ECLI:CZ:US:2023:3.US.998.23.1
sp. zn. III. ÚS 998/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Jana Martínka, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kofroněm, advokátem, sídlem Lidická 66/43, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 23 Cdo 2838/2022-91, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2022 č. j. 3 Cmo 120/2021-68 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2021 č. j. 1 Cm 46/2019-37, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Alza.cz, a. s., sídlem Jankovcova 1522/53, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení o ochranu před nekalou soutěží Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 3. 2021 č. j. 1 Cm 46/2019-37 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal, aby vedlejší účastnici řízení (žalované) byla uložena povinnost zdržet se nabízení pojistného produktu pod označením "prodloužená záruka" a odstranit nabídku ze svých internetových stránek (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 3 220 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 15. 3. 2022 č. j. 3 Cmo 120/2021- 68 odmítl odvolání stěžovatele proti výroku II. rozsudku městského soudu (výrok I.), rozsudek městského soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Rozhodnutí ve věci samé vrchní soud odůvodnil tím, že nabízením pojistného produktu pod označením "prodloužená záruka" se vedlejší účastnice řízení nedopouští nekalé soutěže podle §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák."), neboť nejde o jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Tvrzení stěžovatele, že jde o označení klamavé, je třeba podle vrchního soudu posoudit z hlediska průměrného spotřebitele, jenž je dostatečně informovaný a v rozumné míře pozorný a opatrný. K tomu doplnil, že vedlejší účastnice řízení při nabízení předmětného produktu zřetelně informuje, že jde o nabídku pojištění vad zakoupené věci, tyto informace jsou v rámci nabídky opakovaně předkládány a zákazník je až do ukončení kontraktačního procesu řádně informován o tom, že se jedná o pojistný produkt a že podmínky plnění odpovídají plněním podle pojistných podmínek. Ztotožnil se též se závěrem městského soudu, podle kterého je průměrnému spotřebiteli zřejmé, že po uplynutí zákonné záruky se pravidla pro uplatnění reklamace mohou řídit pouze sjednanými smluvními podmínkami, s nimiž je nezbytné se seznámit. Navíc jde o produkt soutěžiteli běžně používaný na trhu internetových obchodů s elektronikou. Pokud se stěžovatel s podmínkami produktu před jeho zakoupením neseznámil, nedostál tak požadavku dostatečné míry pozornosti a opatrnosti průměrného spotřebitele, což nelze klást k tíži vedlejší účastnici řízení.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2023 č. j. 23 Cdo 2838/2022-91 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť vrchní soud se při řešení stěžovatelem předložených otázek, kterými napadal správnost posouzení označování služby vedlejší účastnice řízení z hlediska souladu s dobrými mravy soutěže, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu, jakož i judikaturu Soudního dvora Evropské unie (např. rozsudek ze dne 16. 7. 1998 ve věci C-210/96, Gut Springenheide GmbH, Rudolf Tusky proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachung) konstatoval, že podmínkou nekalé soutěže spočívající v klamání zákazníků je, že v souvislosti s výrobkem či službou je soutěžitelem uváděn takový (klamný) údaj, který je způsobilý v zákazníkovi vyvolat představu, jež neodpovídá v daném údaji popsané skutečnosti. Pravdivý údaj je klamavý tehdy, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést zákazníka v omyl. Klamavost reklamy může spočívat i v opomenutí soutěžitele uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem lze po soutěžiteli spravedlivě požadovat. Za opomenutí se považuje též uvedení důležitého údaje nesrozumitelným nebo nejednoznačným způsobem. Otázku klamavosti jednání soutěžitele je třeba posuzovat z hlediska průměrného spotřebitele. Při vymezení kritéria průměrného spotřebitele se musí brát v úvahu pravděpodobné očekávání přiměřeně informovaného, pozorného a rozumného spotřebitele. Hledisko průměrného spotřebitele bere v úvahu takového spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Posouzení, zda určité jednání naplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže podle §2976 odst. 1 obč. zák., a tudíž je zakázaným jednáním v hospodářské soutěži, je třeba vždy učinit na základě individuálního posouzení a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem věci. S ohledem na tato hlediska Nejvyšší soud uvedl, že vrchní soud hodnotil nekalosoutěžní důsledky vytýkaného označení služby individuálně a s dostatečným přihlédnutím k relevantním okolnostem projednávané věci. Vzal při posouzení klamavosti namítaného označení služby správně v úvahu hledisko průměrného zákazníka (spotřebitele), který má dostatek informací a u něhož se předpokládá rozumná míra pozornosti a opatrnosti. Proto závěr vrchního soudu, že průměrný zákazník (spotřebitel) - v dané věci kupující elektronické zboží online - se s podmínkami služby poskytované nad rámec zákonné úpravy odpovědnosti za vady, tedy služby poskytované pouze na základě obsahu konkrétního smluvního ujednání a pouze za podmínek určených v daném smluvním ujednání a v rozsahu tam uvedeném, jakož i s obsahem jím uzavíraného smluvního ujednání (minimálně) v základních parametrech seznámí dříve, než k němu přistoupí, zvláště je-li soutěžitelem při uzavírání smlouvy zřetelně informován o povaze nabízené služby, tyto informace jsou mu v rámci nabídky opakovaně předkládány a zákazník je až do ukončení kontraktačního procesu o obsahu nabídky řádně zpraven, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Vyslovuje přesvědčení, že způsob nabízení služby, zejména její označení a popis základních atributů v internetové nabídce v době, kdy si tuto službu objednal, byly způsobilé vyvolat v průměrném spotřebiteli klamný dojem, že vedlejší účastnice řízení za úplatu přebírá záruku za jakost prodávaného zboží, případně že mu bude v případě vad předmětného zboží poskytnut stejný rozsah plnění jako v době trvání zákonné záruční doby. Obecným soudům vytýká nedostatečné odůvodnění a nesrozumitelnost napadených rozhodnutí, které spočívaly v tom, že obecné soudy (zvláště městský soud) namísto hodnocení klamavosti konkrétní nabídky vedlejší účastnice řízení v odůvodnění rozhodnutí obecně komentovaly nabízení podobných produktů na českém trhu. Implicitní závěr soudu, že kdokoli, kdo nabízí prodloužení zákonné záruky, postupuje totožným způsobem, stejně jako tvrzení o tom, co spotřebitel ví, se neopírají o žádné, tím spíše přesvědčivé, argumenty a jsou tak závěry zcela svévolnými, resp. dokonce nepravdivými. Vrchnímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami a pominul řadu zásadních odvolacích argumentů. Vrchní soud své rozhodnutí zdůvodnil toliko konstatováním, že se vedlejší účastnici řízení podařilo prokázat, že se nekalé soutěže nedopustila, přičemž v zásadě pouze odkázal na odůvodnění rozsudku městského soudu. Svůj závěr pak založil pouze na tom, že informace o podstatě nabízeného produktu jsou zákazníkovi zřetelně v rámci nabídky produktu opakovaně předkládány a tento je až do ukončení kontraktačního procesu řádně informován o tom, že jde o pojistný produkt a že podmínky plnění odpovídají plněním podle pojistných podmínek, a to s poukazem na judikaturně vymezené požadavky dostatečné míry pozornosti a opatrnosti průměrného spotřebitele. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že jeho dovolání bylo přípustné, když splňovalo požadavky, které na tento mimořádný opravný prostředek kladou procesní předpisy. Trvá na tom, že kritéria dostatečného odůvodnění, resp. nepřezkoumatelnosti rozsudku, jsou jasně specifikovanou otázkou procesního práva řešenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se vrchní soud ve svém rozsudku odchýlil již tím, když odmítl odvolací námitku stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Závěrem poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k předvídatelnosti a řádnému odůvodnění soudních rozhodnutí, jakož i k potřebě vypořádání námitek a argumentů. Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy nepřípustným způsobem abstrahovaly od hodnocení konkrétního jednání vedlejší účastnice řízení a bez jakéhokoli analytického hodnocení individuální obchodní nabídky odbyly výhrady stěžovatele paušálním odkazem na požadavky pozornosti a obezřetnosti, které jsou judikaturou kladeny na průměrného spotřebitele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nekalou soutěží. Jeho stěžejní námitka vychází z toho, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nesrozumitelná, když nezohlednila individuální rozměr dané věci a namísto toho se upnula k hledisku průměrného spotřebitele a k paušálnímu hodnocení obdobných praktik na trhu. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s tím, že obecné soudy nepovažovaly jednání vedlejší účastnice řízení za rozporné s dobrými mravy soutěže.
9. Těžiště ústavní stížnosti spočívá ve vyjádření stěžovatelova nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně §2976 odst. 1 obč. zák. Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že tento "proces" bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska principu řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Důvodem zásahu Ústavního soudu do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů tak mohou být zásadní vady, které činí ústavní stížností napadený právní závěr vskutku "extrémním". Poskytuje-li právní úprava obecným soudům poměrně široký prostor pro vlastní uvážení, přirozeně se tím zužuje prostor ústavněprávního přezkumu Ústavním soudem.
10. Co se týče hlediska dobrých mravů, Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383) uvedl, že dobré mravy lze chápat jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, přičemž tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Současně upozornil, že takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, přičemž není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, nenasvědčuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod. Byť v posuzovaném případě jde o poměrně specifickou oblast lidské činnosti (právo nekalé soutěže), výše uvedené závěry se přiměřeně uplatní i v nyní posuzované věci, neboť i zde musí obecné soudy uvážit, zda konkrétní jednání toho kterého soutěžitele lze z hlediska hospodářské soutěže považovat (ještě) za férové, či zda už překročilo hranici nekalých praktik.
11. Ústavní soud se s přihlédnutím k uvedenému zabýval tím, zda obecné soudy zjevně nevybočily z ústavněprávních mezí volného uvážení, a to především při posouzení nekalosti jednání vedlejší účastnice řízení ve vztahu ke stěžovateli, a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a přesvědčivě vysvětlily, proč jednání vedlejší účastnice řízení (nabízení pojistného produktu pod označením "prodloužená záruka") nenaplňuje znaky tzv. generální klauzule nekalosoutěžního jednání podle §2976 obč. zák. Věnovaly se i pojmu "dobré mravy soutěže". Vyšly přitom z obecně uznávaného hlediska "průměrného spotřebitele", jenž je dostatečně informovaný a v rozumné míře pozorný a opatrný (k tomu podrobná judikatura citovaná v napadených rozhodnutích). Individualizaci věci pak provedly tím, že posoudily, jakým způsobem vedlejší účastnice řízení při nabízení předmětného produktu (nabídka pojištění vad zakoupené věci) informuje a zda měl stěžovatel o nabízeném produktu dostatek informací. Vyšly-li ze zjištění, že informace o tomto produktu jsou v rámci nabídky opakovaně předkládány a zákazník je až do ukončení kontraktačního procesu řádně informován o tom, že jde o pojistný produkt a že podmínky plnění tomu odpovídají, nelze proti jejich závěru o nenaplnění generální klauzule nekalé soutěže nic namítat. Rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně odůvodněná a srozumitelná a nelze je považovat za nepřezkoumatelná.
12. Ústavní soud závěrem konstatuje, že nelze vytýkat Nejvyššímu soudu, když dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné ze zákonných důvodů. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že podle §237 o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, kdy soudy nižších instancí rozhodly v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud tak odmítnutím stěžovatelova dovolání jako nepřípustného neporušil stěžovatelem uváděné právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu