lhůtu k provedení záznamu stanovenou v §33 písm. d) katastrálního zákona, tak ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl, jakým způsobem zasáhla napadená rozhodnutí do jeho ústavně zaručených práv a svobod, nesplnil tedy svou povinnost tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti přitom není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu