ECLI:CZ:US:2023:3.US.911.23.1
sp. zn. III. ÚS 911/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Josefská 504/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2022 č. j. 14 Co 206/2021-1115 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. června 2021 č. j. 82 P 24/2014-998, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva a práva nezletilých dětí zaručených čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a práva na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí vydaly obecné soudy v řízení o zvýšení výživného a změnu úpravy styku rodičů stěžovatelky a J. V. (dále též jen "otec") pro nezletilé děti E. V. a V. V. Stěžovatelka navrhovala zvýšit výživné od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2019 a dále do budoucna. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 č. j. 82 P 24/2014-998 částečně vyhověl návrhu stěžovatelky (změnil předchozí rozsudek ze dne 18. 2. 2016 č. j. 82 P 24/2014-998) a zvýšil od 1. 9. 2017 výživné pro nezletilou E. na částku 4 300 Kč měsíčně a na částku 3 300 Kč měsíčně na nezletilého V. a od 1. 9. 2019 na částku 4 900 Kč měsíčně na nezletilou E. a na částku 3 900 Kč měsíčně na nezletilého V., splatné vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok I.), nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2018 a od 1. 9. 2019 do 30. 6. 2021 v částce 22 800 Kč na nezletilou E. a v částce 22 800 Kč na nezletilého V. otci uložil zaplatit do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí (výrok II.). Dále změnil rozhodnutí ve výroku o úpravě styku v části hlavních letních prázdnin (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. Proti tomuto rozsudku podali oba rodiče odvolání. Krajský soud nyní napadeným rozsudkem částečně změnil rozsudek městského soudu, protože po přezkoumání rozsudku a předchozího řízení, kdy doplnil dokazování listinnými důkazy, dospěl k závěru, že odvolání rodičů jsou důvodná pouze v menší části. Výrokem I. bod a) stanovil zvýšené výživné na nezletilou E. od 1. 7. 2016 do 31. 8. 2019 na částku 4 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2019 do 31. 12. 2020 na částku 4 500 Kč měsíčně, od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 na částku 5 300 Kč a od 1. 1. 2022 do budoucna na částku 5 700 Kč měsíčně. Na výživu nezletilého V. zvýšil částku výživného od 1. 7. 2016 do 31. 8. 2017 na 3 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2020 na částku 3 500 Kč měsíčně, od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 na částku 4 100 Kč měsíčně, od 1. 1. 2022 do budoucna na částku 4 500 Kč měsíčně, vše je splatné do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky. V bodě b) stanovil nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2022 ve výši 31 500 Kč pro nezletilou E. a ve výši 38 700 Kč pro nezletilého V., otci uložil povinnost zaplatit nedoplatek na výživném k rukám matky do tří měsíců od doručení rozsudku. Bodem c) zamítl návrh matky na změnu úpravy styku s nezletilými dětmi pro dobu po rozvodu manželství. Výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva i práva nezletilých dětí. Jádrem argumentace v ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší výživného, přičemž tvrdí, že napadená rozhodnutí nedostatečně zohledňují práva a nároky nezletilých dětí, protože neodpovídají zákonným kritériím, zejména jejich odůvodněným potřebám. Stěžovatelka poukázala na majetkové poměry otce, které jsou výrazně vyšší než majetkové poměry její. Tvrdí, že byla stanovena nesprávná výše vyživovací povinnosti otci, obecné soudy zohlednily dárky otce nezletilým dětem a odchýlily se od doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti a stanovily ji pod jejich samou spodní hranicí. Obecné soudy dostatečně nezohlednily její osobní péči o nezletilé a krajský soud posoudil rozsah styku otce s nezletilými v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Fakticky realizovaný styk otce s nezletilými je dokonce značně užší.
5. Stěžovatelka se domnívá, že kasační zásah Ústavního soudu je odůvodněn tím, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. že výklad provedený obecnými soudy je natolik extenzivní či svévolný, že je v extrémním rozporu se smyslem a účelem interpretovaných ustanovení. V tomto tvrzeném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces a poukázala na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III ÚS 511/05, I. ÚS 299/06, II. ÚS 756/16, III. ÚS 3001/20). Stěžovatelka má za to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jejími tvrzeními a navrhovanými důkazy a argumentuje rozhodnutími Ústavního soudu. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je vnitřně rozporné a není zřejmé, jakými úvahami se řídil; skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo zmíněno výše, podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry opatrovnických soudů a se stanovenou výší výživného pro nezletilé děti. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů.
9. Ústavní soud připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
10. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné; obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297). Všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Zejména městský soud podrobně popsal, z jakých konkrétních důkazů dovodil změnu poměrů na straně nezletilých dětí i na straně obou rodičů, když stěžovatelka má čtyři vyživovací povinnosti a otec dvě. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obou soudů, že byla prokázána potřeba zvýšit výživné pro nezletilé děti, které nebylo změněno od posledního rozsudku městského soudu ze dne 18. 2. 2016, neboť se významně změnily jejich potřeby, které však odpovídají běžným potřebám dětí jejich věku. Stejně tak prokázání majetkových poměrů obou rodičů se jeví jako naprosto dostačující. Právní hodnocení zjištěných skutečností provedené obecnými soudy proto Ústavní soud nepovažuje za nijak excesivní. Obě napadená rozhodnutí jsou ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což se však v dané věci nejedná. Oba obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, když argumentaci judikaturou Ústavního soudu neshledal přiléhavou.
12. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilým dítětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu