ECLI:CZ:US:2023:3.US.927.23.1
sp. zn. III. ÚS 927/23
Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 0 Nt 741/2023, a usnesení Okresního státní zastupitelství v Trutnově ze dne 21. 2. 2023, č. j. 1 ZN 1113/2022-79, za účasti Okresního soudu v Trutnově a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 0 Nt 741/2023, a usnesením Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 21. 2. 2023, č. j. 1 ZN 1113/2022-79, bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato usnesení se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") a Okresního státního zastupitelství v Trutnově (dále jen "OSZ"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Podstatou ústavní stížnosti je návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí OSZ a okresního soudu, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění nemovitých věcí, blíže specifikovaných v předmětné žádosti i v napadených rozhodnutích (dále jen "předmětné nemovitosti").
3. Předmětem prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení (dále jen "OČTŘ") je podezření, že J. B. a neznámý pachatel spáchali přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku a zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. To vše v souvislosti s plánovaným vkladem předmětných nemovitostí do dceřiné společnosti stěžovatelky. Stěžovatelka rekapituluje, že zajišťovací opatření bylo vydáno za situace, kdy probíhalo vkladové řízení k předmětným nemovitostem, které představovaly nepeněžitý vklad stěžovatelky do její dceřiné společnosti, ve které byla stěžovatelka v rozhodné době jediným společníkem. Tyto nemovitosti byly v rozhodné době současně zastaveny ve prospěch minoritního akcionáře stěžovatelky. Zajišťovacím opatřením došlo k zastavení vkladového řízení a nemovitosti zůstaly nadále ve vlastnictví stěžovatelky.
4. Nyní se však údajně změnily podstatné okolnosti, které byly pro vydání zajišťovacího opatření rozhodné. Proto podala stěžovatelka podle §79f odst. 2 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), žádost o zrušení zajištění předmětných nemovitých věcí, jejichž vlastníkem je právě stěžovatelka a které byly zajištěny jako nástroj trestné činnosti na základě usnesení policejního orgánu. Žádost o zrušení zajištění byla nyní napadeným usnesením OSZ zamítnuta s odůvodněním, že v některých bodech je možné žádost stěžovatelky chápat spíše jako obhajobu postupu jejího představenstva v prověřované věci, avšak stěžovatelka naprosto pomíjí podezřelé okolnosti, které vedly policejní orgán k zahájení úkonů trestního řízení a k zajištění předmětných nemovitostí. Podle OSZ stěžovatelka navíc opakovaně namítá skutečnosti, které již v minulosti uplatnila proti usnesení policejního orgánu o zajištění nemovitostí. V této souvislosti OSZ odkázalo i na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3054/22 (veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž se Ústavní soud touto kauzou již jednou zabýval a kterým byla zamítnuta ústavní stížnost stěžovatelky brojící proti usnesení okresního soudu a OZS o zajištění předmětných věcí. Podle OSZ nevyjasněnost řady podezřelých okolností ve věci nadále trvá, a proto žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění nemohl vyhovět.
5. Proti tomuto zamítavému usnesení podala stěžovatelka podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s §146a odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost, která byla napadeným usnesením okresního soudu zamítnuta. Okresní soud shodně s OSZ uvedl, že i nadále existují nevyjasněné podezřelé okolnosti, které je v rámci trestního řízení nutné náležitě objasnit. Okresní soud navíc zdůraznil, že ve věci existují výrazné rozpory týkající se ocenění zajištěných nemovitých věcí, kdy se ocenění provedené znalcem na žádost stěžovatelky jeví ve srovnání s odborným posouzením ceny těchto nemovitých věcí, které předložil oznamovatel trestního oznámení, jako výrazně podhodnocené. Stejně tak i podle výsledků policejního šetření ke zjištění prodejních cen nemovitých věcí analogického charakteru ve stejném katastru je diametrálně odlišné od ocenění, kterým argumentuje stěžovatelka. Proto okresní soud stížnost stěžovatelky zamítl.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se policejní orgán dle odůvodnění zajišťovacího opatření obával výkonu zástavního práva minoritního akcionáře stěžovatelky k předmětným nemovitostem a dále vyslovil domněnku, že skutečným záměrem pro zřízení zástavního práva bylo propadnutí předmětných nemovitostí ve prospěch zástavního věřitele - minoritního akcionáře stěžovatelky. Tyto obavy pak vedly k vydání zajišťovacího opatření, jehož zrušení se nyní stěžovatelka domáhá. Stěžovatelka však v návrhu na zrušení zajišťovacího opatření uvedla a doložila, že v mezidobí došlo ke splacení zajištěného dluhu, a tedy k zániku zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech. Dále se policejní orgán při vydání zajišťovacího opatření obával, že vkladem nemovitostí do dceřiné společnosti stěžovatelky dojde k poškození stěžovatelky na jejím majetku. K tomu však stěžovatelka uvedla, že dotčené nemovitosti přestaly být ex lege předmětem nepeněžité vkladové povinnosti do nově vznikající dceřiné společnosti.
7. Přes tuto veškerou argumentaci stěžovatelky však OSZ a následně okresní soud zajišťovací opatření nezrušily. Jak OSZ, tak okresní soud, své úvahy o trvání zajišťovacího opatření paušálně odůvodnily tím, že nadále trvá potřeba objasnit podezřelé skutečnosti v dané trestní věci, a to aniž by se OČTŘ zabývaly tím, zda zajišťovací opatření za nového skutkového stavu fakticky plní relevantní zajišťovací funkci. Stěžovatelka namítá, že trvání zajišťovacího opatření nelze odůvodňovat toliko obecnou potřebou učinit další zjištění v trestním řízení. Odůvodnění napadených usnesení je proto z ústavněprávního hlediska nedostatečné, neboť OSZ i okresní soud naprosto pominuly stěžovatelkou nově uplatněnou argumentaci a nijak na ni v odůvodnění napadených rozhodnutí nereagovaly. Stěžovatelka shrnuje, že zajišťovací opatření bylo vydáno za účelem zabránění skutkového vývoje, který nyní odpadl.
8. Stěžovatelka shrnuje, že se OSZ a následně ani okresní soud nevypořádaly s jejími argumenty obsaženými v žádosti o zrušení zajištění a v následné stížnosti proti usnesení OSZ. V napadených usneseních nebylo náležitě reagováno na novou argumentaci stěžovatelky týkající se překonání důvodů pro vydání zajišťovacího opatření. OSZ ani okresní soud v napadených rozhodnutích nijak nereflektovaly nový skutkový stav předestřený stěžovatelkou. Jak již bylo prokázáno, ke vkladu nemovitostí do dceřiné společnosti stěžovatelky nedošlo a ani dojít nemůže a na předmětných nemovitostech již nevázne zástavní právo. Původní důvody pro vydání zajišťovacího opatření tedy odpadly. Dále argumentuje tím, že předmětné nemovitosti by ráda zpeněžila, a tím získala prostředky na nutné investice do areálu letiště. Při trvání zajišťovacího opatření je však takovýto postup vyloučen.
III. Vyjádření účastníka řízení
9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo Okresní státní zastupitelství v Trutnově, které popírá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky. K zamítnutí žádosti o zrušení zajištění předmětných nemovitostí totiž došlo proto, že v celé prošetřované věci i nadále existují podezřelé a dosud neobjasněné skutečnosti, kvůli nimž je na místě ponechat zajištění v platnosti. Těmito skutečnostmi je jednak fakt, že obviněný ve věci se snažil přesvědčit oslovené znalce ke snížení odhadní ceny předmětných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, kdy by výše kupní ceny (a tedy i hyperochy) v případě výkonu zástavního práva mohla vést k poškození stěžovatelky, na což již v prvopočátku vyšetřování upozornil oznamovatel a současně majoritní akcionář stěžovatelky. Obava, že podezřelý zamýšlel prodat předmětné zajištěné nemovitosti ke škodě stěžovatelky výrazně pod cenou, přitom nadále trvá. OSZ si uvědomuje snahu stěžovatelky zajištěné nemovitosti v případě zrušení zajištění prodat, v kontextu prověřované věci však upozorňuje na riziko vzniku majetkové škody stěžovatelce v důsledku záměrného prodeje za nepřiměřeně nízkou cenu, jelikož stěžovatelka i nadále trvá na znalcem provedeném ocenění předmětných nemovitostí, které se s ohledem na opatřené oponentní podklady jeví jako výrazně podhodnocené. Riziko vzniku majetkové škody a tedy i poškození akcionářů zde tedy zjevně existuje i nadále.
10. Ve zbytku se OSZ vyjadřuje k důvodnosti vydání usnesení o zajištění předmětných nemovitostí. Toto usnesení však ústavní stížností napadeno nebylo, proto tuto argumentaci obsaženou ve vyjádření Ústavní soud nerekapituluje.
11. Vzhledem k obsahu zaslaného vyjádření, které pouze opakuje závěry obsažené již v napadených rozhodnutích, nebylo obdržené vyjádření stěžovatelce zasláno k případné replice, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
12. Okresní soud v Trutnově se k ústavní stížnosti navzdory výzvě Ústavního soudu nevyjádřil a Ústavnímu soudu zaslal pouze spisový materiál.
IV. Vlastní posouzení věci
13. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky ochrany uplatnitelnými před obecnými soudy. Trestní řízení je zákonem upravený proces, který co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a následně při vlastním rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do tohoto procesu před jeho definitivním skončením, s výjimkou zcela mimořádných situací, lze proto označit za nepřípustnou a také nežádoucí. Zásahy Ústavního soudu jsou tedy opodstatněné pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva; v případě přípravného řízení trestního tedy v těch případech, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze jinak odstranit [viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)].
14. Dále je nutno uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. tr. ř. představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je bezpochyby opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku a tedy i do čl. 11 odst. 1 Listiny. Na druhou stranu je však nutné mít na zřeteli, že se jedná o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tento zajišťovací prostředek tedy svojí povahou spadá pod čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť se jedná pouze o opatření vztahující se k omezení "užívání majetku".
15. Ústavní soud konstatuje, že při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení §79a a násl. tr. ř., vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské trestné činnosti, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, nýbrž omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Při splnění požadavků kladených na zajištění majetkových hodnot z pohledu ústavního práva [k tomu srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121)] proto není věcí Ústavního soudu posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění a není příslušný k přezkumu takového rozhodnutí, neboť by tím mohl předjímat výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07).
16. Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, tedy podle stávající zákonné úpravy pro takové opatření postačí. V této souvislosti je totiž třeba uvést, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině určité míry pravděpodobnosti, a nikoliv jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, jelikož může být dalším šetřením vyvrácen [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 3511/14 (N 173/78 SbNU 577) a další].
17. Tyto principy ve prospěch důvodnosti předložené ústavní stížnosti proto samy o sobě nesvědčí. Stěžovatelka však správně upozorňuje na skutečnost, že v žádosti o zrušení zajištění přednesla zcela nové skutkové okolnosti, které měly vyvrátit potřebu trvání zajištění. Tyto nové skutkové okolnosti přitom značně zpochybnily důvodnost trvání zajištění, a to právě v kontextu vydaného rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění. Lapidárně řečeno, důvody pro trvání zajištění, kterými zprvu OČTŘ argumentovaly, podle stěžovatelky odpadly. Není proto možné se spokojit s pouhým zjištěním, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a že není projevem svévole. To, zda existují i další důvody pro trvání zajištění, které relativizují stěžovatelkou nově předložené skutečnosti obsažené v návrhu na zrušení zajištění, totiž nebylo v napadených rozhodnutích objasněno, neboť se k nim oba tyto státní orgány nevyjádřily. Pokud však stěžovatelka v reakci na odůvodnění zajišťovacího příkazu předložila v žádosti o zrušení zajištění argumenty opírající se o nově nastolený skutkový stav, které zpochybňovaly důvodnost dalšího trvání zajištění, je nutné, aby OSZ i okresní soud na tuto novou argumentaci stěžovatelky odpovídajícím způsobem reagovaly. OSZ i okresní soud však v napadených rozhodnutích pouze opakovaly důvody, které vedly k samotnému vydání rozhodnutí o zajištění, nicméně které - dle tvrzení stěžovatelky - již pominuly.
18. Smyslem rozhodování o žádosti o zrušení zajištění nemovitých věcí je přitom zvážit, zda v daný okamžik, kdy zajištění majetku trvá a je posuzováno, je stále nezbytné. OSZ a následně i okresní soud posoudily nezbytnost zajištění pouze k okamžiku vydání rozhodnutí o zajištění a paušálně ve vztahu k probíhajícímu trestnímu řízení, nijak se však nezabývaly novými skutkovými okolnostmi předloženými stěžovatelkou v žádosti o zrušení zajištění. V takovém případě jsou však napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Napadená rozhodnutí OSZ a okresního soudu totiž nereagují na klíčovou argumentaci stěžovatelky obsaženou v žádosti o zrušení zajištění, resp. reagují způsobem, který namísto přezkumu nezbytnosti trvání zajištění pouze rekapituluje důvody pro vydání rozhodnutí o zajištění a odkazuje na to, že samotné trestní řízení je na samém počátku. Z napadených rozhodnutí tak není vůbec patrné, že se OSZ a následně i okresní soud s argumenty, které jsou pro posouzení nezbytnosti trvání dalšího zajištění relevantní, vypořádaly a zvažovaly je, neboť na ně nijak nereagovaly.
19. Je tak nutno přisvědčit stěžovatelce, že se OSZ a následně i okresní soud namísto posouzení, zda je trvání zajištění stále nezbytné, pouze odkázaly na odůvodnění rozhodnutí o zajištění. OSZ i okresní soud se úvahám o nutnosti trvání zajištění vyhnuly, na konkrétní argumenty stěžovatelky stran (1) zániku zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech a stran toho, že (2) dotčené nemovitosti přestaly být ex lege předmětem vkladové povinnosti do nově vznikající dceřiné společnosti, nereagovaly. OSZ a případně i okresní soud se proto budou muset po kasačním nálezu Ústavního soudu touto argumentací stěžovatelky a nově předestřenými skutkovými okolnostmi znovu zabývat a náležitě je vypořádat.
20. Lze tak uzavřít, že orgány veřejné moci nejsou povinny se ztotožnit s argumentací účastníka řízení. Právo na soudní a jinou právní ochranu totiž nelze zaměňovat s právem na úspěch v řízení: jde "pouze" o to, aby toto řízení bylo vedeno korektně a respektovalo všechna práva jeho účastníků. To ovšem také znamená, že se státní orgány musí řádně vypořádat s relevantní argumentací, uplatněnou účastníkem řízení, a nevyhoví-li jí, jsou povinny své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnit. V nyní posuzovaném případě se tak ale nestalo, jak se podává ze shora uvedeného. Tímto způsobem proto bylo porušeno právo na soudní (v případě okresního soudu) a jinou právní (OSZ) ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku napadených rozhodnutí, které se týkají zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky, pak byl porušen rovněž čl. 11 odst. 1 Listiny.
V. Závěr
21. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil. Okresní státní zastupitelství v Trutnově, vázáno právním názorem obsaženým v tomto kasačním nálezu, bude proto povinno ve věci rozhodnout znovu a při tomto novém rozhodování se vypořádá i s nově uplatněnou argumentací stěžovatelky stran údajného pominutí důvodů k zajištění předmětných nemovitostí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu