ECLI:CZ:US:2023:3.US.929.23.1
sp. zn. III. ÚS 929/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha - Křeslice, sídlem Štychova 2/34, Praha 10 - Křeslice, zastoupené JUDr. Petrem Chárou, advokátem, sídlem U Zeměpisného ústavu 508/12, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023 č. j. 28 Cdo 3608/2022-824, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 3576/2020-673, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2022 č. j. 30 Co 104/2022-784 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. září 2021 č. j. 7 C 213/2006-737, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a 1. JUDr. Miloše Červenky, 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov a 3. Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 a 95 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že kupní smlouva ohledně pozemku parc. č. X o výměře 198 632 m2 zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV X, pro k. ú. Křeslice, uzavřená dne 24. 7. 2003 mezi prvním vedlejším účastníkem jako kupujícím a právním předchůdcem druhé vedlejší účastnice Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "pozemkový fond") jako prodávajícím, je neplatná, a aby druhé vedlejší účastnici soud uložil povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku vyzvat všechny zájemce o koupi tohoto pozemku, kteří splnili podmínky účasti v řízení o prodeji pozemku na základě zveřejnění nabídky pozemků určených k převodu podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 95/1999 Sb."), aby podle §7 odst. 4 tohoto zákona do 30 dnů od učinění výzvy nabídli kupní cenu tohoto pozemku. Obvodní soud nejprve rozsudkem ze dne 30. 1. 2015 č. j. 7 C 213/2006-484 žalobě na určení vlastnického práva druhé vedlejší účastnice k pozemku vyhověl (I. výrok), stejně tak vyhověl žalobě na uložení povinnosti druhé vedlejší účastnici (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. - IV. výrok). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 11. 2015 č. j. 30 Co 285/2015-552 odmítl odvolání prvního vedlejšího účastníka proti II. výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok), v I. výroku ve vztahu k prvnímu vedlejšímu účastníkovi i druhé vedlejší účastnici a ve II. výroku ve vztahu k druhé vedlejší účastnici rozsudek potvrdil (II. výrok), ve III., IV., V. a VI. výroku rozsudek částečně změnil a částečně potvrdil (III. a IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (V. a VI. výrok). Dovolací soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2021 č. j. 28 Cdo 3576/2020-673 řízení o dovolání druhé vedlejší účastnice proti I., II., IV. a VI. výroku rozsudku obvodního soudu zastavil (I. výrok), dovolání prvního vedlejšího účastníka proti I. výroku a dále proti části II. výroku rozsudku městského soudu, jíž ve vztahu k druhé vedlejší účastnici potvrdil ve II. výroku rozsudek obvodního soudu, odmítl (II. výrok) a rozsudek městského soudu ve II. až VI. výroku a rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (III. výrok).
3. Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 7. 9. 2021 č. j. 7 C 213/2006-737 žalobu zamítl. Městský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2022 č. j. 30 Co 104/2022-784 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem městského soudu, že není dán naléhavý právní zájem stěžovatelky na určení vlastnického práva druhé vedlejší účastnice k pozemku. Správně byla podle městského soudu zamítnuta také žaloba i v části uložení povinnosti druhé vedlejší účastnici učinit výzvu k nabídce kupní ceny podle §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., neboť podle judikatury dovolacího soudu platí, že nelze-li postup podle §7 tohoto zákona opakovat, nelze druhé vedlejší účastnici, i kdyby byla vlastníkem předmětného pozemku, uložit povinnost vyzvat všechny zájemce o koupi pozemku podle §7 tohoto zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání stěžovatelka i první vedlejší účastník. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2023 č. j. 28 Cdo 3608/2022-824 dovolání odmítl s odůvodněním, že se městský soud ve svém závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky neodchýlil od judikatury dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat jejími dovolacími námitkami s odůvodněním, že ve své rozhodovací praxi již formuloval právní závěr, podle něhož postup podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. opakovat nelze. Podle závěrů Nejvyššího soudu byl proto v nyní posuzované věci proces prodeje završen uzavřením (byť neplatné) kupní smlouvy a stěžovatelka již nemůže být účastnicí tohoto procesu, což ve svém důsledku znamená, že u stěžovatelky není dána aktivní věcná legitimace pro řízení o určení vlastnického práva ke kupní smlouvou převedenému pozemku. Stěžovatelka nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že jí v dovolání předestřené otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a není důvodu k jejich přehodnocení. Podle stěžovatelky nelze považovat za rozhodovací praxi jedno osamocené rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 30 Cdo 789/2008), které nebylo publikováno ani ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo v odborné literatuře. Stěžovatelka namítá, že dovolací soud v odůvodnění svého kasačního rozsudku vychází z chybně interpretované situace, když uvádí, že ,,postup ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. vyústil dnem 24. 7. 2003 v uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu předmětného pozemku na žalovaného l)." Stěžovatelka má za to, že došly-li obecné soudy k závěru o neplatnosti kupní smlouvy, pak taková kupní smlouva vůbec nevznikla, a v důsledku toho chyběl legitimní titul pro převod pozemku na prvního vedlejšího účastníka. Tato skutečnost je zcela klíčová pro vyřešení celého sporu, neboť chybný předpoklad, že existoval platný nabývací titul, na jehož základě došlo k převodu vlastnického práva z druhé vedlejší účastnice na prvního vedlejšího účastníka, ve svém důsledku vedl k nesprávnému závěru, že proces prodeje byl dokončen, a proto jej nelze opakovat. Konstatováním, že proces prodeje může být završen nejenom platně uzavřenou kupní smlouvou, ale rovněž smlouvou, která z hlediska práva vůbec neexistuje, dovolací soud zcela zásadním způsobem zasáhl do legitimního očekávání stěžovatelky. Pochybení spatřuje stěžovatelka i v postupu městského soudu a okresního soudu, které vycházely z chybného právního závěru dovolacího soudu a přistoupily k interpretaci zákona č. 95/1999 Sb. zcela mechanicky v neprospěch stěžovatelky přes to, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu restitučních předpisů, při jejichž aplikaci má být podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k oprávněným osobám přistupováno co nejvstřícněji.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem Nejvyššího soudu, že jsou-li rozhodnutí obecných soudů založena na skutkovém závěru, že pozemkový fond uzavřel s prvním vedlejším účastníkem kupní smlouvu o prodeji pozemku, pak postup při prodeji pozemku podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. byl uzavřením této kupní smlouvy završen, byť šlo o smlouvu absolutně neplatnou podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013. K uvedenému právnímu názoru, kterým byl vázán obvodní soud i městský soud, dospěl dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2021 č. j. 28 Cdo 3576/2020-673, jímž zčásti zrušil předcházející rozsudek městského soudu a v celém rozsahu rozsudek obvodního soudu.
8. Nejvyšší soud vyšel ve svých závěrech ze znění §7 odst. 1 písm. a) a §8 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., z důvodové zprávy k §7 tohoto zákona, z přechodných ustanovení čl. II zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení a ze své judikatury k §8 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., podle které postup podle §7 tohoto zákona nelze opakovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 30 Cdo 789/2008). Nejvyšší soud dovodil, že vyhlásil-li pozemkový fond prodej pozemku dne 24. 2. 2003 a dne 24. 7. 2003 uzavřel s prvním vedlejším účastníkem kupní smlouvu o prodeji pozemku s právními účinky vkladu ke dni 29. 7. 2003, pak byl postup při prodeji pozemku podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. uzavřením této kupní smlouvy završen. V dané věci přitom nešlo s ohledem na znění čl. II zákona č. 253/2003 Sb. o rozpracovaný případ, nelze proto použít městským soudem aplikovaný §22 odst. 14 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, podle kterého byl-li pozemkovým fondem před účinností tohoto zákona vyhlášen prodej zemědělských pozemků podle §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., a byla-li podána žádost podle §7 odst. 3 téhož zákona, dokončí příslušný krajský pozemkový úřad vyřízení této žádosti, včetně uzavření příslušné smlouvy, podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud taktéž dovodil, že nelze-li postup podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. opakovat, nelze druhé vedlejší účastnici jakožto právní nástupkyni pozemkového fondu uložit povinnost vyzvat všechny stěžovatelkou specifikované zájemce o koupi pozemku, aby podle §7 odst. 4 tohoto zákona do 30 dnů od učinění výzvy nabídli kupní cenu tohoto pozemku.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti i v průběhu řízení před obecnými soudy s uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu nesouhlasí, jeho odůvodnění považuje za chybné, ledabylé a nepřesvědčivé. Ústavní soud však neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, v němž jsou pro věc zásadní závěry vyloženy a odůvodněny způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.
10. Tvrdí-li stěžovatelka, že dovolací soud nevysvětlil, proč byl v dané věci proces podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. ukončen uzavřením absolutně neplatné kupní smlouvy, je nutno poukázat na závěr Nejvyššího soudu, podle kterého se obvodní soud ani městský soud nezabývaly závěry vyplývajícími z nálezů Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 nebo sp. zn. III. ÚS 415/15, sp. zn. III. ÚS 663/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v němž dospěl Nejvyšší soud (nově oproti závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013) shodně s Ústavním soudem k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (§3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Otázka, který subjekt byl vlastníkem pozemku v době rozhodnutí městského soudu, zůstala podle Nejvyššího soudu neobjasněna, byť v katastru nemovitostí byl jako vlastník zapsán první vedlejší účastník, ovšem na základě kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2010 uzavřené mezi ním a MARSILEAN, a. s., a nikoliv podle kupní smlouvy ze dne 24. 7. 2003 uzavřené mezi prvním vedlejším účastníkem a pozemkovým fondem (první vedlejší účastník kupní smlouvou ze dne 2. 1. 2007 pozemek prodal obchodní společnosti MARSILEAN, a. s., která pak kupní smlouvou ze dne 22. 12. 2010 prodala pozemek zpět prvnímu vedlejšímu účastníkovi).
11. Také tomuto závěru dovolacího soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout, neboť vychází z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a je srozumitelně odůvodněn s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
12. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, když Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že se městský soud ve svých závěrech, že žalobě o uložení povinnosti realizovat opětovně postup podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. v souvislosti s prodejem dotčeného pozemku vyhovět nelze (pročež není dána ani aktivní věcná legitimace stěžovatelky v řízení o určení vlastnického práva státu k němu), neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom nevyšel bez dalšího pouze ze své dosavadní judikatury k §7 a násl. zákona č. 95/1999 Sb., jak naznačuje stěžovatelka, nýbrž opětovně odkázal na jednoznačné znění §8 citovaného zákona, který výslovně zapovídá opakování procesu prodeje podle §7 tohoto zákona a předurčuje tak neúspěšnost žaloby stěžovatelky o opakování procesu prodeje pozemku, v důsledku čehož není podle Nejvyššího soudu stěžovatelka aktivně legitimována k žalobě o určení vlastnického práva druhé vedlejší účastnice, neboť právní sféry stěžovatelky se sporný právní vztah nemůže dotknout.
13. Ústavní soud má za to, že postup Nejvyššího soudu při aplikaci §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a jeho právní posouzení je přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodněno, proto nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení jeho závěrů.
14. Ústavní soud uzavírá, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se soudy učiněným výkladem dotčených ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. Případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal, neboť obecné soudy se ve svých odůvodněních a s poukazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu s jednotlivými námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádaly.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu