ECLI:CZ:US:2023:3.US.893.23.1
sp. zn. III. ÚS 893/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Janě C. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Bc. Petrem Ptáčkem, advokátem se sídlem Májová 608/23, Cheb, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 2 To 87/2022, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 5 T 5/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a stěžovatelka coby poškozená v trestním řízení byla odkázána podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud tento svůj závěr odůvodnil tím, že nemajetková újma je z pohledu výpočtu vázána na psychiatrické diagnózy a u poškozené nelze prokázat, že by tyto následky byly v příčinné souvislosti se skutkem, kterého se dopustil obviněný.
3. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku, tedy do výroku týkajícího se náhrady nemajetkové újmy, odvolání, v němž zejména rozporovala právní kvalifikaci skutku provedenou krajským soudem, kdy podle názoru stěžovatelky měl být skutek právně kvalifikován jako znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť stěžovatelka je přesvědčena, že jednáním obviněného utrpěla těžkou újmu na zdraví. Tato právní kvalifikace by se pak promítla i do výroku o náhradě nemajetkové újmy. Odvolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuto.
4. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti tomu, že obecné soudy nerozhodly meritorně o náhradě jí způsobené nemajetkové újmy. Argumentuje, že trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích na náhradu újmy svěřeno principiálně právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemuseli podstupovat rovněž civilní řízení. V civilním řízení, na které byla stěžovatelka odkázána, bude muset znovu prokazovat oprávněnost svého nároku, což pro ni bude znamenat opětovnou konfrontaci s nepříjemnými a traumatickými zážitky z doby, kdy se stala obětí trestného činu. Stěžovatelka namítá, že krajský soud se nijak nevypořádal se skutečností, že stěžovatelka byla zvlášť zranitelnou obětí podle §2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů, která si ponese následky jednání obviněného po celý život. Na základě výše uvedeného se stěžovatelka domnívá, že soudy v jejím případě zcela vybočily z mantinelů ústavnosti a jejich rozhodnutí nelze vnímat jako rozhodnutí, jež byla učiněna v mezích ústavně akceptovatelné aplikace práva. Při rozhodování o výši nemajetkové újmy nebyly respektovány funkce a zásady plnění nemajetkové újmy v penězích, přičemž došlo k zásahu do osobnostních a přirozených práv jedince.
5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu známy, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové protiústavní zásahy či pochybení krajského soudu ani vrchního soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné (proto také je podávána veřejná a nikoliv soukromá obžaloba). Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
8. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předložených soudních rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, a že napadeným rozsudkem ani napadeným usnesením nedošlo ke stěžovatelkou namítanému zásahu do jejích základních práv.
9. Nelze totiž pominout, že nároku na náhradu škody se lze domáhat samostatně v řízení před civilními soudy, které má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 tr. ř., a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost nárok na náhradu škody vždy přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 tr. ř.). Z toho je tedy zřejmé, že v zásadě nemůže dojít k zásahu do základních práv jen proto, není-li o nároku na náhradu škody v trestním řízení rozhodnuto, respektive nejsou-li práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 ze dne 26. 6. 2008). I s ohledem na postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě z toho důvodu, že poškozený může následně podat občanskoprávní žalobu a v tomto řízení se domoci svých tvrzených práv, takže nedochází k odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae).
10. Jako přiléhavá se nejeví ani argumentace stěžovatelky nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 3003/20, neboť skutkově se jednalo o naprosto odlišnou věc. I zde však Ústavní soud opětovně zdůraznil, že jeho možnost, jak zasahovat do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Ústavní soud může do těchto rozhodnutí zasáhnout pouze v případech, kdy je přiznaná náhrada nemajetkové újmy ze strany trestních soudů excesivně nízká a pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení, a dále například tehdy, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí, případně je-li odůvodnění tohoto rozhodnutí provedeno způsobem, který porušuje základní práva účastníků (viz odst. 23 citovaného nálezu). Ani k jedné z těchto situací přitom v nyní posuzovaném případě nedošlo.
11. Proto ani nyní Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatelky opodstatněnou. V této souvislosti připomíná, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity; ústavní stížnost je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci. Soukromoprávní nároky osoby poškozeného určitým jednáním jsou přitom adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty. Stěžovatelka tudíž má ve své dispozici procesní prostředek k ochraně svých subjektivních zájmů, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je přitom třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv jen formální. Existuje-li proto v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je nutné, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatelky.
12. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu