ECLI:CZ:US:2023:4.US.1051.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1051/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Focka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2023 č. j. 26 Cdo 99/2023-383, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a spolku Orel, sídlem Kurská 792/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") jako soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 4. 2022 č. j. 244 C 74/2014-352, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2022 č. j. 244 C 74/2014-376, zastavil dovolací řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 4. 2021 č. j. 21 Co 206/2019-215, pro nezaplacení soudního poplatku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů "odvolacího" řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatele krajský soud jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 18 Co 142/2022-358, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2022 č. j. 18 Co 142/2022-379, usnesení městského soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. jej potvrdil ve znění, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 občanského soudního řádu jako vadné odmítl, neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jenž je jeho obligatorní náležitostí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho dovoláním, postupoval toliko formálně, a bez bližšího zkoumání dospěl k nesprávnému závěru, že nedostál zákonným požadavkům. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud musel přehlédnout argumentaci s odkazem na §241a občanského soudního řádu, tak i bod 1 dovolání, kde stěžovatel uváděl, že městský soud předčasně rozhodl o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, aniž by se jakkoliv zabýval žádostí stěžovatele ze dne 14. 3. 2022, o osvobození od soudního poplatku, resp. kde žádal o prodloužení lhůty k doplnění a odůvodnění předmětné žádosti.
6. Stěžovatel dále uvádí, že svou ústavní stížnost doplní ve lhůtě sedmi až deseti dnů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel není v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 42/15-st. právně zastoupen advokátem, neboť on sám je advokátem. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro nepřípustnost, neboť nevymezil, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti text svého dovolání, z něhož skutečně požadavky na dovolání kladené §237 občanského soudního řádu nevyplývají, neboť stěžovatel toliko odkázal na §237, resp. §241a občanského soudního řádu, nicméně jeho argumentace vymezené požadavky neoznačovala. Stěžovatel toliko zopakoval skutkové okolnosti věci a svou dosavadní argumentaci k požadovanému osvobození od soudního poplatku.
10. Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, podmínkou ovšem je, že se tak musí stát zákonem stanoveným postupem (odst. 4). Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí splnit, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [např. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
11. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání nebo jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)]. Stěžovatel však nevymezil řádně přípustnost dovolání v souladu s §237 občanského soudního řádu, tedy nenaplnil ve svém dovolání zákonné požadavky, Nejvyšší soud proto nebyl oprávněn přistoupit k věcnému posouzení případu. Z ústavněprávního hlediska je tento způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu aprobovatelný a nezakládá porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.)].
12. Ústavní soud toliko pro úplnost dodává, že stěžovatel ve lhůtě, kterou si sám vytyčil v ústavní stížnosti, další doplnění odůvodnění své ústavní stížnosti nezaslal.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu