ECLI:CZ:US:2023:3.US.985.23.1
sp. zn. III. ÚS 985/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Josefa Skácela, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 2 As 80/2021-23, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a ústavní principy zaručené čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozsudku nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, rozsudkem ze dne 26. 2. 2021, č. j. 44 A 89/2019-32, Krajský soud v Praze zamítl žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 20. 9. 2019, č. j. 172290/2018/KUSKLPŽPŘ/ZAV, které zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí Městského úřadu Říčany (dále jen "městský úřad") ze dne 3. 12. 2018 č. j. 199938/2018/MURI/OPE/1124. Rozhodnutím městského úřadu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč podle §125c odst. 5 písm. g) téhož zákona a paušální náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč podle §95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v rozhodném znění (dále jen "zákon o přestupcích"). Přestupku se žalobce měl dopustit dne 15. 8. 2018 v 16:06 hod. v obci M. na silnici č. II/101, jako řidič osobního motorového vozidla, když v území obce s nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h mu bylo naměřeno 72 km/h, po odečtení tolerance radaru 69 km/h.
4. Ke kasační stížnosti stěžovatele ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který ústavní stížností napadeným rozsudkem tuto stížnost zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť se ztotožnil s hodnocením krajského soudu.
5. Stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které formuloval již v průběhu předchozího řízení, mj. v kasační stížnosti. Stěžovatel namítá nezákonnost důkazu, když byl strážníky zastaven a legitimován na území sousední obce, ve které prý nejsou oprávněni k výkonu svých pravomocí. Dále stěžovatel namítá rozpor s §79a zákona o silničním provozu, když k měření rychlosti ze strany strážníků obce došlo na místě, kde stěžovatel dle svého názoru nemohl ohrozit bezpečnost a plynulost provozu. Tímto se strážníci měli dopustit porušení preventivní funkce měření rychlosti a stěžovatele "šikanovali". Stěžovatel argumentuje porušením §1 odst. 5 zákona č. 553/1990 Sb., o obecní policii (dále jen "zákon o obecní policii) a v tom spatřuje i porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, podle kterých státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, zatímco každý může činit, co není zákonem zakázáno.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. K námitkám stěžovatele Ústavní soud především uvádí, že stěžovatel nepopírá, že se předmětného přestupku dopustil, když v obci nedodržel nejvyšší povolenou rychlost. To ovšem logicky znamená, že porušil zákon a požadavky obsažené v čl. 2 odst. 3 Listiny proto byly zachovány: stěžovatel totiž nebyl nucen činit něco, co zákon neukládá a byl potrestán za prokázané porušení zákona. Rovněž stěžovatelova námitka, že se překročení rychlosti dopustil blízko hranice území obce, nemá žádnou relevanci.
9. Ohledně postupu strážníků obecní policie Ústavní soud konstatuje, že jazykovým výkladem zákonného ustanovení je skutečně možné dojít k závěru, že strážník obce je způsobilý vstoupit na území jiné obce a vykonávat tam své pravomoci pouze v případech uvedených v §3a až 3c a §17b téhož zákona. Jak ale uvedl Ústavní soud již v nálezu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě.
10. S ohledem na účel zákona, tzn. zajištění bezpečnosti provozu a také v zájmu zachování veřejného pořádku, je totiž nutné do jeho pravomoci zahrnout též případy, kdy je nutno dokončit již započatý úkon. V opačném případě by totiž byla činnost obecní policie v řadě situací zcela bezzubá a postrádala by rozumný smysl. V nyní posuzovaném případě se totiž jednalo pouze o dočasnou realizaci pravomocí strážníků obce mimo jejich území. Samotný úkon policistů (měření rychlosti) byl totiž započat na území obce, kde jsou oprávněni k výkonu svých pravomocí, a pouze k dokončení úkonu (tzn. k legitimaci stěžovatele) došlo až v katastru vedlejší obce. Závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého by v důsledku výkladu stěžovatele stačilo překročit katastrální území předmětné obce, aby se pachatel přestupku vyhnul potrestání za přestupek či jeho objasnění významně snížil (bod 20 napadeného rozsudku), proto shledává Ústavní soud zcela logickým a ústavně souladným. Z ústavněprávního hlediska je rovněž podstatné, že v nyní posuzované věci není dána žádná indicie, že by se strážníci obecné policie dopustili jakékoliv svévole či jiného překročení svých pravomocí. Lapidárně vyjádřeno: naměřili nepřiměřeně vysokou rychlost stěžovateli v katastru obce, kde k tomu byli nesporně místně příslušní, a celý úkon dokončili tím, že stěžovatelovo vozidlo následně zastavili a legitimovali jej a sdělili mu, že se dopustil předmětného přestupku. Jednalo se tedy o souvislou a logickou posloupnost děje, přičemž výklad nabízený stěžovatelem by skutečně vedl k absurdnímu závěru, že by obecní policie prakticky nemohla měřit rychlost blízko hranic katastru "své" obce. K porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny proto v daném případě nedošlo.
11. Ústavní soud považuje za ústavně konformní a zcela logickou rovněž argumentaci Nejvyššího správního soudu ohledně tvrzeného porušení §79a zákona o silničním provozu. Smyslem tohoto ustanovení je skutečně vyloučit samoúčelnou "šikanu", kterou je myšleno provádění měření na místech, kde to nenapomáhá bezpečnosti provozu. K "šikaně" ve stěžovatelově případě však nedošlo, jelikož k předmětnému přestupku došlo v odpoledních hodinách během pracovního dne; navíc v místě, kde se dá očekávat zvýšený výskyt chodců - před přechodem pro chodce a před autobusovou zastávkou v zastavěné zóně obce. Nejvyšší správní soud totiž v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 27) řádně vysvětlil, že stěžovatel zaměnil místo, odkud měření proběhlo (stanoviště obecní policie) s místem, kde se nacházelo v okamžiku měření rychlosti vozidlo stěžovatele.
12. Ústavní soud nevyhověl ústavní stížnosti ani z důvodu porušení namítaného porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Okolnost, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, totiž není a ani nemůže být důvodem vyhovění ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci, které samozřejmě neexistuje a ani z povahy věci existovat nemůže
13. Na základě shora uvedeného a při respektování okolnosti, že Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti a nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, lze uzavřít, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry Nejvyššího správního soudu. Tímto ovšem stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
14. Nejvyšší správní soud (a před ním i krajský soud) se přitom s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž zákona o silničním provozu, do nichž se promítají principy obsažené v Listině, jejichž porušení stěžovatel nyní namítá. V závěrech obecných soudů přitom Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jejich protiústavnosti, spočívající příkladmo v porušení kogentního znění aplikovaných podústavních norem, v extrémním nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry, anebo v zásadním porušení principů spravedlivého řízení. Řečeno stručně, Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal nic, co by mohlo vést ke kasaci napadeného rozsudku.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu