ECLI:CZ:US:2023:4.US.1062.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1062/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova třída 183/33, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2023 č. j. 39 Co 53/2023-1653 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. ledna 2023 č. j. 6 P 235/2017-1633 a o s ní spojeném návrhu na zrušení rozvrhu práce Městského soudu v Praze v části "4. Občanskoprávní úsek - agenda odvolací, čl. II. písm. F) a G)", za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a E. P. a nezletilé A. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozvrh práce Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v části "4. Občanskoprávní úsek - agenda odvolací, čl. II. písm. F) a G)", a žádá, aby o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto přednostně.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) na nařízení předběžného opatření (I. výrok) a nezletilé vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") byl pro toto řízení jmenován opatrovník (II. výrok). Uvedeným návrhem se stěžovatel domáhal umístění nezletilé do neutrálního prostředí Diagnostického ústavu X, případně do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Y, do sedmi dnů ode dne doručení usnesení na dobu dvou měsíců, dále stanovení povinnosti první vedlejší účastnici (matce; dále jen "vedlejší účastnice") zdržet se jakéhokoliv osobního, elektronického a písemného kontaktu s nezletilou vyjma pohlednic zasílaných na adresu zařízení včetně kontaktu prostřednictvím jiných osob, a stanovení povinnosti příslušenému zařízení zajistit nezletilé odborné vyšetření diagnostikované lehké mentální retardace, jakož i stanovení povinnosti rodičům spolupracovat se zařízením dle jeho pokynů s cílem obnovit styk nezletilé se stěžovatelem. Případně stěžovatel navrhl stanovit vedlejší účastnici povinnost zajistit účast nezletilé na terapii a asistovaných stycích. Současně s návrhem na nařízení předběžného opatření stěžovatel podal návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti vedlejší účastnice, návrh na změnu péče a změnu úpravy styku a výživného.
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Stěžovatel se domáhal zásadního zásahu do života nezletilé, přičemž z listinných důkazů přiložených k návrhu nebyla prokázána potřeba pro takto razantní zakročení. Ve věci bude podle názoru soudu zapotřebí rozsáhlého dokazování, jež nebylo možno provést v zákonné sedmidenní lhůtě.
4. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu, neboť dospěl shodně s obvodním soudem k závěru, že pro postup navrhovaný stěžovatelem, ať již spočívající v umístění nezletilé do příslušného zařízení nebo v účasti na terapii a asistovaných stycích (které byly již dříve k návrhu stěžovatele neúspěšně nařízeny a později od nich bylo ustoupeno), nebyly splněny podmínky; potřeba naléhavé zatímní úpravy vztahů nebyla zjištěna a ani stěžovatelem tvrzena. Nezletilé již bylo sedmnáct let, a s ohledem na okolnosti věci, zejména na dlouhodobé odmítání styku se stěžovatelem, nebylo možno přistoupit k tak zásadnímu zásahu bez provedení dokazování a zjištění jejího aktuálního postoje.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel popisuje situaci v rodině a podrobně se vyjadřuje k osobě vedlejší účastnice, která měla nezletilou dlouhodobě negativně ovlivňovat a všemi možnými prostředky usilovat o omezení jejího styku s ním. Upozorňuje na skutečnost, že nezletilé byla diagnostikována lehká mentální retardace, což s sebou nese zvýšenou závislost na konkrétní osobě, lehkou ovlivnitelnost a nedostatek kritického myšlení, čehož vedlejší účastnice zneužívá. Nezletilá již brzy dosáhne zletilosti, a proto zde byla poslední šance na obnovu poškozeného vztahu se stěžovatelem; to však obecné soudy nezohlednily a místo splnění povinnosti aktivně působit k obnovení rodinného života této možnosti naopak zabránily.
6. Stěžovatel rovněž namítá porušení svého práva na zákonného soudce v řízení před městským soudem, když o jeho odvolání rozhodoval v souladu s rozvrhem práce stejný senát, který "měl na svědomí rozsudek v předchozím řízení". Stěžovatel namítá neústavnost všech racionalizací a specializací obsažených v rozvrhu práce, které vedou k popření prvku nahodilosti, a z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní soud zrušil příslušnou část rozvrhu práce městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Domáhá-li se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti zrušení části rozvrhu práce městského soudu, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Rozvrh práce je specifickým aktem předsedy soudu, a byť může zakládat též subjektivní práva účastníků řízení (zejména ústavně zaručené právo na zákonného soudce), není rozhodnutím ani právním předpisem, k jejichž přezkumu je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti povolán (srov. čl. 87 odst. 1 Ústavy ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu). Ve zbývající části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí, je podmínka příslušnosti Ústavního soudu k projednání návrhu splněna.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, že rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98].
10. Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím v rodinných věcech zdrženlivě. Celkový prostor pro jeho kasační zásah je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy, resp. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na jeho nařízení velmi zúžen, v důsledku čehož se přezkumná pravomoc Ústavního soudu soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
11. Jak obvodní soud, tak městský soud dospěly shodně k závěru, že ve věci nebyla prokázána nutnost zatímní úpravy poměrů nezletilé, přičemž tento svůj názor náležitě zdůvodnily (viz str. 2 a 3 odůvodnění usnesení obvodního soudu a bod 14 odůvodnění usnesení městského soudu). Jak je však z ústavní stížnosti zřejmé, stěžovatel závěr soudů o nenaplnění podmínek pro nařízení předběžného opatření nijak nezpochybňuje a žádným - natožpak ústavně relevantním - způsobem na něho nereaguje. Předložená argumentace se tak do značné míry zcela míjí s důvody, na nichž jsou ve skutečnosti založena napadená rozhodnutí, což již samo o sobě podstatně omezuje možnost případného zásahu Ústavního soudu.
12. Stěžovatel de facto obecně brojí proti (též dřívějším) rozhodnutím soudů vydaným v řízení o úpravě poměrů nezletilé, v jejichž důsledku není soudně upraven jejich styk. Činí tak přitom obdobnými argumenty, jež uplatňoval ve své dřívější ústavní stížnosti, která byla odmítnuta usnesením ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 474/22. Ústavní soud ho proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění tohoto usnesení a znovu zdůrazňuje, že nezletilá je již ve věku blížícím se zletilosti a i přes svou lehkou mentální retardaci je podle závěrů psycholožky jednoznačně schopna projevit svůj názor. Se stěžovatelem si nepřeje se stýkat a vynucování styku či dokonce změna výchovného prostředí by byla kontraproduktivní a jdoucí proti smyslu právní úpravy i proti nejlepšímu zájmu nezletilé. Stěžovatel od soudů očekává rozhodnutí, které by ve své podstatě vyřešilo vztahy s nezletilou, která je již však natolik rozumově a sociálně vyspělá, že možnosti soudu zasahovat do jejího názoru na stěžovatele a do mezilidského vztahu dvou (takřka) dospělých jedinců mají své meze. Obecné soudy mají možnost svými rozhodnutími upravit mezilidské vztahy jen částečně a vždy v určitém obecném (a časovém) rámci. Při svém rozhodování se především snaží vyvážit tyto vztahy tak, aby byly vzaty v potaz oprávněné zájmy všech dotčených osob, se zvláštním přihlédnutím k zájmům nezletilých dětí. I přes snahu soudů to však neznamená, že přijaté rozhodnutí vždy odstraní problémy těch, jež se na ně obracejí (body 17 a 18 odůvodnění odkazovaného usnesení).
13. Ke stěžovatelově námitce týkající se tvrzeného porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud připomíná, že mezi požadavky, které z jeho judikatury vyplývají pro rozvrh práce soudu, náleží především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [např. nález ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239)]. Jak si přitom Ústavní soud ověřil (rozvrh práce městského soudu je veřejně přístupný na https://justice.cz/), v posuzované věci byly tyto požadavky respektovány, neboť městský soud rozhodl v senátu určeném podle předem jasně stanovených pravidel, což nerozporuje ani sám stěžovatel. Jeho argumentace směřuje výlučně proti samotnému pravidlu uvedenému v rozvrhu práce, které bylo použito při přidělení jeho věci a podle kterého - stručně shrnuto - se věci, v nichž bylo již dříve městským soudem rozhodnuto, přidělují soudnímu oddělení, které ve věci rozhodovalo poslední (str. 89 rozvrhu práce městského soudu pro rok 2023, ve znění účinném od 1. 2. 2023). I přes možné negativní důsledky, které v ústavní stížnosti - nutno zdůraznit, že pouze v teoretické rovině - dovozuje stěžovatel, Ústavní soud toto kritérium samo o sobě nepovažuje za svévolné či vybočující z požadavků na přidělování věcí plynoucích zejména z §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Ani této námitce proto nebylo možno přisvědčit.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení rozvrhu práce městského soudu v části "4. Občanskoprávní úsek - agenda odvolací, čl. II. písm. F) a G)" odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
15. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu